Cestování jako život - podklady

Psát o cestování jsem chtěla už jako malá holka. Vždycky jsem zkoušela začít, ale nikdy jsem moc dlouho nevydržela. Tak mi ze spousty výletů, dovolených s rodiči, zájezdů s cestovkami, služebních i jiných cest zbyly jenom velmi omezené vzpomínky a pár fotek.

Jedna z prvních cestKvěta Pokorná

V minulém blogu jsem psala o novoročních předsevzetích, a tak si myslím, že i když už uběhlo několik dnů roku 2011, že je čas dát si také nějaké předsevzetí. Nebude o hubnutí ani o zdravém životním stylu ani o zásadních změnách osobnosti. Chci zkusit vzpomenout si na některé své cesty v minulosti a zapsat to, co si z nich pamatuji. Nevím, co budu schopna si vybavit. Určitě mi můžou pomoci fotografie, ale z raných dob jich zase není až tolik. I když naštěstí naše maminka nás fotografovala s mou sestrou od narození, byla to doba předdigitální a fotek tedy zdaleka nebylo tolik, kolik jich dnes rodiny s malými dětmi mají.

Já jsem začala fotografovat velmi brzy. Už když mi bylo asi 5 let, půjčovala mi naše maminka svou historickou kamerku, a neprozřetelně mi ji nechala i nést, zrovna když jsme byli na dovolené ve Špindlerově Mlýně, a tak bohužel i foťáček zůstal ležet někde na kameni u Labe, a bylo nutno okamžitě zakoupit nový, značky Pionýr, který jako dědictví po mamince stále máme. Takže fotografie z prvních let, které budu publikovat, jsou většinou dílem mé maminky a jejích „strojů“.

Později jsem si její foťáček půjčovala a když mi bylo asi 13 let, dostaly jsme já i moje sestra každá jeden bakelitový foťák od našeho strýčka, který žil v Západním Německu. Chudák strýček! Umřel v roce 1977, nikdy jsem se s ním nesetkala. Emigroval v roce 1948 nebo 49 (přesně to nevím a nemám se už koho zeptat), a přihlásil se až v létě 1969. Do té doby nikdo z rodiny nevěděl, jestli ještě žije. Já bych byla radši, kdybych měla strýčka, všem spolužačkám, které nějakého měly, jsem záviděla, a on se potom snažil nám to, že jsme ho nikdy nepoznaly, aspoň trochu vykompenzovat tím, že nám posílal balíčky s oblečením a jinými dárky. Jeden z nich byl foťáček pro každou z nás. Škoda, že už ho nemáme. Byl opravdu velmi nekvalitní. Jmenoval se Diana, to je dnes kultovní značka. Ale nám přišel prostě špatný, tak jsme oba už kdysi dávno vyhodily.

Když jsem v dobách studia na gymnáziu začala cestovat bez rodičů, a moje, tehdy ještě asi ne slavná Diana mi přišla opravdu nedůstojná dokumentování důležitých cest studentky, žádala jsem našeho tatínka o zakoupení lepšího stroje. Protože jsme, díky našemu strýčkovi disponovali tuzexovými bony, vyrazila jsem s tatínkem do známé prodejny v budově Motokov na Pankráci, kde už jsme dříve kupovali rádio Panasonic, na kterém se výborně dala chytit Svobodná Evropa a kazetový magnetofon Grundig, na jehož kazety jsme nahrávali písničky ze zahraničních rádií, abychom koupili nový foťák. Problém byl v tom, že v naší rodině fotografovaly pouze ženy, a náš tatínek si pouze vzpomínal na dobu svého gymnaziálního studia, kdy jeho nejlepší kamarád, posléze akademický malíř a syn z kreativní rodiny, měl jeden z prvních malých kinofilmových fotoaparátů značky Kodak. Takže mé přání zakoupit sovětský výrobek Zenit opravdu velmi dobré kvality bohužel nebylo vyslyšeno a byl zakoupen (za stejnou cenu) výrobek Kodak Instamatic, o něco málo lepší než Diana. Z tohoto výrobku opravdu zůstalo velmi málo fotografií.

Naštěstí jsem posléze odmaturovala a jako odměnu mi moje maminka věnovala tenkrát opravdu velkoryse dva tisíce korun (to byl zhruba její měsíční plat a průměrný plat v té době vůbec) a já jsem si přidala ještě sto korun a koupila si zrcadlovku Praktica L, kterou sice dnes už nepoužívám, ale nikdy ji neprodám. Asi v roce 1987 nebo 88 jsem koupila tehdy ještě na slávu čekající foťáček Lomo, který v roce 1990 v Praze objevili dva studenti z Vídně a stali se zakladateli kultu Lomografie. I když kvalita výstupu byla lepší, než u Diany, radši jsem ho stejně prodala za pět set korun kolegovi, netušíc, že dnes se bude prodávat až za 8 tisíc korun a ve Vídni v MuseumsQuartieru bude od roku 2001 obrovská prodejna všeho spojeného s tímto kultem.

V létě roku 1989 jsem za cenu odpovídající asi trojnásobku mého platu zrcadlovku Praktica Bx 20. Tou jsem fotografovala všechny události listopadu 1989 i své první cesty do „kapitalistické“ ciziny. Ještě ji mám, ale chci ji už brzy prodat, abych si mohla koupit novou digitální zrcadlovku a také doufám, že když ji prodám, mohla by se třeba potom brzy stát slavnou, jak se stalo mým odvrženým miláčkům Diana a Lomo.

Takže tady je krátká historie mého fotografického analogového pravěku. Celá historie tím samozřejmě nekončí. Dále přišel kompakt Samsung – Porsche Design, podvodní fotoaparát Canon, zrcadlovka Pentax MZ5N, kompakt Yashica T5 a různé digitály. A ještě to bude pokračovat. Ale možnost zaznamenat obrazem (i zvukem) všechno, co je kolem nás, má svoje výhody i nevýhody. Za prvé, co si nezaznamenáme, to většinou po kratší či delší době zapomeneme. Za druhé, když se ale ve všech těch záznamech chceme vyznat, strávíme tím spoustu času, který bychom jinak věnovali sportu, četbě, tanci, povídáním s ostatními lidmi. Sedíme u počítačů, a prohlížíme, upravujeme, možná si na Facebooku přečteme, co si právě na počítači prohlížejí lidé, které považujeme za své virtuální přátele.

Zatím s tím asi nic neuděláme. Já tedy aspoň zkusím vzpomínat, co jsem viděla a zažila dřív, než jsem začala trávit málem polovinu svého života u počítače. Asi už je nejvyšší čas.