Kdo byl, žil chvíli sám, možná máte zkušenost s různými způsoby seznámení včetně seznamky. Až když jsem se pasovala do role doživotní samotářky- přišel zázrak. Tento příběh je pro mě důležité zapsat než to sežere skleróza.
-postavy jsou smyšlené, vidíte-li podobnost s reálnou bytostí pak máte báječnou fantazii-
CÍTÍM, ŽE JE TO JINÉ
Nový rok. Období bilancování je za námi. Vzhůru tedy do všedního života. Končím s pokusy na seznamce, je mi 45let. Téměř osm let žiji v dobrovolném celibátu a snažím se vychovat jediného syna. Mám pár kamarádek, mám práci, mám kde bydlet. Vlastně jsem šťastná. Ale něco tomu chybí.
Tak na rozloučenou poslední podívání na pány, kteří stejně jako já touží po vážném vztahu. Tedy tady na této seznamce je to z 90% zoufalec vedle zoufalce. Za zástěrkou vážného vztahu je často- postarej se o mě, maminka už to nezvládá, potřebuji splatit dluh po bejvalce, sex sex , tu podmínku jsem dostal neprávem......Jeden prasák vedle druhého. Jo, rozhodnutí skončit s hledáním tady je správné. Nejspíš bude lepší vůbec skončit s hledáním partnera. Sama to zvládám.
Ale co je toto? Tenisová raketa a běhá. Co by se mnou bývalou nyní tloustnoucí baletkou dělal? Neběhám, tenis jsem hrála jednou v životě, to mi bylo 18let. Usmívám se pod fousy a dávám like. Poslední palec nahoru a jdu si žít po svém. Jéé, to nééé. On mi píše! A není to žádné "Kotě máš pěkný kozy". Píše " Dobrý den Kateřino......." , on mi vyká, zajímavé. Ale řekla jsem dost. Jsem ovšem slušně vychované děvče, odpovědět bych asi měla. " Mám volno v úterý a ve čtvrtek" píši drzou odrazující odpověď. Nic nečekám nic nenabízím. "V úterý by to šlo" píše on. No a je to tady. Dobře, poslední opravdu poslední pokus. Aspoň se trochu otrkám. Domluvili jsme si schůzku, ale jsem v klidu. Vím jak to tady většinou dopadne. Pár vět jsem si vyměnila se snad 1000 muži- bez legrace a na schůzce jsem byla dvakrát. Pokaždé stačilo jedno krátké setkání a bylo mi jasné, že to není ono. Tento pán to také zruší. Nebudu na rande vůbec myslet.
Pondělí odpoledne. Píp píp pípla mi esemeska. to píše asi kamarádka, chtěly jsem jít někam na procházku. Cože!? To je ten pan sportovec ze seznamky. Prý jestli platí naše schůzka? No já se picnu. Na žádné setkání se mi nechce. Chtěla jsem být s kámoškou a nebo si zalézt pod deku s knížkou. Měla bych být silná a aspoň se pokusit o komunikaci tváří v tvář s mužem. Už zarůstám mechem a lišejníkem.
Ach jo, tak dobře půjdu tam. Pěkně s batohem a vytahanými kalhotami, čepici narazím až.. no prostě celá já. Žádné velké akce nerozjíždět.
Ten čas letí. Lehce nestíhám. Ještě uvařit výživově hodnotné jídlo synovi a už je půl. Saprlote nestihnu se namalovat. Snad trochu řasy, aby byla vidět má krásná očka. Poslední dobou se mi zhoršil zrak. Prý je to věkem. Takže kontrolní zrcadlo mi dělá můj pubertální syn. Ví kam jdu a proč. Zná mě, žijeme spolu už čtrnáct let. Ptám se: " Nemám rozmazané oči?" On pozvedne koutky úst aniž by se na mě více podíval a laxně praví : " Buď v klidu, třeba ho odradíš." No jo vlastně jsem se rozhodla, že dožiji sama. Takže žádný stres.
Ujel mi autobus. Zdá se, že na schůzku přijdu pozdě. Jak to, že to nezrušil a nebo já?. Opět mé slušné vychování mi velí zavolat pánovi, že se lehce zpozdím. Trrr trrrr trrrr trrrr- vyzvání to dlouho. Aha, ten to nezvedne, protože se rozhodl na naší schůzku nepřijít. " Haló tady Jindra". A doprčic. Má docela příjemný hlas. To ne, ne, žádné takové komplikace nepotřebuji. A už ho vidím už se vidíme. "Dobrý den..........Kateřina..... Jindřich.... těší mě....." Podáme si ruce a hned jsme spolu začali chodit. Tedy po Praze. Klidná, více než hodinová procházka. Potřebuje stihnout vlak. Stojíme teď proti sobě já nesnáším loučení a tohle je obzvlášť divné. Asi bude chtít pusu, tůdle! Jsem slušné, cudné a cnostné děvče. Dotkl se mé bundy-aha tak já teda, no, co, dobře recipročně sáhnu po jeho bundě a stojíme tady několik sekund jako vtipnosocha. Něco říkal o příštím setkání. Já nevím, snad jsem mu řekla aspoň ahoj. Utekla jsem na tramvaj.
ÁÁÁ já trubka. Jedu ke kamarádce a vyprávím jí můj aktuálně prožitý pokus o prolomení kontaktu s muži. Směje se. Moje podání totiž nic jiného nepřipouští, smějeme se obě. Je mi trochu líto, že jsem to tak zazdila. No co, vždyť jsem sama už dlouho a jde to. Co jsem čekala, že mi ten cizí pán nabídne manželství? Vdaná už jsem byla a znovu po tom netoužím.
Zase už je večer, to je fofr. Vyprat prádlo, uvařit, poklidit, připravit se do práce-můj život. Můj život jde dál. Ještě nařídit budík- co to je toto?? Esemeska? esemeska od něho! Cože?-" ......přijemné, milé, příště...." Cože, co?!? Jaké příště, s tím jsem nepočítala. Měla bych odpovědět. " Co vyjet někam na výlet?" Je leden, zima to určitě nebude chtít. Ale to by mi vlastně trochu bylo líto. On je pro, dobrá, pojedeme spolu na výlet. Jdu spát.
Co jsem to zase udělala. Na výlet s neznámým chlapem. Vždyť to může být vrah nebo jiný deviant. A moje vycházkové boty jsem nechala u kamarádky, která bydlí daleko. Tam zajet nestihnu. Kačko ty si umíš přidělat starosti.
Všem kámoškám musím říct ´kam jedu a předpokládaný čas návratu. Budu průběžně podávat hlášení, aby věděli, že jsem živá. V teniskách nebo v lodičkách to teď v zimě asi nedám. Ještě, že mám úžasnou kamarádku Péťu, která operativně zareagovala a přinese mi do práce na půjčení své trekovky. Super, boty mám. Petra má č.40 já mám č.37.. Nu což je zima, vezmu si tedy dvoje ponožky.
Je tady den "D" a já musím brzy vstávat, to je útrapka. Říkal, že si mám koupit lístek někam, kde se potkáme. sedím ve vlaku a doufám, že v tom správném. Je doba mobilů a roušek---
// Doba covid-19. různá omezení, kterým příští generace nebudou věřit. Zavřené obchody, restaurace a školy! Zákaz opuštění okresu ve kterém máte trvalé bydliště. Povinné nošení roušek, které chrání před vdechnutím viru- nesmysl-.což ve výsledku oslabilo imunitu mnoha uvědomělých spoluobčanů. Atd atd atd//
Za chvíli bychom měli být tam kam mám přijet. Trochu nervózní tedy jsem, ale taky se těším na ten výlet. Jindřich jako správný muž podle hesla "ACTA NON VERBA" zvolit výšlap na kopec. Mám Petřiny boty, dám to, musím.
A je tady moje stanice, vystoupím z vlaku, on na mě čeká. Super, aspoň nebudu bloudit. Vzmůžu se na prosté "Ahoj". On mě políbí na roušku, vezme za ruku a táhne na přestup do jiného vlaku. Tak jo, asi dobrý.
Jsme na místě a jde se na to. Funím do kopce, Jindřich je pochopitelně rychlejší jeho záda se mi vzdalují. Čeká na mě u cedule a svléká si svetr. Také se zahřál, no je to kopec. Když dofuním k němu s vážným výrazem ve tváři prohlásí. " Jsem ready" a šplhá dál po zasněženém svahu. Pár nádechů a výdechů si dopřeji a jdu za ním. Musím, vlastně nevím kudy mám jít. Synovi stále opakuji- " Nebav se s cizími lidmi nevíš co mohou být zač". A co teď dělám? Lezu po strmém , ledovém kopci za člověkem o kterém ani netuším jaké má příjmení. Když spadnu a zabiji se budou říkat: " Ta byla opravdu divná, nosila o tři čísla větší boty".
Paráda, jsme nahoře. Hned na prvním výletu jsme společně dosáhli vrcholu. A je tady krásně, to mě baví, to mám ráda. V termoskách máme oba heřmánkový čaj- to je znamení. No tak Kačko klid- endorfiny vyjely.
Jsem spokojená, on se nijak netváří a u rozcestníku se ptá: "Ujdeš čtyři kilometry do města nebo se vrátíme?" Co to je za otázku?! Nejsem už tak rychlá jako dřív, ale čtyři kilometry ujde snad i mimino. Co si o mě myslí..? " Jasně, že jdeme do města" Snažím se aby v tónu mého hlasu nebylo znát jak se mě to dotklo. Z kopce dýchám pravidelněji a můžeme i komunikovat.
A už zase ve vlaku. Jak to, že cesty zpět jsou vždycky kratší a rychlejší?. Po celou dobu jízdy mi otlapkává ruku a stále něco vykládá.
Na nádraží mě políbí, tentokrát už bez roušky a vůbec to není nepříjemné. CÍTÍM, ŽE JE TO JINÉ.
Hezký výlet to byl. Docela bych si přála, aby byly další.
Ovšem už ve vlastích botách.
