Co si už nepamatuji – první cesta do Sudet

Byly mi tři roky. První velkou cestu jsem už měla za sebou, ale to byla cesta velká jenom pro roční holčičku – vezli mě v kočárku z jedné pražské čtvrti do druhé, když jsme se stěhovali z malého bytu na Žižkově do rodinného domku, který patřil tatínkovým rodičům, jejichž jeden z nájemníků souhlasil s výměnou jejich minibytu v domku za trochu větší byt v žižkovském činžáku.

Dolní Světlá a Luž před válkou

Když mi byly dva, narodila se moje sestřička a tak jsme ten rok nikam nejeli a trávili jsme léto na zahradě v Praze, což pro tak malé děti určitě není špatné. Ale další rok už naši rodiče neměli stání a vyrazili s námi na dovolenou na venkov, do Lužických hor.

Byla to doba, kdy se spousta domů po odsunutých bývalých německých obyvatelích měnila na rekreační zařízení socialistických podniků a úřadů. Řada původní dosídlenců asi zjistila, že nechtějí trvale žít ve vesničkách, které jsou daleko od jejich původního bydliště a kde není dost práce, která by je uživila. Byla to podle mého názoru doba, která by pohraničí vylidnila, i kdyby po válce vyvlastnění a odsun Němců nepřišel, protože podobně se venkov začal v té době vylidňovat i jinde. Práce na chudých políčkách lidi v té době neuživila už dávno a severočeský domácí průmysl tkalců a navlékačů korálků už neměl perspektivu.

Ale začala nová doba, kdy už všichni lidé z velkých měst, zvláště pak Pražáci, chtěli opustit město a trávit své volno v přírodě. Do ciziny se tenkrát ještě moc nejezdilo, pro nás to bylo za prvé drahé a za druhé stejně nebylo kam, protože hranice byly prakticky uzavřeny. A tak jsme jeli s rodiči do Světlé pod Luží. Tam byl jakýsi velký starý dům, který patřil podniku, ve kterém pracovala naše maminka. Fakt je, že si vůbec nepamatuji, jak to tam vypadalo, ale zachovalo se pár fotografií, na kterých jsme tedy především my děti, ale kousky domu jsou také ještě rozpoznatelné.

Ve stejném domě jsme s rodiči trávili dovolenou ještě jednou, asi o pět let později. I to si pamatuji jen velmi málo, ale fotka domu z té doby je už trochu názornější. Je to typická místní architektura, částečně zděná, tam kde asi původně byla ustájení pro domácí zvířata a částečně dřevěná v obytné části. Od té doby jsem v těchto místech nebyla. Jediné místo, které jsem v nejbližším okolí navštívila, byl Nový Bor. Ale to už je také asi 10 let. Byla to služební cesta a kromě prohlídky několika místních budov, z nichž dvě byly několik let staré a pěkně opravené, jsem na náměstí navštívila prodejnu místního skla. Nabízeli tam mimo jiné foukané vánoční ozdoby, které se u nás snad ještě vyrábějí tak, jak je možná kdysi vyráběli i původní obyvatelé domů ve Světlé.

Lichtenwalde se jmenovala dnešní Horní i dolní Světlá. Obě vsi leží v bezprostřední blízkosti hranic s Německem a je tu i turistický hraniční přechod, který, když byl ještě jedním z důležitých hraničních přechodů tehdejší Československé republiky, se v roce 1938 stal místem boje mezi místními Němci a Finanční stráží, který skončil tehdy, 22. září 1938, vítězstvím české strany. Hraniční přechod byl opět otevřen až v roce 1996. V šedesátých letech, kdy do Světlé jezdila naše rodina, byla možnost přejít hranice do Německa dost omezená. Z německé strany ale přístup na pohraniční horu Luž (německy Lausche) byl při naší druhé návštěvě možný. Vzpomínám si, že tamní výletnice (asi bych je nenazvala turistky), přišly na vrchol ve zjednodušeném lidovém kroji, kterému naše maminka říkala „Dirndl“. Možná dokonce, že to nebyly Němky, ale Lužické Srbky, vždyť tato část bývalé NDR je také částí Lužice.

Ze své první opravdové prázdninové cesty do Světlé si nepamatuji nic. Kdybych doma nenašla pár fotografií, nevěděla bych ani, kdy to bylo. Chtěla bych tam zase jednou zajet, abych zjistila, co v té oblasti zbylo z dob dávno minulých. Chtěla bych zkusit najít dům, ve kterém jsme byli ubytováni. Je to takové hledání minulosti, které člověka obvykle nenapadne ve třiceti letech, i když 30 let minulosti je také hodně a i třicetiletý člověk je už pamětník.

Mám jednu nedávnou vzpomínku. Týká se to také Sudet, i když ne maličké vesničky v Lužických horách, ale docela velkého města Jablonce nad Nisou. Asi před třemi lety jsem tam byla služebně a stála jsem před objektem již zrušené dětské nemocnice, jejž budova vznikla asi před sto lety v hezké vilové čtvrti nedaleko přehradní nádrže Mšeno. Protože bylo kolem poledne, v ulici prakticky nikdo jiný nebyl. Najednou jsem si všimla staršího pána v baloňáku, který přicházel přes ulici ke mně a německy se mě zeptal, jestli také hledám minulost. Odpověděla jsem, že jsem tam spíše kvůli budoucnosti a on mi začal vyprávět, že v Jablonci bydlíval jako chlapec se svými rodiči a nyní přijel z Německa podívat se na město, kde od té doby nebyl. Měl mapu, ale úplně se neorientoval, protože se odtud odstěhovali, když mu bylo devět let a za tu dobu se ve vilové čtvrti sice nic nezměnilo, ale kolem vzniklo panelové sídliště a jiné stavby, takže ulice, ve které bydleli, už byla těžko k nalezení. Byl velmi sympatický a na můj dotaz, zda se právě tady v nemocnici narodil, mi vyprávěl, že se narodil v porodnici v Liberci, protože byl na tu dobu velmi velké miminko, asi čtyři a půl kila, takže lékaři měli strach, aby porod proběhl dobře a poslali jeho maminku do větší nemocnice.

Nevím, jestli se starému pánovi podařilo najít to, co hledal. Ale rozhodně bych mu to přála. Myslím, že my všichni potřebujeme vědět, odkud pocházíme, kde jsou naše kořeny. A i když se v životě posuneme někam docela jinam, neměli bychom zapomínat na svoje dětství. Protože to, kde se narodíme a kde vyrůstáme, má vliv na náš další život.