Navštívila jsem s příbuzenstvem mikulášskou besídku pořádanou jistým nejmenovaným středočeským obecním úřadem. Oproti čekávaní – dost děsný zážitek.
Obecní úřad především podcenil zájem rodin s dětmi. Vybraný sál býval sice tělocvičnou, ale neřekli byste kolik místa zabere jedna matka s dítětem za ruku a kojencem v kočáře v zimním provedení. Může se však majitelkám kočárků v ceně ojetých opravdových aut někdo divit, že si je nechají pěkně na očích a dovlečou je až před jeviště s plánovanou loutkovou hrou?
Když měla akce podle plánu začít, to ale ještě vypadalo pořád celkem dobře. Jenže do půl hodiny se počet přítomných asi zdvojnásobil – neřekli byste, kolik lidí není schopno za žádnou cenu přijít včas! Přes jejich hradbu již loutkové divadélko ti, co stáli spíše vzadu (tj. bez dětí) ani neviděli, ani neslyšeli, takže vám o jeho kvalitě zprávu nepodám. Podle pláče menších diváků, který asi v polovině vypukl, však muselo být značně působivé.
Když nebyl vidět Kašpárek, soustředila jsem se na dospělé diváky. A hle – všechno to byly matky a ze začátku jen jediný otec s dvěma dítky, shodou okolností známý. Ocenila jsem jeho prorodinný přístup, avšak dostalo se mi lakonické odpovědi: „U nás všechno vodseru já.“ Na besídku doprovodil své potomky jen proto, že matka dětí musela odvézt svoji matku do Prahy. Přesto se dostavila, byť později.
Nakonec se objevili ještě další tři nebo čtyři otcové, což ovšem bylo stále asi desetkrát méně než matek. Buď ty chudinky byly všechny samoživitelky anebo se otcové jejich dětí z této adventní kulturní události úspěšně vyvlékli. Nechápu – proč nechtějí trávit radostné chvíle se svými dětmi stejně jako matky? Jak si to moderní otcovství, kdy se muž orientuje na děti stejně jako žena, tedy představují?
Ale hlavně – na co se asi tak mohli v neděli odpoledne své rodině vymluvit? Mohlo by se mi to někdy také hodit.
