Trochu jiná invaze

Vpád na cizí území může být ryze soukromý či mezinárodní. Účel je vždy stejný, loupit. Jak mi agresoři zničili a ukradli jídlo, chuť se smát i vařit. Ale nevzali mi naději. Nadhled i úsměv poté. Naštěstí.

Byla jsem po týdenní dovolené se synovcem Pájíkem a pak ještě týden u rodičů. Odpočatá tedy přijíždím do Brna a tu najednou se ukázali nezvaní hosté. Nejdříve jsem je přemlouvala, že mne jejich obchodní strategie ani způsob života nezajímá. Sice večer vypadli, ale slíbili, že ještě musí něco probrat a ráno tu byli zas. Občas jsem je plácla po hřbetě a dala na srozuměnou, aby vypadli z mého bytu, ale oni se tu chtěli usadit déle. Marné bylo přemlouvání, a už nemilé plácání po zádech, kterým jsem jim naznačovala, aby odešli, nezabíralo. Byli nepřístupní jakékoliv komunikaci. Pravda, předtím než jsem odjela, potkala jsem je u vstupních dveří paneláku, pak u sousedů v třetím patře a když jsem přijela z dovči, vyčíhali si mne. A na 50. výročí okupace sovětskými vojsky 21. 8. 2018 udeřili v plné síle. Jako tenkrát v osmašedesátém Rusové či vlastně Ukrajinci. Čert vem všechny okupanty. Poučena historickými zkušenostmi a kritickým vývojem svým, československým i Česka, ba i světovým, nezastihli mě nepřipravenou a hlavně jsem byt nedala už zadarmo nežádoucím vetřelcům, byť se tváří spřáteleně, jako se Rakousko vzdalo Němcům v osmatřicátém a Československo Rusům v osmašedesátém. Ach, ty osmičky. Jenže mě křtil i oddával děkan Vosmík, byl to velmi hodný pan farář, který rozdával útěchu a radost i duchovní sílu všem svým věřícím. A sám měl legraci z toho, že křtí Sedmíkovou, že prý je také numero, jen o číslo větší než já. A tak jsem ho do nebíčka požádala o pomoc. A protože statečný vojevůdce Napoleon Bonaparte říkal: „Štěstí přeje připraveným,“ rozhodla jsem se bránit, jednat a hlavně bojovat zároveň. Nemínila jsem jim přenechat byt zadarmo.

Těžká, i když jiná invaze

21. srpna 2018 proběhla nejprudší invaze v celém týdnu a vypukla válka o každý centimetr našeho bytu. Jako u Stalingradu. Byla jsem rázem nesmiřitelný obránce a nepřítele jsem drtila všemi možnými bojovými prostředky. Nejdřív došlo na hrubou sílu. Jsem těžší váha, už mám nějakou páru a tak moje facky lítaly vzduchem na všechny strany. Když jsem je vypráskala do večera, nastal naštěstí „Na západní frontě klid,“ to jest v mém pokoji. Leč ráno tu byli znova nemilí a nezvaní. V chodbě se moc neohřáli a rovnou do kuchyně, aby s námi posnídali. A tak jsem pozvala na pomoc spojence a chemické zbraně. Víme přece, že v jednotě je síla. A taky co dokázal v první světové válce yperit…. Spojenými silami mého přítele, který si ještě vzal na pomoc malý ruční vysavač a ti, kteří se rozhodli usadit se ve výškách, prostě vysál, aby tak zemřeli v prachu věčného zapomnění. A já vyzbrojená po zuby několika ekologickými lepkavými proužky na bázi mucholapky rozmístila jsem večer své chemické zbraně do skříněk a spíže.

21. srpna 2018 proběhla invaze. Molů.

Ještě večer v pondělí 20. 8. jsem udělala všechna opatření, aby jejich očekávaný bojový úder byl co nejmenší a vynesla jsem všechny mouky, luštěniny i kakao do popelnice, aby to v úterý ráno odvezli popelářským vozem. Celé odpoledne jsem nezvaného návštěvníka nepotkala a utěšovala se představou, že třeba nebude tak zle. Leč po třetím vynesení koše, jsem potkala toho třepotavého darebáka opět. Ve výtahu. Hrubou silou jsem se ho snažila zničit, leč svou úskočností mi unikl o vlásek. Dojela jsem tedy do svého patra a doma upadla do těžké deprese. Brečela jsem a vztekala se zároveň. A vzpomněla si na biblickou knihu Kazatel a Šalamounova slova na sklonku života „Marnost nad marnost.“ Samozřejmě jsem měla i takto pozdě večer spojence. Ledničku. Totálně natřískanou potravinami i těmi, které tam vůbec nemusely být, abych je uchránila před zničující převahou nepřítele. A tak jsem využila jejího chlácholícího vlivu a dala si ledňáčka, pak druhého, abych zchladila sebe i svoje hormony a usnula u stolu.

Statečný protiútok

Zdál se mi živý sen. Jestli nezabere ekologie a feromony, udeřím chemickými zbraněmi doopravdy. Zdálo se mi, že lítám s Biolitem z patra do patra v celém paneláku a stříkám jako šílená dokonce i z balkonu. Na hodinu se promění všechny chodby v plynovou komoru a nežádoucí obyvatele vyhladím bez jakéhokoliv rasistického úmyslu. A poděkují mi všichni právoplatní vlastníci bytů. Z tohoto živého fantasmagorického snu jsem se po hodině probudila a usoudila, když jsou na chodbách i kytky, ty by umřely také a jejich majitelé by mi rozhodně nepoděkovali. A tak jsem šla raději spát.

Ráno ještě za kuropění jsem uřízla hrst levandulových větviček před poštou, coby dalšího spojence proti nepříteli. Oko zákona mě naštěstí žádné nevidělo, a tudíž ani jeho ruka nemohla zakročit. Možná oko našeho pana starosty mě zahlédlo za záclonou, bydlí někde v těch místech. A tak jsem mu v duchu poslala omluvu, že to přece nedělám v zájmu jenom svém ale i panelákového celospolečenství.

Ráno byl naštěstí na celém bitevním poli klid a tak jsem rozradostněná vyběhla pro čerstvý chléb do blízkého krámku. A nezvaného hosta jsem viděla i tam. Prodavačka jednoho zabila, dva ji tam ještě zůstali. Odhalila jsem další napadené území nepřítelem a zželelo se mi i prodavačky, je velmi přívětivá, pokoušela jsem se taky některé zneškodnit, ale nebyla jsem úspěšná. Společné neštěstí totiž spojuje. Došlo mi, že zamořená je snad celá Lesná.

Když se mol objevil opět navečer, i přítel na chvíli kapituloval a hledal útěchu v oplatcích. V těch úmorných vedrech z nich tekla náplň, z kuchyňské mašinky na maso teklo mazivo a mě hlavně nervy.

Tři dny mají feromonové proužky působit, aby se přetrhl řetězec rozmnožování molů a bylo po nich konečně veta. Už je to více než tři dny, kdy opatrně jukám do skříněk, jestli se něco chytlo. Mezitím jsem kompletně vymyla kuchyňskou linku zevnitř i zvenku v těch příšerných vedrech. Snad chlad následujících dní bude také můj další spojenec a ti úskoční třepotalové se už neobjeví.

Jen to nesmím říkat moc nahlas, aby mě neslyšeli!!!!

Poučíme se někdy????

Ano, tenhle příběh se stal již v roce 2018.

Ale znáte to, historie invazí, bojů a válek se opakuje a je to „never have been story,“ jak dokazují dějiny a válečné dokumenty.

Lidé, ba i státníci jsou nepoučitelní. Chamtivost predátorů, či jen molů, lidí a největší u státníků, či diktátorů, vítězí nad prostými lidmi, střední třídou obyvatelstva. Nesmíme jim proto vytvořit vhodné podmínky, zkrátka nedat se, vyjednávat, bojovat.

A to je stále nekonečný příběh. V dějinách i v našich životech.

Pokora i pýcha, chamtivost a vzestup i strmý pád.

To všechno se odráží v životě lidí, jen závist je věčná, z které chamtivost pramení, je jako novodobý mor. A lásky opravdové a upřímné spolu s tolerancí je čím dál míň. Nemusíme se mít všichni rádi, či se dokonce milovat, stačí se alespoň respektovat mezi sebou, mezi Čechy, mezi národnostmi i národy, státy, světadíly, náboženským vyznáním či barvou kůže aj.

Lidé, nenechme si lásku a respekt, mír, vzít od diktátorů, v běžném životě či z parlamentních a prezidentských křesel. Nikde na světě.