Cesta je cíl aneb Úterní ženy v akci

Bylo jich pět – dalo by se napsat… Caroline, Judith, Eva, Kiki a Estella. A vydaly se na cestu, na jejímž konci už nebude nikdy nic jako dříve...

Tak by se dal velmi stručně shrnout děj knihy Úterní ženy německé spisovatelky Moniky Peetzové. Pojďme mu ale věnovat trochu více pozornosti, kterou si přeci jen zaslouží. Proč píši „přeci jen“? Není problém brzy odhalit, kde autorka při vytváření románových postav čerpala inspiraci – seriál Sex ve městě zaznamenala snad každá žena, která za posledních 15 let zapnula televizi. Ale nic proti tomu! Poslat na svatojakubskou pouť pětici povahově odlišných žen, navíc na základě tajného deníku zesnulého manžela jedné z nich, není tak úplně špatný nápad.

Kamarádky se scházejí každé první úterý v měsíci v oblíbené restauraci, a to od té doby, co se poznaly na kurzu francouzštiny – před 15 lety. S úterními ženami nás v úvodu seznamuje majitel dané restaurace a také prostřednictvím jeho a téhož místa se s nimi loučíme.

Co se stalo mezi tím? Judithin manžel, který zemřel na rakovinu, po sobě zanechal deník z nedokončené cesty do Lurd, který nedá ovdovělé ženě spát, a tak se rozhodne jeho putování dokončit. Kamarádky ji v tom nemohou ponechat samotnou, a tak místo plánované společné dovolené vyrážejí s ní. Můžete očekávat, že o humorné situace nebude nouze, ale s přibývajícími kilometry se začnou otevírat staré rány, příkoří, ale i nečekaná tajemství a závěrečné rozuzlení překvapí. Jak moc se vlastně úterní ženy znají?

Cesta je cíl, zní jedno velmi známé pořekadlo. Jestliže pětici žen nemůžeme tak úplně uvěřit jejich dokonalou proměnu, kterou za tak krátkou dobu prošly, můžeme věřit, že k nastartování takového procesu může dojít. Kniha je psána jako odpočinková četba, ale zároveň ji úplně hned nevymažete z hlavy. Autorce se povedlo napsat čtivé dílo s podněty k zamyšlení, pokud si je budete chtít pustit k tělu.

Mezi takzvanou ženskou četbou jsou Úterní ženy povedeným počinem. Když je budete číst v určitém životním okamžiku, věřím, že pro vás mohou být výzvou. Minimálně k zamyšlení nad přátelstvím mezi ženami nebo třeba k obutí pohorek a zapíchnutí prstu do mapy. Muži se k tomuto románu asi jen tak neodhodlají, ale nevadí… Monika Peetzová pravděpodobně sází na to, že se v některé z hrdinek příběhu jeho čtenářky najdou. Myslím, že jí to vyšlo.

Více o knize i s ukázkou také zde http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/prekladova-beletrie/item-697.