Jedno čínské úsloví praví: Každá hostina jednou končí. To, že se blíží nějaké změna, jsme už určitou dobu tušili.
Když nám jednoho večera přišlo oznámení o změně Cesty od samotného Nefritového císaře (ke zprávě napsané na papíru Xuan byly přiloženy i tři roušky), nebyli jsme ani příliš zaskočeni. Koneckonců když jsme v roce 2013 do Kantonu letěli, říkali jsme si, že tam zůstaneme jeden rok, nanejvýš dva. Nakonec to bylo celých sedm let.
S přípravami na návrat do českých luhů a hájů jsme začali už v červnu. Berta ještě chodila do školy a my jsme měli čas třídit věci, které se nám za ta léta v uličce Vzácného klidu čp. 39 nahromadily. Mnoho z nich jsme rozdali, některé jsme vyhodili, ale ty, které nám přirostly k srdci, jsme si chtěli vzít do Česka. Když jsme šli na poštu s první várkou našich vzpomínek, nesli jsme několik desítek kilogramů minulosti – knihy a sešity, nepostradatelné hračky a nějaké to oblečení. Milý pracovník poštovní přepážky, který nám doporučil, abychom jednorázově neposílali více než tři zásilky (tj. 45 kg), musel dle předpisů Čínské pošty vše důkladně prohlédnout. Kontrola mu zabrala přibližně dvě hodiny – Bertičky vypadlé mléčné zuby, její první qipao (tradiční čínské šaty), její obrázky ze školky a sešity plné čínských znaků ze školy, má první učebnice čínštiny, Petrova první učebnice kantonštiny a další „nezbytné věci“. Když jsme o týden později šli na poštu znovu, u přepážky stál ten samý pracovník. Naše věci už nekontroloval s takovou pečlivostí, protože důkladně prohlédnout těch 45 kilogramů střípků minulosti si přeci jen vyžaduje nějaký ten čas. Bláhově jsme se domnívali, že příští cesta na poštu bude ta poslední. Kdepak, nakonec jsme tam museli ještě čtyřikrát. Usměvavý pracovník vždy nezapomněl dodat: „Víte, jaká je teď ve světě situace, do půl roku vám ty věci snad dojdou.“
Během června došlo k postupnému obnovení vnitrostátních letů a my jsme se naivně domnívali, že tomu tak bude i s lety mezinárodními. Po vypuknutí koronavirové pandemie zrušila Čína většinu mezinárodních letů – do Evropy létala z Kantonu pouze čínská letecká společnost China Southern, kdežto zahraniční aerolinky čekaly v dlouhé frontě na patřičná povolení. Napsali jsme do několika z nich dotaz ohledně chystaných letů do Evropy (na jejich webových stránkách se totiž zobrazovaly nepovolené lety), vždy jsme ale dostali jednu a tu samou odpověď: „Vyčkejte!“ Čekání bylo nekonečně dlouhé. Teprve koncem července některé zahraniční aerolinky dostaly vytoužené povolení na lety z/do Kantonu. Ale jen na jeden let týdně. Je nabíledni, že spoj, který létá pouze jednou za týden, nebude levný. Například minulý rok se běžná cena jednosměrné letenky Kanton–Praha pohybovala kolem dvanácti tisíc korun za osobu, nyní to bylo (v lepším případě) kolem devadesáti tisíc, většinou přes sto. Uklidňovali jsme se, že další měsíc bude letů více a ceny letenek klesnou, popř. že zruší povinnou 14denní karanténu při vstupu do Hongkongu, odkud denně létalo několik spojů za téměř „normální“ ceny. Leč přišel srpen a žádná velká změna se neudála – v Hongkongu byla situace stále stejná a zahraniční letecké společnosti pořád čekaly na povolení k dalším letům. Navíc ceny letenek u těch několika málo aerolinek, které do Evropy z Kantonu létaly (China Southern, Emirates Airlines, Qatar Airways, Turkish Airlines a KLM), zůstávaly v nadhvězdných výšinách. Zmocnil se nás neodbytný pocit neklidu: Věci jsme poslali, ale letenky nemáme. Co budeme dělat? Petr den co den sledoval nabídku leteckých společností a zjistil, že den před odletem ceny letů často kolísají, např. u letecké společnosti Emirates několikrát během dne cena klesla na „pouhých“ třicet tisíc (ze sta). Zatímco naší uličkou Vzácného klidu se od rána až do večera neslo výskání dětí, které si naplno užívaly prázdninového volna, my jsme seděli u počítače a číhali na „akční“ letenky. No řekněte, není to úsměvné?
Stěhování v době koronavirové pandemie bylo samo o sobě jedno velké dobrodružství. Podnájem v omšelém domečku čp. 39, ve kterém jsme sedm let bydleli, nám končil 13. srpna a my jsme panu majiteli slíbili, že do té doby domeček vyklidíme. Začátkem srpna jsme měli víceméně zabaleno a byli jsme připraveni odletět – Petr se po několika týdnech běhání po úřadech úspěšně odhlásil ze systému čínského pojištění, sousedka odnaproti nám přislíbila, že se ujme naší kočičky Moumou, a ředitelka základní školy v Praze nám napsala, že se máme s Bertou během srpna zastavit ve škole a domluvit se na přestupu do třetí třídy. Čas neúprosně plynul, letenky však nebyly a nám bylo jasné, že do 13. srpna neodletíme. Laskavý pan majitel nakonec navrhl, abychom v domečku zůstali do doby, než letenky seženeme. Zavazadla stála v pokoji a my jsme pokračovali v letenkovém lovu. V sobotu, 15. srpna, jsme skoro „chytli“ nedělní let společnosti Qatar Airways (Kanton–Doha–Paříž–Praha, celkem dvacet devět hodin). Na jejich webových stránkách se na okamžik objevila letenka za „lidovou“ cenu (z devadesáti tisíc za osobu klesla na dvacet), bohužel po vyplnění všech příslušných údajů o cestujících se rezervační systém zasekl a po dalším načtení stránek se cena vrátila do svého pandemického standardu. Toto se během dne opakovalo ještě několikrát – rezervační systém těsně před zaplacením letenek zkolaboval. Číňané říkají, že „lidská vůle všechno zmůže“, a tak jsme se nevzdávali. Nakonec se nám po půlnoci, tj. v neděli v ranních hodinách, podařilo letenky zakoupit. Následovala akce Kantonský blesk – naše letadlo odlétalo odpoledne v šest, Petr jel dopoledne ještě odhlásit internet a rozloučit se svým učitelem čínského umění boje, já jsem zatím odnesla sousedce naši kočičku a spěšně poklízela v domečku. Krátce po poledni jsme s dvěma citerami guzheng, pěti velkými zavazadly a třemi příručními kufry chvátali na mezinárodní letiště Baiyun. Ulička Vzácného klidu byla po sedm let naším druhým domovem a my se v tom zmatku ani nestačili rozloučit se všemi sousedy. Co se dá dělat, budeme se tam muset ještě vrátit.
V Česku jsme už přes měsíc a pomalu si zvykáme na život v Praze. Každá mince má rub a líc, ale o tom třeba zas někdy jindy. Něco končí, něco začíná…
