Jarek Nohavica v San Francisku aneb Takova hezka nostalgie

Par dnu pred Jarkovym koncertem jsem dostala listky na Tinu Turner. Tina nam roztancovala nase telesne schranky; Jarek zase ten vnitrek. A ze to stalo za to.

Netusila jsem, ze Queen of Rock’n’Roll Tina Turner jeste stale koncertuje. Zvedave jsem usedla do pohodlneho kresla v sedme rade. To, co pak nasledovalo zhruba dve a pul hodiny, by se s prehledem dalo prirovnat k divokemu uraganu. Tahle zena, tenhle zivel, nekoncertovala celych dlouhych osm let. A mam pocit, ze jenom odpocivala, slunila se na francouzske riviere a popijela takovy ten mok z vinne revy, o kterem se traduje, ze je v nem pravda. A sbirala sily, aby pak mohla vtrhnout zpet na podium aby nas, obycejne smrtelniky, potom mohla oddelat svou nakazlivou energii. Po koncertu jsem mela pocit, ze asi tak dva dny nebudu moct usnout a pak vycerpanim nekde odpadnu v metru, kde budu do pulnoci jezdit s bezdomovci. A az me policejni hlidka vyvede za limec ven, moje rty se budou znavene pohybovat a mumlat vzdalene pripominajici tri slova “Simply the Best”, a i v tom polospanku budu nohama vykopavat stejne jako tahle legenda.

Tina nam roztancovala nase telesne schranky; Jarek zase ten vnitrek. Hlavne tu oblast hrudnikoveho kose, tam, kde mame ten srdecni sval, tu nasi dusi, ktera tala za zpevu doprovazeneho jeho kytarou a heligonkou, kterou si pry koupil jeho deda v roce 1926.

A Jarek nam s jiskrou v oku vypravel o ceste z Denveru do Las Vegas. O tom jak ho cestou napadla nova pisnicka a kousek nam ji i zazpival. Snad se mu ji podari dopsat. A o tom, ze je v San Francisku vubec poprve a hned potom leti do New Yorku. A zase hrabnul do strun kytary.

“Decka maju zmrzle kosti a sankuju uz jenom z povinnosti…” Salvy smichu propletene vzpominkou na drsne zimy na Vysocine, kdy jsem se cestou od autobusu brodila snehem po kolena a strasne u toho nadavala. Kdyz jsem jezdila domu z internatu, mela jsem pres rameno zlutou tasku plnou veci a ta se mi na tom rameni obcas prevazila na druhou stranu a ja i s ni zahucela do toho bilyho svinstva. A to nebylo jenom za limcem, to bylo uplne vsude.

“Ladovska zima za okny je a srdce jima bila nostalgie… “

A nostalgie asi padla na nejednoho krajana. Mozna nebyla bila, ale rozhodne dala tomu nasemu hrudnikovemu kosi jaksepatri zabrat. Kdyz se Jarek priznal, ze uz se mu po tech trech tydnech na cestach styska po domove, trosku me to udivilo. Tri tydny? Jenomze kdyz pak spustil lidovku “Kdyz jsem sel z Hradista”, tak mi najednou bylo taky tak nejak krasne ouzko. Jako by se ve me za ta leta ten stesk nakumuloval a najednou se mu chtelo strasne ven. Jarku, Jarku! Takhle zonglovat s tema nasima tulackyma dusickama!

Pred koncertem jsme si chtely s kamaradkou koupit nejake z Jarkovych cedecek. Verte nebo ne, ale po tech se pry uz davno zaprasilo! Jeho listopadove koncerty v Cechach jsou jiz ted beznadejne vyprodane.

Zaujalo me, jak si Jarek cely koncert “povida” se svym publikem. Nevzpominam si, ze by nejaky zpevak nebo kapela hned na zacatku koncertu dekovali fanouskum za to, ze prisli; za to, ze si koupili listek na jeho koncert; protoze jenom diky tomu se mohl uskutecnit. Svoje fanousky si Jarek patricne hycka a ma jejich fotky z celeho jeho zahranicniho turne na svych internetovych strankach.

Priblizil se zaver koncertu. Nadseni krajane ale neuprosne stali a tleskali, az si vytleskali posledni pisnicku – Andel strazny.

‘Můj anděl strážný
s tváří tajemnou
letem rovnovážným
krouží nade mnou
on hlídá kroky mé
abych nespadl do strží
ať už doby dobré doby zlé
ruku nade mnou podrží
můj anděl strážný’

Tahle pisnicka nemohla byt lepe nacasovana. Presne v den koncertu probehlo na druhe strane zemekoule posledni rozlouceni s mym bajecnym strejdou. Vzhledem k tomu, ze jsem ho nemohla vyprovodit na posledni ceste, tak jsem za nej alespon kazdy vecer zapalovala svicku, v duchu si ho strojila do bily kosilky a opatrne ho usadila na ten nepohodlnejsi oblacek, co tam nahore maji pro ty nove prichozi. Takova moje bila nostalgie. A ja vim, ze az zase budu tropit skopiciny nebo prijde nejaky ten prusvih, budu se muset spolehnout jen a jen na sebe, ale proste chci verit, ze tenhle muj novej andel bude hlidat kroky me a ruku nade mnou podrzi.

Proste takova hezka nostalgie…