Co si počít s nadáním

Máte nějaké nadání? Nebo jste ho alespoň měli v dětství? Je možné, že jste ho vlastně nikdy pořádně neuplatnili. A cosi vám schází ke spokojenosti. Dá se s tím něco dělat? 

Všichni toužíme po tom, aby nám druzí řekli, že máme pro něco nadání. Že jsme třeba mimořádně chytří, tělesně zdatní, krásní... Možná i proto spousta lidí se zájmem vyplňuje různé testy inteligence, poměřuje se s ostatními prostřednictvím sociálních sítí a účastní se nejrůznějších soutěží.

Samozřejmě nás zajímá, jestli budou za nadané považovány i naše děti. Když se dozvídáme, jaké mají úžasné schopnosti, radujeme se. A také od nich s nadějí očekáváme, že budou díky tomu úspěšné a čeká je spokojený život.

Lidé bez zvláštních nadání jsou v našich představách smolaři, kteří prostě jen usilují o přežití a úspěchů mohou dosáhnout leda intrikami čí díky pomoci někoho jiného. Měli by své plány rychle přizpůsobit svým omezeným možnostem.

Jenomže když se víc rozhlédneme kolem sebe, zjistíme, že v životě to může dopadat úplně jinak. Kde je chyba?

Určitě znáte pár nadaných jedničkářů ze základní školy, kteří překvapivě pracují na pokladně či v nějaké montovně. A klidně se může stát i to, že si neužívají ani spokojeného rodinného života a počítají každou korunu. Přitom vám je kdysi rodiče dávali za příklad.

Možná jste potkali lidi se skvělými předpoklady pro nějaký sport. Učitel tělocviku je obsazoval do soutěží a spolužáci s nimi počítali, když jejich družstvo potřebovalo zvítězit nad druhou třídou. Ovšem o nějaké to desetiletí později byste je ani nepoznali. Jsou v mnohem horší kondici než vy a jejich zdraví nestojí za nic.

Mohli bychom pokračovat dál nadanými malíři, úžasnými hudebníky či jazykovými talenty. Všichni z nich měli fantastické předpoklady, ale spousta z nich kupodivu žije průměrným životem. Nijak nenaplnili očekávání svého okolí.

A pak ke svému údivu narazíte na známé, kteří naopak žádné zvláštní dispozice neměli. Často to byli vcelku nevýrazní lidé. Maximálně jste si o nich mysleli, že jsou to dříči. Že se snaží svým úsilím dohnat, co jim příroda nenadělila.

Z nějakého neznámého důvodu trávili každý týden spoustu hodin tím, že trénovali. Nebyli nejúspěšnějšími žáky, ale denně usilovali o to, aby získávali ty vědomosti, které považovali za potřebné. Ve sportu mohli být hodně průměrní, ovšem zvykli si pracovat na své kondici a často později uspěli tam, kde nadaným chyběla vytrvalost. Hledali tak dlouho oblasti, ve kterých by mohli vyniknout, až nakonec začali být v některé z nich velice úspěšní.

Když se podíváte na jejich životy, všimnete si jedné důležité věci. Nevěřili na to, že nadání samo o sobě se jim může postarat o úspěch a o štěstí. Naopak byli přesvědčeni o tom, že jen usilovná a pravidelná práce je může přivést k tomu, co chtějí.

Někteří z nás si hodně váží vrozených předpokladů pro úspěch, jakými může být třeba inteligence, tělesná zdatnost či krása. Očekávají, že díky nim budou mít skvělý život. Někdy tak uvažují i přetížení rodiče. Pokud má dítě velké vlohy, nemusíme tolik procvičovat, trávit čas studiem, nutit ho k práci. Jeho výchova je tedy mnohem jednodušší.

Jenomže po nějaké době zjistí, že jejich dospívající dítě není zdaleka tak úspěšné jako to ze sousedství, které několikrát týdně chodilo na trénink, na jazykové kurzy a dokonce i na doučování. Přitom sousedův chlapec či dívka nebyli v ničem mimořádní, nikdo od nich neočekával nějaký velký úspěch.

Kdysi jsem narazila na zajímavou radu: Pokud Ti byla do vínku dána nějaká schopnost, neměla bys ji promarnit. Zpočátku jsem tomu moc nerozuměla. Přitom to byl ten nejjednodušší a nejsrozumitelnější návod, jak s nadáním zacházet.

Pro dítě podobná instrukce nic moc neznamená. Zkrátka se pokouší dělat, co od něj okolí požaduje, a je spokojené, když ho ostatní občas pochválí či si ho alespoň všimnou. Pokud má úspěchy díky svým vrozeným předpokladům, může bez námahy naplnit očekávání ostatních. Když se s tím rodiče spokojí, je všechno v nejlepším pořádku. Přinejmenším do chvíle, než ho předstihnou ti ostatní.

A mnohem později, většinou až v dospělosti, obyčejně začíná přemýšlet, proč se ostatním některé věci daří o moc lépe než jemu. Často najednou zjistí, že tajemství není v nijakých kouzlech či v zázracích. Někteří lidé jsou prostě zvyklí pracovat se svým nadáním mnohem víc než ti druzí.

Většinou za to může z velké části jejich rodina. Když jim od dětství připadalo normální, že úspěchů nedosáhnou bez pravidelného úsilí, prostě si zvykli snažit se. Samozřejmě to znamenalo spoustu obtíží a zvýšené nároky na ně i na jejich rodiče. Ponechat přípravu na život na škole a tiše doufat, že o ostatní se postará vrozené nadání, je pohodlná a nenáročná cesta. Naprosto ideální pro toho, kdo je přetížený prací a chce mít i nějaký čas na svou zábavu.

Když pak mladý a později i starší dospělý pokračuje touto cestou, obyčejně má nějaké to běžné zaměstnání a soukromý život, se kterým nemusí být tak docela spokojen. Ale mohlo by to být i horší. S obdivem, s touhou či se závistí sleduje lidi, kteří to mají jinak. A často ani netuší, že má možnost získat mnohem víc, než kolik zatím dosáhl.

Usilovná a každodenní snaha může váš život po nějaké době úplně proměnit. Lidé tak dokážou postupně získat dovednosti pro zaměstnání, které je bude skutečně těšit. Nebo vypátrají, že péčí o svůj vztah ho mohou v mnohém proměnit tak, aby se v něm cítili lépe. Třeba zapracují na tom, aby se v oblasti jejich zájmů stali skutečnými experty a mistry.

A nejlepší na tom všem je, že najednou budou spokojenější s tím, co jim život nabídl. Když si zvyknou trávit část svého času prací na změnách toho, s čím se trápili, najednou se jim začne otevírat úplně nový svět. Nebude dokonalý, ale stane se mnohem přijatelnějším než ten, ve kterém jen čekali, že díky svým nadáním mohou mít všechno bez námahy.