Vesnice na Cibulce, aneb co byste v Praze nečekali

„Co nemáte rádi na Praze?“ „Je moc velká, je tu příliš lidí, je neosobní, nikdo se na sebe neusmívá, lidé do sebe vráží na ulicích a co, že se neomluví, ani se neohlédnou…“ To je jedna z nejčastějších odpovědí, které jsem dostala na mou otázku, jež tento sloupek uvozuje. 

Chaos (Beatzz)

Dost se shodovala s mým názorem, který jsem si vytvořila před lety v posledním ročníku gymnázia, když jsem prahnouc po vzdělání vstávala v pět hodin ráno, abych již před osmou mohla být na svém sobotním kurzu psychologie. Dnes musím uznat, že mě možná tyto okolnosti jako brzká ranní hodina, sobota a Praha teprve se vylupující ze tmy trochu ovlivnily.

Nastolila jsem k Praze neutrální lehce negativní postoj – na návštěvu ano, žít nikdy! Nějakou dobu jsem náš vzájemný vztah příliš neřešila, na naše neshody jsem si vzpomněla, až když jsem se vrátila z Paříže a letní projekt mě zavál na pár týdnů do našeho hlavního města. Bylo léto, teplo a najednou mi (ve srovnání s Paříží) Praha vůbec nepřišla tak velká a neosobní, byla i méně šedivá a dokonce se mi podařilo potkat pár milých lidí.

Rozhodla jsem se tedy, že to s Prahou zkusím, sbalila jsem si počítač, knížku, kartáček na zuby a pár peněz do ranečku a vydala se na zkušenou. Možná, že funguje i to, že když něco chcete vidět ve světlých barvách, tak to tak (alespoň na chvíli) vypadá.

Začala jsem si užívat výhledů na Hradčany a na řeku, procházení kolem známých kaváren a divadel, nechala se šokovat milou obsluhou v knihkupectví a zvláštní porcí kuřete v KFC jen za úsměv.

Co bych tady, ale opravdu nečekala, je vesnice. Vesnice na Cibulce. Pražští samozřejmě vědí, že Cibulka je kopec stoupající vzhůru od Plzeňské ulice a že to není žádná ves, nýbrž část pražské čtvrti Košíře, kde se nachází převážně rodinné domky.

Jednou jsem stála na zastávce, čekala jsem na autobus, který mě měl vyvézt do kopce. Všichni na zastávce se zdravili, především pak všichni zdravili jistou paní Boženku. Ještě větší šok jsem zažila, když autobus konečně přijel a paní Boženka začala organizovat, kdo a jak máme nastoupit do autobusu, nutno podotknout, že se jí podařilo do něj vměstnat pět kočárků, několik důchodců o holi i všechen zbytek cestujících a nikdo z nich si netroufl odporovat. To, že se všichni znají z jediného autobusu, který po serpentinách Cibulku obkružuje, by ještě nebylo tak divné, největší překvapení jsem však zažila, když jsem šla po ulici a protijdoucí pán mě pozdravil. Podívala jsem se nalevo, napravo a opravdu jsem tam stála jen já. To se mi později stalo ještě několikrát a konečně mi to došlo, na vesnici se přeci zdraví každý s každým.