Politický uprchlík

O uprchlících si teď každý něco myslí a většina lidí také své názory různým způsobem komunikuje, a to nejen u nás, ale všude tam, kde se nějací takoví lidé vyskytují.

Pravda je, že se ti lidé letos zjara vydali do Evropy masově, asi tak, jako se před šestadvaceti lety vydali občané tehdejší Německé demokratické republiky do Prahy na velvyslanectví Německé spolkové republiky, aby je pustili dál do této bohaté země, jejíž občané hovořili jazykem velmi podobným němčině východoněmecké, takže se čekalo, že se občané obou republik bez problémů domluví. Občanů Východního Německa bylo tehdy asi 17 milionů a někteří z nich zůstali doma. Nejen ty jazyky přece jen nebyly stejné.

Teď několik milionů lidí z jižních a východních zemí opět míří především do Německa. Díky rozšíření internetu si všichni řekli, že teď je čas...Chtějí tam dorazit ještě v létě, protože když se ochladí, je cestování náročnější. Někdo jim řekl, že se tam o ně postarají a že se budou v každém případě mít lépe, než se mají doma. Problém je v tom, že ti lidé (nebo aspoň většina z nich) si myslí, že na péči mají nárok.

Opravdu upřímně nesnáším lidi „s nárokem“. Je jich neuvěřitelné množství a to nejen mezi mladými muži z Blízkého Východu, kteří křičí na maďarské policisty, kteří je podle platných zákonů jako lidi bez příslušných dokladů musí zastavit, že mají hlad, žízeň a chtějí do Německa. Takových lidí jsou miliony i mezi našimi spoluobčany a nijak to nesouvisí s jejich vzděláním nebo mentálními schopnostmi. Bohužel se obávám, že hlavní vinu na tom mají politici, kteří nám pořád něco slibují, takže máme (někteří z nás mají) pocit, že co nám slíbili, nám opravdu mohou splnit. Ale nemohou – a myslím, že by to ve většině případě ani nebylo dobré. Všichni z nás, kteří jsou toho schopni, což je většina lidí, by se měli především spoléhat na sebe a politici by nám především měli přestat škodit.

Nevím, kdo konkrétně jsou ti, kteří slibují nebe na zemi v Německu nebo v Británii lidem z jihovýchodních zemích. Možná že většina z nich jde skutečně jenom po zisku za přepravu, jako ti Balkánci nebo Libyjci, případně finančníci Islámského státu, kteří organizují přepravu po moři i po souši. Nebo přímo vedení Islámského státu, které prostě jenom spustilo lavinu pohybu lidí z jihovýchodu na severozápad, ke kterému se po trase připojují další lidé, protože davová psychóza je velmi nakažlivá.

Maďarsko staví plot na hranici se Srbskem. Nepochybně jsou to jenom vyhozené peníze, kterými jejich politikové chtějí svým voličům ukázat, že se starají a brání je před lidmi od jinud, kteří by jim rádi vzali jejich těžce vydělané daně. Řekové a Italové se snaží o plaváčky postarat, protože nikoho netěší, když nedaleko něj umírají lidé a pokud možno je rychle pustit, aby šli zase dál. Němci, hlavně ti Západní, mají špatné svědomí, že se mají lépe a tak jsou ochotni příchozím dát to, co sami už nepotřebují, ale ti z Východu se nemají tak dobře, většina uprchlických táborů je u nich (asi hlavně v bývalých kasárnách Sovětské armády), a tak se chtějí napřed dostat na úroveň Západu, než se budou muset dělit zase s někým dalším. Francouzi mají Arabů a Afričanů v zemi už několik milionů a další nechtějí, tak by je chtěli odsunout do východních zemí Evropské unie, což nechtějí ani tyto země ani migranti. Můj kolega navrhuje, aby si Evropa najala někde nějaké dostatečně nehostinné místo (třeba ostrov v Tichomoří, případně kousek Sibiře) a tam všechny migranty vyslala, tak jak to dělá třeba Austrálie. Dnes ale psali, že Kambodža, která s Austrálií uzavřela smlouvu a přijala čtyři uprchlíky, už žádné další nechce.

Já mám obavu, že s tím veletokem lidí ze zemí, kde je život těžký, se nedá nic dělat. Občas to prostě přijde, lidé se takto přesouvají stále, chůze je to, co je nám nejvíc přirozené. Potřeba je, aby země, které jsou k uprchlíkům velmi štědré, k nim tolik štědré být přestaly a aby se ta informace co nejrychleji rozšířila do zemí, ze kterých přicházejí. Taková informace podle mě ten proud rychle zpomalí. Zastavit se stejně nedá, ale když je pomalý, je zvládnutelný, tak jak to bylo v minulých dobách. Ti lidé (většina z nich) jsou prostě lidé, kteří jdou za lepším. A tomu se nedá zabránit, protože jít za lepším a to za každou cenu a přes překážky, to je lidský úděl.

V srpnovém čísle časopisu Reportér jsem četla článek o uprchlících, kteří se dostali na Západní Ukrajinu a teď řeší, jak se dostat přes hranice do EU. Jedni z nich jsou manželé Engin a Sema s třemi dětmi z tureckého města Mardin. On je novinář, který by rád psal svobodně a kriticky k turecké vládě, ale stát mu brání, ona grafička. Na Ukrajině podali žádost o azyl, ale chtějí dál. Jejich město se nachází kousek od hranic se Sýrií. Loni jsem tam byla, ale letos bych už měla strach, když Turci bombardují Kurdy a Mardin je město právě v této oblasti.

V tom městě, které vypadá tak, jak si představuji města z pohádek romantického spisovatele Wilhelma Hauffa, jsou kromě mešit a madras také křesťanské kostely a nedaleko je Šafránový klášter, poslední, který v této části Turecka ještě funguje a jeden z vůbec nejstarších klášterů na světě, pocházející z pátého století. Tady nepochybně několik století žili vedle sebe nebo snad i spolu lidé z různých etnik, národů a vyznání. Kurdové a Syřané tu byli několik tisíc let, dokonce tu bylo až do roku 1936 sídlo Syrské ortodoxní církve. Žili tu i Židé a Arméni jako obchodníci a řemeslníci. Lidé těchto národů tu žili ještě v polovině dvacátého století, tak jako v těchto krajích žili jejich předkové mnoho tisíc let. Teď už tu několik set let vládnou Turci, potomci kočovného lidu ze Střední Asie, migrantů, přicházejících postupně od 12. století.