Dobry den, pane doktore, nechcete nahodou videt moje vajecniky...?

Jedna vec je, kdyz vas obcas prekvapi okoli. Ovsem neni nad to, kdyz nejednou svym chovanim prekvapite sebe sama.

Jednoho krasneho jarniho dne jsem si spokojene vykracovala do knihovny, kdyz jsem pred sebou spatrila meho gynekologa, jak si to spaciruje mym smerem s nejakym svym znamym. V tu ranu jsem se pristihla, ze zrychluji krok, cervenam se a prebiham na druhy konec chodniku. "Co to melo bejt?" tukam si na celo, kdyz jsem odbehla z dohledu tech dvou.

Muj pan doktor je peknej muzskej, jenomze v tom jeho bilym plasti a v ordinaci je mi to suma fuk. Hlavne at jednou za rok zkontroluje moje vajecniky a ostatni reproduktivni organy, a sbohem satecek. Nemam v zameru si v tu chvili prohlizet jeho pronikavy modry oci; na prohlidce jsem ostatne ja.

Jenomze byl takovej ten machovskej pozdni vecer, prvni maj, vecerni maj a snad i neci hlas zval ku lasce, protoze pan doktor najednou bez toho plaste vypadal naprosto neodolatelne a muj mozek chtel zakricet neco v tom smyslu: "Dobry vecer, pane doktore, to mame dnes krasnej den... a nechcete taky nahodou videt moje vajecniky?"

Prekvapuji sama sebe kazdy den.

Treba kdyz si obcas vybavim momenty z detstvi, ale uz si nevzpomenu, co jsem mela vcera k obedu. Zavru oci a vidim obri skraloup na mliku, co pro nas rano babicka ohrivala na kamnech. Taky nam uvarila vajicka natvrdo. Bracha snedl bilek a se zloutkem jsme si kutaleli po stole a strasne se tomu smali. Obcas jsme ohnuli nejakou tu hlinikovou lzicku a kdyz nas babicka vedla do skoly, hazela je do potoka, aby na to nikdo neprisel. (Ach, odpustte babicko, ze jsme byli takovi smradi, a taky matko prirodo to, jak jsme se k tobe bezcitne chovali!)

Jeste nechci otevrit oci. Vidim se na takovym slapacim kolotoci, co nam tatka postavil nad hnojem. Na tu podivanou se sbihaly deti z cely vesnice. "Poradne to rozpeckuj", jeste ted se slysim kricet na brachu. Ten slapal do pedalu jako o zivot; nejakym zazrakem jsme do toho hnoje nikdy nespadli.

Prekvapuje me, ze si pamatuji SPZ naseho prvniho Trabanta: HBA 04-64. Kdyz nas tatka svatecne zavezl do skoly, skemrala jsem, aby me vyhodil za rohem u posty. Strasne jsem se za nej stydela (za toho Trabanta).

Pamatuji si, jak jsem byla prekvapena z reakce moji maminky, kdyz Reagan na konci sveho projevu pri jednom ze setkani s Gorbacovem rekl: "God bless you". “Ale maminkoooooo, vzdyt v kostele pan farar mluvi o Bohu porad...?", chtela jsem ji rict.

Prekvapila me moje radost, kdyz jsem poprvy misto samych jednicek dostala na vysvedceni dvojku z matiky. Konec vsemu predstirani, uz bylo nacase aby si nekdo vsimnul, ze cisla proste nejsou moje parketa!

Prekvapuje me, ze si stale pamatuju basnicku co jsem rikala certum, aby me neodnesli do pekla: "Okurcicko, okurcicko, nechod k lesu na policko. Liska tam ma domecek, ukousne ti konecek."

Prekvapuje me, ze uz jedenact let bydlim na druhym konci sveta. Vzdycky jsem si myslela, ze bych nikde jinde nez v Cechach nedokazala zit. Prekvapuje me, ze jsem se prodirala dzungli na Kostarice, kempovala s medvedy s Yosemitu a tancovala s Indiany v Mexiku... ale nikdy jsem nebyla treba na zamku v Hluboky.

Prekvapuje me, ze mezi moje nejvetsi poklady posledni dobou patri loutka Hurvinka, pleteny backory od moji tety, kremzska horcice a film Vesnicko ma strediskova. A taky miniaturni ponozka malyho Kaji z dob, kdy mu bylo par mesicu. Vite, jak si miminka obcas trou ty jejich malinky kopytka jedno o druhy… az jim nekdy ty jejich ponozky spadnou na zem?.. Tak jsem si na pamatku jednu z tech “ztracenych” strcila do kapsy. Je na ni Medvidek Pu.

Prekvapuje me, ze jsem do sebe byla schopna kopnout dva panaky Absinthu. Vetsinou se mi kolena podlamuji uz jen kdyz si pricichnu ke sklenicce vina.

Prekvapuje me, ze jsem tak dlouho milovala nekoho, kdo nemiloval me. Laska je vazne slepa.

Prekvapuje me, ze jsem nebyla schopna vydat ani hlasku, kdyz mi tuhle v metru nejakej uchyl sahal na kolinko. Naprosto jsem zkoprnela. Ten neomalenec! Jisteze se mi pak hlavou honily scenare, ve kterych zatrepu mou hrivou, na uchyla vrhnu rozhnevany pohled, zabusim rukama do hrudniku jako King Kong, svrhnu ho na spinavou podlahu a zabodnu mu podpatek do obliceje.

Prekvapuje me moje cesta na postu. Odskocim si s drobnaky v kapse koupit znamku s tim, ze za deset minut budu doma. Misto toho se za hodinu a pul vracim s taskami v ruce, ve kterych jsou dva pary bot (ty jehlickovy by se hodily na toho uchyla z metra!) a krasny puntikovany saty (v druhy kapse jsem mela kreditni kartu).

Prekvapuje me, jak casto si vzpomenu na ten obri skraloup a moji uzasnou babicku.