Co by si vygooglil Ámos

Všudypřítomný internet nás zaplavil informacemi a rychle zbavil školy vzdělávacího monopolu. Existují důkazy, že náš mozek funguje na jiném principu, než probíhá běžné vyučování. Je na čase zrušit školy v podobě, v jaké je známe?

Vždy, když se mi dostane do rukou nějaká pedagogická kniha, dostanu trochu strach. Vzpomenu si na bezobsažná skripta z pedagogiky, plná nekonečných definic a bláznivého členění textu do nesmyslných kategorií a podkategorií. Bylo nemožné nejen si text osvojit, ale i zbavit se pochybností o užitečnosti těchto znalostí v praxi. Podezření, že jednotliví autoři od sebe opisují s většími či menšími změnami v podkategoriích, mám dodnes.

Nová kniha Tomáše Feřteka je jiná. Je čtivá, místy i vtipná a přináší spousu nových a zajímavých informací, které by měla veřejnost znát. Po dlouhé době odborná publikace, u které mě bavilo číst i poznámky pod čarou. Autor  je spoluzakladatel organizace EDUin, která se snaží propagovat informace o českém školství a jeho aktuální problémy.

Rána kterou školám nemilosrdně zasadil nástup internetu nás snad konečně přiměje k reformám, o kterých se mluví již tolik let. Vzdělání budoucí generace by nemělo zajímat jen odbornou veřejnost a rodiče v době, kdy mají dítě školou povinné. Téma digitální demence a požadavky zaměstnavatelů na absolventy se dotýká každého z nás. Díky technologickému rozmachu některé profese pomalu zanikají a vzdělání a praxe už nezaručují práci až do důchodového věku.

Pan Feřek čtivě shrnuje hlavní problémy většiny škol a předkládá důvody jejich vzniku. Nastiňuje možnosti, kudy se ubírat dál, jak motivovat a zaujmout či si stanovit vhodný cíl. V jednotlivých kapitolách nahlédneme do zahraničí, zrekapitulujeme si vývoj školství v minulém století a střízlivě si představíme současný stav. Vše je doplněno praktickými příklady, světovými výzkumy a užitečnými odkazy.

Školství u nás bohužel není moc atraktivním oborem. Na vysokou pedagogickou se dostane téměř každý, učitelé berou za náročnou práci málo peněz, což je demotivuje k jakékoliv aktivitě. Nedodává tomu ani chaos na ministerstvu školství, které řídí každou chvíli někdo jiný, nikdo nepokračuje v tom, co začal jeho předchůdce, ale každý vymyslí nějakou byrokratickou novinku.

Většina rodičů s úsměvem na tváři odevzdá děti do školy a už moc neřeší, jakým stylem škola funguje či zda děti baví a motivuje k aktivitě. Jsou přesvědčeni, že škola prostě byla, je a bude a vždycky dokázala absolventy vhodně připravit na život. Autor poukazuje na zásadní spojitost mezi vzděláváním a stavem společnosti. Každá doba nepřímo určuje jaké absolventy potřebuje ze škol získávat. Jenže dnešní doba je tak jiná a tak rychle se vše mění, že je nutné neustále se přizpůsobovat. Už nestačí jen umět odříkat to, co se po mně žádá.

Nyní se musí problémy a jejich řešení vyhledávat a nést za ně odpovědnost. A to se ve školách neučí. Konkurence je obrovská, obecné znalosti a dovednosti mají všichni, cestou k úspěchu je mít něco navíc.

Již bylo ozkoušeno tolik vyučovacích metod a stylů, které měly výsledky. Některé z nich jsou známé desítky let. Stále se ovšem nerozšiřují, nebo velmi málo. Máme náznak kudy jít, dokonce i ověřený praxí. Ale ti, co mají možnost něco změnit – politici – tomu zatím nevěnují pozornost. A jediné co na ně platí je občan volič. Samozřejmě hlavně před volbami. Proto je potřeba neustále apelovat na veřejnost, aby si uvědomila, jak závažným problémem české školství je a zamyslela se nad tím, jak dlouho je v současném stavu udržitelné a žádala změnu na patřičných místech. Stát by neměl školám bránit v rozvoji.