Drážďany 17. listopadu 2010

Sedmnáctý listopad 2010. Byla středa, státní svátek. Dvacáté první výročí dne, kdy nám začínal nový život. Středa, polovina pracovního týdne. Již dva týdny předem jsem se rozhodla, že tento den využiji k návštěvě města, které je Praze nejbližším velkým zahraničním krásným historickým městem. A zcela neplánovaně to byl také den, kdy jsem opravdu potřebovala vyjet z Prahy, abych nemusela naštvaně myslet na to, že se právě konstituovala nová městská demokraticky zvolená vláda. Ale já jsem gynekologa, který ale opravdu moc chtěl být starostou, nevolila.

Frauenkirche 2007Lenka Pokorná

Drážďany byly první zahraniční město, které jsem jako dítě navštívila. Bylo to asi v šesté třídě, už si to moc nepamatuji. Co si pamatuji byly trosky nádherných staveb všude v centru města. Zwinger už byl aspoň částečně v provozu. Říkalo se, že pod zřícenou Frauenkirche jsou možná ještě pozůstatky lidí, kteří se tam za bombardování schovávali. Ale snad to nebyla pravda.

V Drážďanech jsem potom byla ještě mnohokrát. Jezdívali jsme tam s maminkou před vánoci nakupovat mandle a rozinky, které se u nás sháněly mnohem hůř, a také na školní zájezdy, protože vlakem to je z Prahy dvě hodiny a obrazy v galerii Alte Meister jsou významnější než v pražské Národní galerii. Mám tu svůj oblíbený obraz, pastel Dívka s šálkem čokolády. Boty značky Salamander jsme nakupovali na Pragerstrasse v obchodním domě Centrum, který byl v roce 2007 právě v demolici.

Za dob NDR jsem byla v Drážďanech naposledy v roce 1990 v květnu. Zastavili jsme se tady se zájezdem Cestovní kanceláře mládeže cestou z Magdeburgu. Bylo to jen pár dnů před měnovou unií, tedy před tím, než byla marka NDR, za kterou jsme léta platili 3 koruny, nahradila markou západoněmeckou, která tehdy stála víc než 20 korun. Řada východních Němců tímto kursem byla nadšená, protože velká část jejich úspor se měnila 1:1. Východoněmeckému hospodářství to ale zrovna nepomohlo, podobně jako o více než 10 let později přijetí eura moc nepomohlo například Irům nebo Řekům.

Potom jsem v Drážďanech nebyla sedmnáct let. Přijela jsem až v roce 2007 se zájezdem, tentokrát už ne jako průvodkyně, ale jako účastnice zájezdu. Město jsem ale už skoro nepoznala. Postavilo se toho mnoho, zrovna zahajovala rekonstrukce poslední historické stavby, která ještě stála v troskách, Kurlander Palais. Letos je tato budova už dokončená a je v ní, mimo jiné, drahá rybí restaurace Kastenmeiers.

Po mnoha letech jsem jela vlakem. Byla jsem překvapena, že bylo plno, v kupé kromě tří dam, které vystupovaly ještě před hranicemi, jel ještě mladý muž a žena v mém věku. Oba byli cizinci se vztahem k Praze, žena učitelka španělštiny původem z Mexika, muž student medicíny na Karlově univerzitě z Hamburku. I když se to nemá, poslouchala jsem jejich konverzaci, vedenou z kraje v angličtině, když přešli do španělštiny, už jsem bohužel prakticky nerozuměla. Ale zaujalo mě, že je možné žít v Praze a neučit se česky. Ne že bych takové lidi neznala, u lidí, co k nám přišli v pokročilejším věku to celkem chápu, ale u mladého člověka mi to připadá zvláštní.

Paní, která jela do Drážďan nakupovat, měla smůlu. Všechny obchody byly zavřené. Jen v Sasku je státním svátkem evangelický Buss und Bettag, den, kdy se evangeličtí křesťané znovu vracejí k Bohu, který je vždy ve středu před 23. listopadem. Což jsem samozřejmě nevěděla. A už vůbec mě nenapadlo, že všechny, ale opravdu všechny obchody, kromě trafiky na hlavním nádraží, budou zavřené. My na něco takového už nejsme zvyklí. Chudinka mexická Pražanka. Jestlipak šla, tak jako asi ostatní návštěvníci, do galerie? Ve městě jsem ji nepotkala.

Byla mlha, chladno a trochu poprchávalo. V centru města probíhají stále stavby, ale už méně, než v roce 2007. Stále pokračuje dostavba města do podoby z 19. století. Za sto let už asi většina návštěvníků nebude vědět, že za barokními fasádami je nosná konstrukce ze železobetonu. Nevím, jestli je to dobře. Mám ráda, když věci vypadají tak, jaké opravdu jsou. To platí nejen pro architekturu a stavby.

Mám ráda, když mi lidé nelžou do očí. To se týká obecně každého. Mých bližních, mých kolegů i šéfa. Týká se to samozřejmě i politiků, které si platím ze svých daní. Týká se to politiků na celostátní i místní úrovni. Samozřejmě že si nedělám iluze, že lidé, zvláště ti ctižádostiví s příliš velkou touhou po úspěchu, budou čestní a upřímní, ale někdy co je moc to je příliš.

A jediná postava, které sluší za všech okolností barevný motýlek pod krkem, je Ferda Mravenec.