Ahoj, jmenuji se Berta, v Číně mi ale přezdívají Malá Dračice (Xiao Longnü) – tak mi říkají i ve škole, do které jsem nastoupila minulý rok v září.
Moje škola stojí v historické části Kantonu. Musím říct, že ji rodiče opravdu dobře vybrali, jen pár kroků od školy totiž prodávají tu nejlepší kopečkovou zmrzlinu! Dost možná na ni chodili i slavní bojovníci, o kterých mi táta vyprávěl. Prý před mnoha a mnoha lety žilo v okolí několik slavných mistrů umění boje, jenom nevím, jestli měli stejně jako já s tátou rádi čokoládovou zmrzlinu, nebo jestli jim chutnala durianová, tu má zase ráda máma.
V Číně jsou teď zimní prázdniny, a tak mám čas napsat o tom, jak to u nás ve škole vlastně chodí. Rodiče říkali, že škola Wakiu není ve srovnání s jinými školami příliš velká. Nevím, v jiných školách jsem nebyla, každopádně vím, že v naší škole, která má celkem šest ročníků, se každý ročník dělí do tří tříd. To znamená, že např. první ročník se dělí na yi nianji (1), yi nianji (2) a yi nianji (3). Yi nianji znamená první ročník, číslo v závorce udává, o kterou třídu se jedná – první, druhou, nebo třetí. Já chodím do druhé třídy prvního ročníku – yi nianji (2). Když byli rodiče malí a chodili v Čechách do školy, prý se každý ročník dělil do „áček“, „béček“ a „céček“, takže já vlastně chodím do 1. B. Ve třídě je nás 45 a já jsem tam jediná cizinka.
Škola začíná ráno chvíli před osmou hodinou, kdy se podává snídaně. Z domova si nosíme vlastní krabičku na jídlo – k snídani většinou máme hustou rýžovou polévku, občas i smažené nudle. Není to špatné, jen mi vadí, že v té polévce je jenom rýže a v těch nudličkách jsou zase jenom nudle. Když jsem si nad tím doma posteskla, rodiče domluvili, že si do školy mohu donést i trochu zeleniny a zamíchat si ji do snídaně. Jinak si do školy vlastní jídlo nosit nesmíme, ani malé svačinky nejsou povoleny.
Po snídani mám ještě chvilku času na čtení – naše třídní knihovnička je plná úžasných dětských knížek. Paní učitelka nám říkala, abychom o přestávkách četli nebo abychom se připravovali na další hodiny, rodiče si naopak myslí, že není špatné se o přestávce trochu protáhnout a popovídat si se spolužáky. A tak někdy poslouchám paní učitelku a jindy zase rodiče. Čtení má výhodu v tom, že když dočteme nějakou knížku, můžeme zajít za paní učitelkou, povědět jí, o čem ta knížka byla, a ona nám za to připíše pár bodů do naší čtenářské knížky. Za nasbírané body pak můžeme dostat nějaký ten dárek, např. pravítko, penál nebo samolepky.
Dopoledne se učíme čtyři hodiny, odpoledne pak ještě hodinu nebo dvě, celkem máme 28 vyučovacích hodin týdně. Naše třídní učitelka Dengová nás učí čínštinu, tu máme nejčastěji, celkem dvanáctkrát do týdne. Čínština mě baví, konečně jsme se už naučili psát čínskou abecedou zvanou pinyin – to je ta kouzelná hra, kdy se přepisují čínské znaky do latinky. Pinyin ale nestačí, základem čínštiny jsou znaky, které se také učíme psát. Někdy je to sice tak trochu otrava, jenže je pravda, že když ten znak nenapíšete pořádně, můžete například místo ? (ruka) napsat třeba ? (chlup). Na matematiku máme paní učitelku Xiaovou, ta na nás nikdy nekřičí jako naše třídní, přísná ale být umí. Při testu nic nepromine, stačí narýsovat jenom trochu málo nepřesnou čáru a hned už je bod dole. Asi nejraději mám paní učitelku Ouovou, která nás učí angličtinu. Good morning, Miss Ou! One, two – tie your shoe! Three, four – close the door! Five, six – pick up chopsticks! Seven, eight – don´t be late! Nine, ten – start again! A takových legračních rýmovaček máme v učebnici angličtiny celou řadu. Samozřejmě máme i další předměty – hudební a výtvarnou výchovu, prvouku a tělocvik. Náš tělocvikář se příjmením jmenuje Ye, my jsme mu dali přezdívku učitel Kakabus. Když jsme se na úvodních hodinách tělocviku učili nastupovat do řady, nikomu z nás to nešlo. Pan učitel Ye nás jen zakaboněně sledoval a pořád opakoval: „Nemám z vás ani trochu radost, ani trochu!“ Po pár hodinách jsme ale nástup zvládli a učitel Kakabus se přestal mračit. Teď se dokonce i často směje, zvlášť když skáčeme přes švihadlo, to je někdy srandy kopec.
Po obědě chodíme spát. Nevím, jestli to tak funguje po celé Číně, ale tady v Kantonu ano. Když se najíme, uklidíme si po sobě nádobí a utřeme lavice, na kterých si pak usteleme. Někteří si ustelou na zemi, protože na lavice se všichni nevejdeme. Občas někdo při odpoledním klidu moc hlasitě brebentí – nepřestane-li s tím ani po napomenutí paní učitelky, musí si stoupnout ke stěně a v tichosti tam čekat, než se ostatní vyspí. Raději si proto zamknu pusu na zámek a poslouchám pohádku, kterou nám paní učitelka pouští před spaním. V úterý a čtvrtek nám končí vyučování odpoledne ve tři, zbylé dny máme do čtyř. Po návratu domů mě ještě čekají domácí úkoly, většinou jen z čínštiny a matematiky. Pokud jde vše hladce, mám je do hodiny vypracované. Některé úkoly mě opravdu baví, např. naučit se zpaměti recitovat nějakou tu tchangskou básničku. Rodiče to potom natočí pomocí svého chytrého telefonu a pošlou nahrávku přímo paní učitelce, která se na ni může hned podívat. Táta s mámou říkali, že když byli malí, tak žádné mobilní telefony nebyly. Nevím, nedokážu si to vůbec představit, u nás ve škole se přes mobilní telefony vyřizuje spousta věcí – paní učitelky rozesílají každý den informace o domácích úkolech, paní ředitelka zase posílá všemožná oznámení, např. že máme přinést peníze za stravování, nebo že se na město žene tajfun a škola se na den zavírá. Zkrátka a dobře, u nás by to bez chytrého telefonu nešlo.
Na začátku ledna jsme ve škole psali pololetní testy. Prvňáci a druháci měli testy jen z čínštiny a matematiky, starší žáci psali i test z angličtiny. Příprava začala už někdy v prosinci, skoro každý den jsme psali cvičné testy. Přibylo nám i domácích úkolů, už jsem u nich neseděla hodinu, ale tři. Z testu jsem nikdy nedostala plný počet bodů (100), někdy jsem z nepozornosti místo odčítání sčítala, jindy zas moje znaky vypadaly, jako kdyby je naškrábal sousedovic kocour. Ale co, nikdo není dokonalý. Rodiče si myslí, že body nejsou v životě důležité, jenomže poslední dobou se mě tu pořád každý ptá, kolik jsem získala bodů z pololetních testů. Vypadá to, že pro někoho jsou ty body moc důležité.
Zimní prázdniny trvají v Kantonu pět týdnů, konečně mám čas i na nějaké ty lotroviny. Za pár dní se budou slavit Svátky jara, to jsou takové Vánoce se Silvestrem dohromady, už se nemůžu dočkat. A po svátcích zase do školy… Hurá!
