Mateřská v Číně (12. díl) – Rýžová políčka a Yangshuo

I po těch několika letech života a cestování v Číně nám krajina v Guangxi stále přijde jako jedna z nejkrásnějších. Ne nadarmo slouží jako předloha pro čínskou krajinomalbu a je častým námětem čínské poezie.

V polovině června nás v Kantonu navštívila má mamka s neteří. Vzhledem k tomu, že v Číně ještě nebyly, rozhodli jsme s Petrem, že je vezmeme do Zhuangské autonomní oblasti Guangxi.

Naše putování začalo v místě, které se jmenuje „Dračí hřbet“. Jedná se o rozsáhlou oblast terasovitých rýžových políček, které byla vybudována už před 650 lety. Nejníže položená políčka se nachází v nadmořské výšce 300 metrů a nejvyšší se rozprostírají v 1100 metrech nad mořem. Horský hřeben se táhne krajinou jakou páteř ležícího draka a jednotlivá políčka vypadají jako jeho šupiny. Když jsou políčka napuštěná vodou a na hladině se odráží sluneční paprsky, člověk jen se zatajeným dechem čeká, až drak roztáhne svá křídla a vznese se do oblak.

Terasovitá rýžová políčka

První noc jsme přespali v „rodinném hotelu“, který osamoceně stojí uprostřed rýžových teras. Manželé patřící k národnostní menšině Zhuang mají několik pokojů ve staré dřevěné chalupě přestavěných na pokoje pro hosty. K večeři nám paní domu, oblečená do tradičního oděvu, nabídla místní specialitu – horskou slípku s rýží a zeleninou. Zeleninu jsme byli společně vybrat na zahrádce vedle chalupy, rýže vyrostla na nedalekém políčku a slepice do našeho příchodu radostně běhala na dvorku. Při čekání na večeři jsme se zaposlouchali do písní cikád a kochali se dech beroucím výhledem na rýžové terasy. Berta konečně viděla, co to jsou ta rýžové políčka. Myslela si totiž, že jedeme na „rýžovou polévku“, a celou cestu se ptala, zda ji bude muset jíst, pokud ji nebude chutnat. Marně jsem ji opravovala, že jedeme na rýžová políčka, nikoli na rýžovou polévku.

Terasovitá políčka na Dračím hřbetě obývají lidé z národnostních menšin Zhuang a Yao. Ženy z menšiny Yao člověk pozná podle jejich dlouhých vlasů, které mají obtočené kolem hlavy. Stříhají se jen jedenkrát za život, když dosáhnou věku 18 let. Ustřižené vlasy společně s těmi vypadanými, které sbírají, si následně vplétají do vlasů jako příčesek. V dřívějších dobách bylo tabu ukazovat své vlasy na veřejnosti, nicméně doba se mění. Pokud člověk projeví zájem a zamává bankovkou, ženy okamžitě rozmotají své dlouhé vlasy a nechají se vyfotografovat.

Druhý den jsme se rozhodli pro menší trek do jiné vesnice. Část cesty vedla mezi terasovitými políčky a část zase po zalesněných úbočích. Vzdálenost cesty v horách udávaná v kilometrech však často bývá nicneříkající, vzdálenost udávaná v hodinách může být zase zavádějící. Napadá mě, že by měl být zaveden ještě další ukazatel vzdálenosti, a to doba pochodu s malým dítětem. Náš přibližně desetikilometrový trek se z udávaných čtyř hodin protáhl na sedm hodin. Berta ale skoro celou cestu ušla po svých, i když jsme si vyslechli nemálo fňukání. Jako například, že jí bolí nožičky, a proto by si chtěla dát pívo a paralen. :-)

Do cílové vesnice, která se nachází na samotném vrcholu teras, jsme dorazili, až když se slunce pomalu začalo sklánět k obzoru. Najít ubytování byla záležitost chvíle, protože i zde byla řada rodinných hotelů. K večeři jsme si objednali další specialitu – lepivou rýži v bambusu pečenou na dřevěném uhlí. Popíjeli jsme lahodný domácí likér, jak jinak než z rýže. A stejně jako předešlého dne, i tentokrát nám k večeři hrál symfonický orchestr „Cikády z Dračího hřbetu“.  Rýžový ráj to napohled!

Čas na terasách se naplnil a my se následující den ráno vydali dál – čekalo nás městečko Yangshuo! Krajina v okolí tohoto malebného městečka patří oprávněně mezi nejkrásnější místa v Číně. Unikátní krasové homole, které v nespočetném množství jakoby vyrůstají z rovinatého terénu, vytvářejí nezapomenutelnou mystickou scenerii. Krásy přírody můžete objevovat ze sedla kola, z bambusového voru či z nějaké té homole, na kterou můžete i vylézt. Je také možné se zúčastnit různých kurzů, např. lekcí taiji nebo vaření.

Já se nejraději kochám tamní krajinou ze sedla kola. A ani tentokrát jsme cyklovýlet nevynechali. Začátek cesty je vždy trochu adrenalinový zážitek. Projet rušnou částí města rozbuší srdíčko nejednoho ostříleného cyklisty – auta zprava, motorky zleva, turistické autobusy a chodci, kteří se snaží přejít silnici. Sotva se ale člověk dostane z města, naskýtají se mu úplně jiné obrazy. My jsme projížděli kolem jezírek, jejichž hladina byla pokrytá kobercem zelených listů lotosu, ze kterých sem a tam nesměle vykukoval květ. O chvíli později jsme projížděli ovocným sadem. Na větvích se pohupovala právě dozrávající pomela – jako kdyby se tu před nedávnem konala dětská oslava a na stromcích ještě zbyly žluté a zelené balónky. Míjeli jsme také rýžová políčka a viděli vodního buvola, který si užíval koupel v malé říčce. Smaragdově zelené bambusy lemující břeh říčky Yulong se společně s vápencovými homolemi zrcadlily na průzračné hladině. Na těch několik hodin jsme se stali součástí svitkové malby, kterou znám z našeho obývacího pokoje – Krajina nesmrtelných.

Malebná krajina v okolí městečka Yangshuo

Yangshuo ale není jen překrásná příroda. V samotném městečku se nachází řada restaurací, barů a stánků se suvenýry. Je to oblíbenádestinace domácích i zahraničních turistů, a tak zde narazíte nejen na tradiční čínské restaurace, ale i na steak bary, pizzerie, italské zmrzlinárny apod. Centrem toho všeho jeZápadní ulice s krásně zrekonstruovanými domy v tradičním čínském stylu. Nejraději se touhle uličkou procházím brzy ráno, kdy všichni prodavači ještě vyspávají. Potkávám jen metaře, kteří se pečlivě starají o tuto starodávnou umělkyni. Ta musí být připravená na své další vystoupení, protože jen co se setmí, začíná noční život –  ohlušující hudba v barech, davy lidí, pokřikující prodavači… Je čas se jít pobavit, určitě si vyberete. :-)