Když mi bylo sedm, zamilovala jsem se do Tutanchamona.

Kniha Zlatý faraón patřila mezi tři knihy, které mi maminka přinesla domů na začátku toho školního roku, když jsem nastoupila do druhé třídy. Rodiče si nemohli dovolit mi knihy pořád kupovat a tak mě přihlásili do knihovny. Knihovna pro děti byla tehdy v suterénu malého domku na rohu kousek od školy.

Současný faraonLenka Pokorná

Při čtení jsem si představovala život ve starověkém Egyptě, zajímali mě bohové i řeka Nil, zajímalo mě, do jakých škol asi tehdy chodily děti a jaká byla móda. Všechno se mi líbilo. Byla jsem malá holka a i když jsem věděla, že ta doba je už strašně dávno pryč, nepředstavovala jsem si, že život v Egyptě se od doby tohoto krásného mladíka tak změnil. A změnil se dramaticky i od doby, kdy Hovard Carter a lord Carnarvon v Údolí králů jeho hrobku objevili.

 Doba objevu byla dobou, kdy na Blízkém východě bylo jenom málo turistů, kdy se v této oblasti objevovala Agatha Christie a psala detektivky, jako je Smrt na Nilu a asistovala u vykopávek svého muže. Je to doba, kterou si představujeme asi ještě víc ideálně, než dobu Tutanchamonovu. Věříme, že v té době byl v Egyptě klid a přátelské prostředí pro Evropany.

Ale jak to vlastně v Egyptě vypadá ve 21. století? Jsem také jenom turistka (i když jako dítě jsem chtěla být archeoložkou a chtěla jsem vykopat nějakého dalšího Tutanchamona) a ráda bych se do Egypta ještě někdy podívala. Byla jsem tam jenom jednou, v roce 2008. Nebylo to v turistickém resortu u moře ani nešlo o plavbu po Nilu. Jeli jsme autobusem z Káhiry do Abú Simbel. S naším autobusem jezdilo doprovodné auto turistické policie, vyzbrojené samopaly.

Moc jsem nechápala, před čím nás ti policisté v ošklivých uniformách z nepříjemného těžkého syntetického materiálu vlastně hlídají. Lidé mi připadali přátelští a zvědaví na cizince, kteří se v městečkách na trase kromě Luxoru a Asuánu moc neobjevují. Obyčejní lidé jsou chudí a mimo Káhiru nemají moc šancí na výdělek, takže děti vyrábějí hadrové panenky a snaží se je prodat turistům. Núbijci, kteří se po postavení Velké přehrady museli vystěhovat ze svých vesnic v jižním Egyptě a teď žijí kde se dá, vyrábějí košíky z rákosu a také se je snaží prodat. Každý musí z něčeho žít a obchod považuji za legitimní, i když v některých místech byli prodejci až agresivní, hlavně úplně na jihu, kam se turisté dostanou vždy jen na pár hodin a jinak tam opravdu není z čeho žít.

Teď se Egypťané snaží změnit svou zemi. Rozhodně jim to přeji, i když nevím, jaká ta změna bude. I když mám trochu strach. V Egyptě je spousta dětí a ty všechny se budou potřebovat nějak uživit. Psalo se v novinách, že je tu mnoho negramotných lidí, ale já jsem viděla hodně škol a zdá se mi, že děti chodí do školy skoro všechny, možná kromě dětí nejchudších zemědělských dělníků. Ale nevím, co se děti ve školách učí. Samozřejmě, učí se psát, počítat, starší děti mají i angličtinu.

Hodně učitelů si ještě nějak přivydělává. Potkala jsem dva takové. Jednoho na trhu v Luxoru. Pohledný vysoký Nubijec kolem padesátky, v tradičním oblečení z nejkvalitnější egyptské bavlny, s háčkovanou čepičkou, prodával „pravé“ kabelky Luis Vuiton a podobné zboží. Přes den učí na střední škole v Luxoru angličtinu a večer je ve svém obchodě, kde měl ještě dva mladé spolupracovníky, a snaží se něco prodat.

 Ten druhý si kvůli naší turistické skupině vzal dva dny volna, aby nám mohl pomoci, když jsme byli v Abú Simbelu. V tomto sídle, které slouží jen ke krátkému přijetí tisíců turistů, kteří typicky přilétají letadly nebo přijíždějí autobusy z letovisek u moře, případně přijíždějí výletními loděmi jen na dvě hodiny na prohlídku tamních chrámů, znovu postavených po zatopení jejich původního místa vodou Velké přehrady, jsou dva hotely, kde se ale někdo ubytuje jen jednou nebo dvakrát za rok. Přespává tam pravidelně pouze česká skupina a to obvykle jen jednou za dva roky.

Večer nám pan učitel přivedl místní rodinu Núbijců, kteří nám zahráli na bubny a zatancovali si s námi v hotelu, který byl postaven jako núbijský dům, na venek bez oken a s otevřeným atriem, kolem kterého byly pokoje. Ženy nám, pokud jsme chtěly, namalovaly hennou egyptské ornamenty na ruce. Byl to poslední večer před cestou zpět do Asuánu a dále letadlem do Káhiry, a tak většina účastníků zájezdu dopila své zásoby desinfekčních prostředků a na jednom ze stolků v atriu zůstala do rána prázdná láhev od whisky.

Protože někteří z nás omylem vstali dřív, čekali jsme na snídani venku právě u stolku se zapomenutou lahví, když přišel pan učitel.

„Alkohol je špatný.“

„Proč je špatný? Když se pije v malém množství, tak je naopak zdravý, proto jsme si ho vzali s sebou.“

„Je špatný, protože to říká islám.“

„Ale vaši předkové staří Egypťané také pili alkohol.“

„Ale to bylo před islámem. Západní kultura už je vůbec špatná, slyšel jsem, že v Evropě se už teď berou jenom muži s muži a ženy se ženami, že sňatky mezi muži a ženami tam skoro nejsou. A tak se už nerodí žádné děti. Brzy vymřete.“

Snažila jsem se mu vysvětlit, že to je trochu přehnané, že to co říká televize je hlavně hledání senzací, ale děsí mě představa, že takový pohled na Západ se učí egyptské děti ve škole.

 Přeji lidem v Egyptě, aby se svobodou, za kterou bojují, dokázali rozumně naložit. Ráda bych se tam ještě někdy podívala. Nejenom proto, že Tutanchamon byla moje první dětská láska a já jsem ho v jeho hrobě ještě nenavštívila.