Bon Jovi: Dead or Alive?

Uz asi deset minut sedim nad klavesnici, koukam zamyslene do blba a marne se snazim prijit na to, jak zacit tenhle blog o vcerejsim koncertu Bon Jovi. Musim vsak uznat, ze moje husi kuze by urcite vystihla cely ten zazitek mnohem lip nez slova, s jejichz nedostatkem ted zapasim jako s nejakym hracem sumo. Jeste ted se krecovite drzim za hrudnik, aby mi z nej nevylitlo moje rozdivocely srdce.

Muziku techto (drive podstatne vice) pacesatych rockeru z New Jersey jsem poslouchala vzdycky moc rada a dvakrat uz se mi postestilo dostat na jejich koncert. Poprvy clovek vzdycky sili a strasne to proziva – asi jako prvni lasku nebo prvni zklamani. Jedna vypalovacka za druhou, nepopsatelna atmosfera a v neposledni rade bozsky Jon, jez si na konci koncertu k poteseni vsech omdlivajicich fanynek temperamentne rozerve svoje triko. Podruhy to samy. Tak jsem si rikala, s cim asi tedy vyrukuji letos.

Predkapela nebyla spatna, par jejich pisnicek znam z radia. Ale pripadala jsem si spis jako kdyz u stedrovecerni vecere. Soustredene vybiram kosti z kapra, celkem mi chutna, coz o to. Ale nejradsi uz bych ho nechala na taliri a s vervou se vrhla pod stromecek, abych mohla zacit rozbalovat vsechny ty darky, na ktery jsem se celej rok tak ukrutne tesila.

Behem prestavky na me ale padla silena unava. Vsak uz taky bylo pul devaty! Tou dobou uz vetsinou spolehlive poklimbavam s pootevrenou pusou ve spolecnosti agentu CSI a nikdy se poradne nedozvim, kdo je vrah. Nekde jsem cetla, ze clovek za svuj zivot spolkne behem spani v prumeru pet pavouku. Jestli je to pravda, tak v tom pripade jsou moje utroby jedna velka pavucina.

Probere me az tlukot srdce. Nikoli vsak meho. V setmele hale se nad jevistem objevi dve cervena srdce a blikaji v rytmu toho buseni, ktere vychazi z reproduktoru. A vsichni rvou a sili. A sili a rvou. A jeste vic rvou a sili. No hruza.

Najednou se rozsviti reflektory a na jevisti je cela kapela. Zacina hrat Lost Highway, pisnicku, po niz se take jmenuje jejich letosni turne. Proste jen tak si tam lezerne muzikantuji, jako by se nechumelilo, bez velkych fanfar nebo ohnostroju. Na podiu zavladne takova pohoda podobna linymu nedelnimu odpoledni, kdy jenom spokojene nastavite oblicej lechtajicim slunecnim paprskum a blahem uz pak jenom zkroutite palce na nohou.

Koncert vsak nabere rychly spad a uz pri treti pisnicce nezustava nikdo sedet. Jonovi nedela nejmensi problem vyburcovat ten nekolikatisicovy dav. Behem chvilky si ho mazane omota kolem prstu a spusti dalsi hit - “You Give Love a Bad Name”. Jedna vec je slyset tuhle pisnicku rano v radiu pri rizeni auta, druha vec je slyset ji nazivo a vnimat celou tu neskutecnou atmosferu, ktera spis pripomina jeden obrovskej hucici kotel. Kolem sebe citite jenom tu neskutecnou energii, ktera ve vzduchu nekontrolovane a nakazlive preskakuje jako nejakej bacil. Tak me napada, ze kdyby se vsichni ti fanousci dali nejakou hadickou napojit na nejakej akumulator, jsem si temer jista, ze by svou energii ten vecer rozsvitili celou Kalifornii.

Bon Jovi si zachovali po cela ta leta svoje puvodni seskupeni. Kdyz se Jon tenkrat jako teenager snazil prorazit ve svete showbyznysu, nejaky dobrak mu pry rekl, ze na to proste nema. Pche! Pak poslouchejte rady starsich! Nejenom, ze se na nej dobre, moc dobre kouka. A on to dobre, moc dobre vi. Ale on to predevsim umi vyuzit ve svuj prospech – a ve prospech kapely. Skace po podiu jako kdyby nebylo zitrka; krasne se usmiva; neboji se rozvlnit svoje vypracovany pozadi ani natahnout ruku do davu fanynek. A zpiva a zpiva. Nekdy vasnive, nekdy procitene. Zatimco me uz boli chvilkama za krkem a sotva popadam dech, on na jevisti krepci dal.

A ten Tico, ten horkokrevnej Spanel. Jak on umi busit do tech bubnu... jedna radost. Porad doufam, ze jednou se taky naucim hrat na bubny. Strasne me to laka. Richie Sambora zase nadherne vysekne solovku „I’ll be there for you“, zatimco Jon odbiha do zakulisi vymenit cernou kozenou budu za cervenou kosili.

Oni vubec dokazali naprosto kralovsky comeback. I kdyz si v devadesatych letech dali asi dvakrat pauzu (a oba Jon i Richie vydali solovky), i tak se zase velmi rychle dokazali sehrat a znovu vyprodavat koncerty po celych Statech. Treba ty nejlepsi listky na tenhle koncerty byly vyprodany hned ten prvni den.

Kdyz pak jako jednu z poslednich pisnicek vypalili „Livin’ on a Prayer“, tak jsem vazne mela pocit, ze ten kotel bude kazdou chvilku explodovat a ze by nejaka ta „prayer“ vubec nebyla na skodu. Koncert zakoncili hitem “Dead or Alive”. Ty kytary, ach jo, to kytary. Nerikala jsem nahodou neco o husi kuzi?

Dohraly posledni tony a pak se pomalu a neuprosne se rozsvitila svetla reflektoru. S Moncou jsme se na sebe jenom nevericne podivaly a jenom obe vydechly: “Ja chci znovu”. Zasmaly jsme se tomu napadu, ale kdyz jsem prijela domu, mela uz jsem od ni e-mail. “Nasla jsem listky na pristi utery. Jdeme do toho“? Totiz puvodne tu meli Bon Jovi byt pouze jednou, ale vzhledem k tomu, ze po listkach se jenom zaprasilo, rozhodli se nakonec pridat jeste jeden koncert.

Jeste ten vecer jsem ty listky koupila.

Kdyz jsme s holkama jely zpatky domu, porad se nam mlzila okna v aute. „Sakrys, devcata, ten Jon nas opravdu pekne rozhicoval“ zasmala jsem se na cely kolo. Projely jsme kolem nejakyho kramku, na nemz byl napis “Euphoria”. Euforie. Jo, to sedi. To opravdu sedi.

A odpoved na titulni otazku? Pro me velmi jasna: ALIVE.

Very much indeed :)

http://youtube.com/watch?v=1_3SVw1VX80