Mladé, schopné – a nešťastné?

Dřív měla ženská ve třiceti kus už života za sebou. Někde bydlela, byla vdaná za nějakého chlapa a z obvyklých dvou dětí už nejméně jedno chodilo aspoň do první třídy. Některé dnešní třicátnice si na krk žádné rodinné (ne)štěstí neuvázaly a ušetřený čas a peníze věnují své seberealizaci. Jsou však šťastnější?

Nemám po ruce žádnou statistiku, kolik procent z dnešních třicátnic je bez partnera a bezdětných, ale mezi články v těch haldách tiskovin, co mi projdou rukama, se poměrně často objevuje právě toto téma. Jistě, mladé ženy i starší ženy s partnery a dětmi tam také řeší své starosti, ne však základní otázku, zda muže a děti mít, či nemít. Nezadané třicátnice, jakkoliv jsou se způsobem svého života spokojeny, přece jen asi určitá pochybnost nahlodává – nenastal už i pro ně čas na pevný vztah a rodinu? Ale kde je vzít? A co mě to bude stát?

Zdá se, že to opravdu problém je, a to z několika důvodů najednou. Ve třiceti se osobnost člověka považuje za zralou, něco už v životě dokázal, na řadu věcí má své názory, vybudoval si svoje své postavení a stereotypy a začíná se obecně hůře přizpůsobovat novinkám. Třicátnice, které se několik předchozích let věnovaly hlavně své práci, zdánlivě nikoho nepotřebují. Mají svůj příjem, splácí svoje hypotéky a leasingy, od nikoho si nenechají nic diktovat, jsou zvyklé samy za sebe rozhodovat a za svým názorem si také stát, neustupovat, nedělat kompromisy.

Tím se pro většinu dostupných mužů stávají značně neatraktivní, protože to už musí být sakra osobnost, aby muž tohle všechno ve své ješitnosti unesl jen proto, že má dotyčnou opravdu rád. Pro muže je proto snazší sáhnout „o patro níž“ a vybírat mezi partnerkami mladšími, méně vzdělanými, méně úspěšnými v práci a ne tak finančně zajištěnými, protože potom mají aspoň jakous takous naději, že nad dotyčnou budou jaksi přirozeně dominovat. Pro nezadané třicátnice to představuje samozřejmě zklamání, protože všechno přece dělaly a dělají správně – a přesto je nikdo nechce. Nezbývá jim tedy, než se, aspoň dočasně, seberealizovat jinak, leckdy, podle mé vlastní osobní zkušenosti, poměrně zatrpkle, čímž se bludný kruh uzavírá.

Je to škoda, protože dokázaly přesně to, po čem prahly stovky generací žen před nimi – naprosté svobody a nezávislosti na mužích i na předsudcích současné společnost. Našly prostě odvahu jít proti proudu a je na mužích, aby se s touto novou skutečností vyrovnali a odpověděli si na otázku: Proč by mělo být špatné, že se ve svazku dvou lidí spojí dvě vyzrálé, samostatné, finančně zajištěné a hlavně rovnoprávné osobnosti?