Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny...

"Leňátko, vy si taky užijte krásně Vánočky. Já jsem ještě neviděla žádné známé, pořád jsem jen s rodinou, ale to byl účel této návštěvy, tak to je all good... Dneska jsme pekli cukroví, zítra večer nazdobíme stromeček, a pak uz jsou Vánoce.... je tu zima jak prase, docela záhul, ale prošla jsem si nádherné vánoční trhy v Praze i ve Zlíně, povezu si s sebou domů plno památek a fakt si to užívám... Ale abych nekecala, taky se mi stýská po San Francisku a po Markovi a už se tam moc těším. Loučení je vždycky smutné, ale když se člověk vrací do nejkrásnějšího města na světě, není to tak hrozné..." "Jejda, jako bych to psala já", pomyslela jsem si, když mi včera přišla tahle zprávička od mojí kamarádky Lenky.

Moc dobře vím, o čem píše. Před pár lety nás obě donesly naše toulavý boty až na břehy Pacifiku, kde jsme se pak později seznámily. Před pár dny jsme obě obletěly půl zeměkoule za vůní vanilkových rohlíčků a smaženého kapra. Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny.... zní mi v uších sentimentální Jára Cimrman. Ne, nedobýváme severní pól. Ale na Vánoce se prostě musí domů. Obě jsme tyhle svátky několikrát trávily za velkou louží a dokonce se nám podařilo v čínské čtvrti sehnat kapra a uplácat ty rohlíčky, ale i tak se nám strašně stejskalo. Jenže právě o to víc si to teď všechno můžeme vychutnat. Procházku po Karlovým mostě. Cestu lokálkou podél řeky Sázavy. Svařák a koledy u vánočního stromku na osvětleném náměstí...
A taky pohádky. Co by to bylo za svátky bez pohádek? Ze zvědavosti jsem zapla tu naši černobílou Teslu. Na Nově je akorát Mr. Bean. Ale já chci nějakou tu princeznu nebo draka, tak přepínám dál. A ejhle - Mrs. Doubtfire - Táta v sukni. Mám tenhle film moc ráda. Jak s oblibou říkám - má dušičku. Není to jen bláznivá americká komedie, ale především příběh o tátovi, který by se přetrhl, jen aby byl se svými dětmi. Hlavní role přímo šitá na Robina Williamse. A hlavně - film se točil v San Francisku. Město s tolika přívlastky. (Nejenom) pro mě a Lenku město nejkrásnější. I když už tam sama nějaký ten pátek bydlím, pořád se občas z té krásy přistihnu s bradou u kolen... Jenže jak tak sedím v obýváku před tím naším černobílým unikátem, uvědomuji si, že vlastně jenom čekám se zatajeným dechem na záběry Viktoriánských domků a prudkých sanfranciských kopečků. Uvědomuji si, že se mi v tu chvíli po tom městě normálně zastesklo. Uvědomuji si, že mám zase bradu u kolen.
Když film skončil, sedla jsem si k počítači, kde mě čekalo přávě tohle psaníčko od mojí kamarádky a jmenovkyně. Vím, o čem píše. Muchluje se doma s neteří a synovcem a za zády jejich maminky je láká na balkón, kde je schované to vánoční cukroví. Zároveň škytá po svojí drahé polovičce, která na svátky zůstala na druhém konci světa. Jsme takoví dva závisláčci (a myslím, že nejsme ani zdaleka samy)... na San Francisku, na toulavých botách, a na českých vánocích. Nemůžeme mít všechno najednou. A přesto máme tak moc.