Jsem pubertální, a kdo je víc??

Jak si lidé hrají. Jak si hrají tatínci a synové. Lidi spojuje láska, rozděluje nenávist. Ať žije láska nejen na jaře.

Letos koncem února, ráno, jsem potkala v lesoparku mladého muže kolem 25 let s pejskem a autíčkem na dálkové ovládání. Velkým autíčkem cca 50 cm, sportovním modelem bez střechy, jakoby kabriolet, bylo zasněžené, asi si hrál venku déle, protože už nesněžilo, když jsem byla venku já. A v půli března, také ráno, jsem potkala dalšího, nesl si zeleného sporťáka v ruce, málem láskyplně, chvílemi i v náručí. Pravda, sportovní vůz na dálkové ovládání vyjde levněji, než ten opravdový čtyřválec či šestiválec. Bugatti Chiron má dokonce 16 válců, výkon 1600 koní, 420 km/h. Ten kluk byl prostě fanda do motorů každým coulem.

Romantický synáček

Loni v květnu jiný tatínek se svým čtyřletým synem šli proti mně a tatínek si hrál s autíčkem a syn obdivoval kvetoucí keř. „Budoucí zahradník, možná,“ řekla jsem jeho taťkovi. Autíčko nechal jeho synek bez povšimnutí, věnoval se kytičkám, přivoněl k nim. Pobízela jsem prcka i tatínka, že by mohli spolu závodit, taťka měl tereňáka, synátor formuli. Místo závodění obdivoval všechny kytičky kolem, sedmikrásky, ale nejvíc ho zaujala střemcha, kochal se a opájel její vůní, a když už se dosyta nabažil její široko daleko sahající vůni, utrhl mi malou kytičku té bílé, omamně vonící květinkové krásy a podal mi jí.

„No, ty jsi opravdový gentleman, kavalíra prostě nezapřeš, asi tatínek kupuje mamince kytičky taky, viď???“ Bohužel, nikdo z těch dvou dlouho neodpovídal. Abych prolomila dlouhou pauzu, možná nevhodnou otázkou o mamce, dodala jsem kvapně:

„Udělal jsi mi obrovskou radost. Moc si toho vážím, opravdu, od takhle malého kloučka, džentlmena v každém okamžiku, jsem jí ještě nikdy nedostala.“

„Já ti moc děkuju za tu krásnou kytičku,“ a do očí se mi téměř draly slzy. Musela jsem hodně přemáhat své dojetí, a abych se opravdu nerozplakala, rozloučila jsem se slovy:

„Tak vám přeju, ať vám to dobře jezdí a vydrží dlouho baterky.“

Hravý tatínek

Ne, že bych chtěla rychle odejít, tatínek byl podobně upovídaný jako já, oba jsme při řeči pozorovali kloučka, jak tu i tam přisedne na bobek a pozoruje sedmikrásky, i broučky, ale nejčastěji si chodil přivonět ke keři střemchy, ta ho přímo fascinovala, přitahovala jako magnet. Stejně jako každou plechovou hubu přitahuje mikrofon, taky jako magnet. To vám potvrdí každý moderátor a prásknul to na ně pan Josef Fousek, textař, písničkář, humorista, spisovatel a básník.

Kdo si hraje, nezlobí. At už je to tatínek, který si hraje s autíčkem na dálkové ovládání, se synem anebo bez něj. Syn se někdy odrodí a zajímají ho jiné věci. Tatínka to možná mrzí, že nejde v jeho šlépějích, že ho nezajímají auta, motory a všechno kolem nich. V každém z dětí se přece rodí osobnost, která má někdy jiné priority, představy o svém životě, než má rodič.

Nemyslím si, že by tatínek nepřekonal pubertu, muži jsou hraví po celý život. Vezměme si modeláře, železničáře či automechaniky. Fanda do čehokoliv, co ho baví, dokáže spravit či vymodelovat letadélko, lokomotivu, spravit pionýra či starou felicii.

Tatínek by si možná rád povídal víc, nikam nespěchal, občas při pozorování klučiny mi položil i otázku.

Závist je věčná

Ale já cítila v zádech nepříjemný pohled. Na každé straně cestičky někdo stál a díval se na nás. Vpravo stál pán v seniorském věku a s holí, o kterou se opíral. Pobaveně pozoroval kloučkovo chování i moje povídání s tatínkem. Prostě nikam nespěchal, na rozdíl od jiných důchodců, když vidí tramvaj, hůl si dá v podpaždí a utíká, jakoby zapomněl na svoje neduhy. Když náhodou se nemůže dostat do tramvaje, rozráží dav holí. Kdyby se mi to párkrát nestalo, nevěřila bych tomu, ale protože jsem i holí dostala přes nohy, když senior nastupoval do šaliny, říkám to nahlas a natvrdo.

Zato nepříjemný pohled jsem vyloženě cítila v zádech vlevo za mnou. Stála tam žena také v seniorském věku, pohublá, se spoustou vrásek a z obličeje a hlavně v očích se jí zračila závist, přímo nenávist, pozorovala každý můj pohyb, téměř mi odezírala ze rtů a zloba a závist se jen stupňovala v jejích očích, nechápala jsem proč, že mi klouček dal kytičku, takový dojemný moment a ona se na mě dívala málem jako vrah. Vrah dobra mezi lidmi, vrah legrace z autíček, které spíš fascinovaly tatínka než jeho synáčka. Vrah laskavosti mezi lidmi, kdy se člověk jen tak zastaví, protože je venku, a venku je krásně, užívá si procházky, v mém případě Nordic Walking. Vrah všeho milého a úsměvného. Vrah nadějí. Vrah víry v dobro a v lásku mezi lidmi. A hlavně vrah vděčných slov, že jsem si dovolila okomentovat autíčka i dojemné chování kloučka.

Vytanula mi na mysli přímo posvátná věta z jedné pohádky, kdy mladá, krásná dívka s laskavým srdcem řekla staré, nevlídné a zlé čarodějnici, která jen škodila lidem i všemu živému.

„Vy musíte být hodně nešťastná, když jste tak zlá.“

Děti, naše naděje

Zato děti, ty se teprve formují ve svých rysech i názorech.

Děti jsou prostě bezprostřední, citlivé i neúprosné, někdy panovačné až hrubé, různých příběhů z tramvaje či z mého života u dětí od příbuzných. Ne nadarmo Ephraim Kishon, maďarský Žid, spisovatel, žijící v Izraeli, který nedávno zemřel, nazval svoji jednu povídku Dítě, hlava rodiny. Věděl moc dobře proč. Malé princezny si tak dokáží otočit tatínka kolem prstu, že je nosí do jejich šesti let na ramenou a pak už rovnou vozí v autě. Nejlépe v Lexusu, těch případů znám bezpočet. Moje babička říkávala: „Slovo zní, ale příklad hřmí.“ Někde se to přece ta dceruška naučila, či viděla podobné vzorce chování. Úloha rodiny je nezastupitelná, výchova dětí v rodině někdy rozmazlující, přehnaně úzkostlivá, jindy bohužel i toxická.

O tom svědčí i faktory ovlivňující psychický vývoj jedince, jsou to dědičnost a vliv vnitřního (prenatálního) a vnějšího prostředí (jeho kvalita, intenzita a doba působení), což představuje zejména výchova v rodině a obecné sociokulturní vlivy.

Děti jsou prostě naše naděje, víra i láska. Děláme pro ně to nejlepší, co můžeme. I když vlastní nemám, užívám si dojemné přízně svého synovce, který se se mnou radil o možnostech dotace Oprav dům po babičce a zalezl do dílny, kde ho nikdo neslyšel a mohli jsme si nerušeně povídat nejen o dotacích, možnostech úvěrů a také o běžných věcech, úspěších i trampotách, které život přináší.

A protože je rybář, napsal mi přání k svátku od vody a hezky zavodněné.

Přeji ti k svátku oceán štěstí, moře lásky, vodopád zdraví, řeku přátelství, jezero úspěchů, kapku pohody a pramen splněných snů!
Kytička růží a pár řádků potěší Tě k Tvému svátku.

Přání na závěr

A tak Vám přeji, milí čtenáři, dětskou všeobjímající lásku i tu dospěláckou, něžnou a milou lásku i laskavost a nejen na jaře. A přeji si to i sobě.

Matka Tereza řekla: „Mnoho lidí na světě zoufale touží po kousku chleba; ale mnohem více je těch, kdo zoufale touží po malém kousku lásky.“

Tatáž nositelka Nobelovy ceny míru prohlásila: „Člověk nežije tolik z lásky, kterou přijímá, jako mnohem více z té, kterou daruje.“

Lenka Sedmíková

Autorka všech fotografií: Lenka Sedmíková