Jsem vysoká! No a co? Vy zase tlustí, hrbatí a plešatí!

„Ty seš hrozně vysoká! Kolik měříš?“ Tuhle otázku slýchávám celý svůj život střídavě s většími či menšími rozpaky. Věřte, že i já jsem si toho všimla a také, že jsem vyrostla jaksi ne vlastní vinou.

Už v mateřské škole jsem pochopila, že se mnou bude něco v nepořádku. Fotili jsme se s partou kamarádů na prolézačce. Seděli jsme pěkně v řadě, já první zleva. Paní učitelka nám poradila, ať se pořádně narovnáme, tak jsem tak hrdě učinila. Na temeni jsem měla obří růžovu mašli z Polska, které v té době děsně frčely. Kdosi z rodiny posléze konstatoval, že jsem na fotce jak kvočna a moji milí kamarádi přestavují partu kuřat. Od té doby se nerovnám a nenosím mašle.

Učitelé na základní škole mě neustále stěhovali do zadnějších řad, aby se záhy divili, že jsem se tam spřátelila s největšími rošťáky. Kdyby mě nechali hned naproti katedře, vše mohlo být jinak.

Když jsem v pubertě začala přerůstat starší kluky a učitele, bylo mi jasné, že moje výška je solí do ran mnoha zaprdlíků a možná právě proto se ke mně chovají nehezky. Jelikož mě rodiče nedali na modeling ani nevedli ke sportu, nenaučila jsem se výšky využívat. V rozpacích přitakávali sousedkám: „No jo, už je vyšší jak my...,“ a já tam jen tak stála, přešlapovala z jedné své dlouhé křivé nohy na druhou a cítila se nějak tak nepatřičně.

Během života jsem se ocitla v mnoha situacích, kdy jsem si přála být o metr nižší, nebo raději neviditelná. Je divné, když jste o hlavu vyšší než váš šéf či dvojice policistů, kteří vám mají poskytnout ochranu. Vždy, když už mám pocit, že jsem se nad problém povznesla, tak mě něco zase odzbrojí. Ať už je to starý pán v Tescu upozorňující mě na svého dvoumetrového vnuka či dítko, hodící do placu sofistikovanou otázku: „Paní, proč seš tak vysoká?“

Marně pátrám v paměti, kdy jsem na ulici oslovila cizího člověka s cílem ho informovat o jeho velkém zadku, křivém nose či obřích zubech. Ha, už vím – NIKDY! Z toho důvodu mě asi nepřestane zarážet, když za mnou přijde cizí člověk a zeptá se kolik měřím. Nebo když slyším, jak v mé blízkosti někdo cizí označí za žirafu či čáru. Dětem jsem ochotna jejich konstatování „Mami, to je ale vysoká pani“ odpustit jen kvůli extrémnímu usilí, které musí vynaložit k záklonu hlavy, aby dohlédly na špičku mého nosu.

Tolikrát jsem se už bouchla do hlavy, že se až divím přijetí na vysokou školu. Jesti mě ještě jednou ihned po pozdravu prodavačka v obuvi ujistí o tom, že boty na moji nohu zcela jistě nemají, slibuji, že příště zajdu pro boty rovnou do loděnice. Zdeformované prsty na nohách a vystouplý obratel na krku jsou jen smutné důkazy toho, že jsem se dlouho snažila svoji rozměry potlačovat.

V chytrém časopise pro moderní ženy jsem si kdysi přečetla, že vysoké ženy se mají a kdo nenosí podpatky jako by nebyl. Koupila jsem si tedy svoje první boty na podpatku. V dvaceti pěti letech. Stály skoro dva tisíce a podpatek byl 3,2 cm. Druhý den jsem si v nich vesele klapala a hrdě zvednutou hlavu přikrčovala instinktivně pouze ve futrech. Stejně jako pes totiž nezapomínám, odkud chodí rány. Jaké ale bylo moje zklamání, když jsem slyšela debatu dvou puberťaček od sousedů:  „Ty vole, že si nevezme chůdy, kráva.“ Cítila jsem se skutečně jako kráva, boty hodila do botníku a časopis do koše. Dnes vím, že krávy jsou ony a že mi dluží dva tisíce.

Ano a díky tomu jsem zahořklá. Iritují mě zrcadla, ve kterých si vidím prsa i návštěvní pantofle, které mi končí v půlce chodidel. Mám zlost na Popelku kvůli jejímu pidi střevíčku i na Jaroslava Foglara, že stvořil postavu zbabělého Dlouhého Bidla. Ani tu nebohou žirafu v zoologické zahradě nemám chuť si pohladit.

Nemůžete se divit, když se přijdete přátelsky optat, jestli mám dva metry pět nebo deset, že vás pošlu do háje. Uvědomte si, co už ten den mohu mít všechno za sebou. Nehledě na to, že jsem vlastně v permanentním ohrožením z nebes. Při útoku divokého opeřence či jiné vesmírné civilizace jsem první na ráně!

Jsem ochotna vám podávat věci z horních poliček, ale ne se fotit s vašimi hlavami na svém hrudníku či vás nechat prolézat mezi svýma nohama – ano, i o tohle mě jeden nestoudník požádal!

Malí, prdelatí s trojitou bradou, nedívejte se na mě nenávistně a neposmívejte se mi, když na plese musím tančit a nesplývám s davem. Když na mě budete milí, řeknu vám, až budete mít pěšinku na křivo. Vy přeci jen máte možnost zhubnout, jít na plastiku či si zaplatit nové zuby. Já si nohy neuříznu a víte co, ani nechci. Patří ke mně.

Teď s napětím očekávám, kolik bude měřit moje dcera. Pravidelně ji přeměřuji manželovým skládacím metrem a vyřazuji krátká pyžámka. Přátelé mezi sebou uzavírají sázky. Nejvíce tipů je na rovné tři metry. Ale já nedopustím, aby se výškou trápila. Snad se jen nezamiluje do nějakého prcka.

Takže jednou provždy veřejně odpovídám a už tu otázku nechci nikdy slyšet. Měřím přesně sto a osmdesát a ... A víte co? Neřeknu vám to. Nic vám do toho není!