Pane jo! On má blog. A jeho článek si přečetlo 271 lidí! Ten se má! A ona napsala knižní recenzi. Děkuje za recenzní výtisk. To je jako knížka zadara? Tak to musí být profík. A nebo ne?
Jelikož ráda čtu, dlouhodbě věnuji pozornost knižním recenzím. Kromě těch, ze kterých se dozvím jaká kniha je, existují ještě další dva druhy. Ty, kterým nerozumím. Jsou dlouhé, plné slov, která už jsem někde slyšela, ale nechtějí se mi hledat ve slovníku. Také odkazují na spoustu světových událostí a různých lidí. Většinou je nedočtu, protože si říkám, jak jsem ubohá a taky protože mě nebaví.
V poslední době se však vyrojilo mnoho recenzí, které připomínají čtenářský deník čtvrté třídy. Název, opsaná anotace z přebalu, knížku jsem přečetla, nevím co napat do recenze, dlouho jsem se k recenzi dokopávala, mamka mě dneska pořád ruší, tak nemůžu psát, zlomil se mi nehet, snaha o popis děje a vše uzavírá – díky nakladatelství tomu a tomu za recenzní výtisk. Pokud některý takový blog navštívíte, věnujte zvláštní pozornost „knížním rozbalovačkám“, to je totiž teprve pecka. Dotyčný vyfotí zabalenou knihu, napíše, hádejte, co mi dnes přišlo, a pak rozbalenou knihu.
Nedalo mi to spát. I já chci dostávat recenzní výtisky a psát o knihách. Co na tom, že mám často problém s pravopisem, jsem nepozorná a nemyslím na shodu podmětu s přísudkem (věřte, že jsem tam prvně napsala podNětu), koncovky přídavných jmen mi nešly snad nikdy a psy/psi? To střílím od oka. Nedej Bože čárky? Slučovací, stupňovací, koho to zajímá. Někdy ji tam prdnu, někdy zase ne.
Taky jsem z maturitní slohovky dostala trojku a to jen proto, že mě měla učitelka v oblibě, protože jsem hodně četla a kouřila stejnou značku cigaret jako ona. Dokonce jsem dostala ze slohu jednou i čtyřku. Byl to popis osoby. Každá druhá věta začínala slovesem má. Má dlouhé vlasy, má modré oči, má vysokou postavu, má hodně kamarádů...
No tak i já jsem si založila blog. Abych mohla požádat nakladatelství o recenzní výtisk. A k mému velkému zděšení jsem ho dostala. Tak i já dělám reklamu a nemůžu se nabažit toho, když mi přijde kniha jako dárek. Dokonce jsem už tak namyšlená, že když nezveřejní moji rencezi, jsem uražená! Jaktože zveřejnili recenzi Mandyse a ne moji? Vždyť já tak ráda čtu! Nějakej Mandys, ať si trhne. Pak si jeho recenzi, báječnou, logicky uspořádanou, plnou informací, vtipnou, výtižnou, obsáhlou, bez hrubek a překlepů, přečtu a stydím se. Stydím se pak i v knihkupectví, když vidím na přebalu jedné povídkové knihy – uspořádal Pavel Mandys. A google mě pak umlčí zcela.
Je velká škoda, že je nás tolik, neprofesionálních recenzentů. Na druhou stranu, pokaždé když si na svůj blog napíše kdejaká puberťačka, Ježiš, tahle knížka byla boží, je to taky reklama. A podstatné je, že autoři textů dělají něco, co je baví. A jak je známo, kdo si hraje, nezlobí.
Stejné je to s psaním blogu. Všichni co jsme tady, píšeme, protože to děláme rádi, a taky protože tak trošku doufáme, že třeba budeme jako ta Maruška Doležovalá. A vyjde nám kniha, kterou si všichni koupí pod stromeček, a budeme se živit psaním. A co si budeme nalhávat, stačí článek nazvat Ukážu vám prsa nebo S manželem spolu nespíme, a o čtenost není nouze (věřím, že kdyby tu šlo psát anonymně, teprve bychom se dozvěděli věci). A taky Svěrák říkal v telce – kdo nepíše, nic nenapíše. Samozřejmě je mnoho a mnoho kvalitních blogerů. To jsou ti dobří a šikovní, s názorem a přehledem. Takoví, které nerozhodí žádný příspěvek v diskuzi. Jejichž články si čtu a říkám si – á zase nějakej Mandys. A stejně jako já se vysmívám autorům knižních rozbalovaček, Mandys a oni se vysmívají mně.
