Vídeň na kole: 170 kilometrů, jeden defekt a rakouská mast

Víkendová cesta z Vídně do Šlapanic se změnila v dobrodružství plné vlakových trapasů, polních oprav, pantomimy v Intersportu a bolestivého poznání, že ne každá hojivá mast patří na sedací partie.

Začínala to být trošku nuda jezdit pořád kolem Brna, a tak jsem naplánovala víkendovou Vídeň. Vlakem do Vídně, na kole zpátky do Šlapek, nocleh v Laa.

Na cestu vlakem s koly jsme se těšili obzvlášť. Zdenda měl cestovní horečku už od čtvrtka. Nejen my, ale i kola měla vlastní jízdenku a místenku.

První oříšek nastal ve chvíli, kdy vlak konečně dorazil do stanice a my stáli před vagónem, který vůbec nebyl bezbariérový, jak jsme očekávali a dveře byly užší než řídítka našich kol.

U vagonu již čekal pan průvodčí. Ruce zkřížené na prsou, výraz zkušeného muže, který ví, že právě začíná jeho dnešní kulturní vložka.

“S motorkama se blbě cestuje,“ pravil suše.

Pochopila jsem, že humor je naše jediná šance na přežití.

“A jezdí teď hodně motorek, pane průvodčí?“

"Čím dál tím víc. Bohužel.“

Svět by byl nudný, kdyby nebylo těchto lidí.

Zdenda je ale muž činu a zatímco já jsem odváděla pozornost průvodčího, odhodil batoh, popadl moje kolo obtěžkané kufry, které vážilo asi jako menší poník, a začal ho rvát po schodech do vagónu. Jenže si nevšiml, že má kolem pasu uvázaný cyklistický trikot, který se mezitím zachytil o kliku dveří.

Nastala situace: Zdenda bojoval proti svému vlastnímu elastickému dresu a dres bojoval o vlastní existenci.

Mému muži naběhly žíly na čele, zatnul všechny svaly a rozhodl se, že to prostě přepere silou vůle kola do vlaku dostane, ať to stojí, co to stojí. Cosi ruplo, dodnes nevíme co. Ale podařilo se.

Ve vlaku naše kola zabrala prakticky celou kolárnu. Cobydup jsme byli v Břeclavi, kde se situace zopakovala. Jen s drobným detailem — na přestup jsme měli dvě minuty.

Zdenda pod tlakem občas přestává analyzovat. Naházel na mě všechno, co mu překáželo se stručným „drž“ a začal rvát kola do nejbližšího vagónu vedle stojícího vlaku. Bez ohledu na to, jestli jede do Vídně. Bez ohledu na to, jestli je vůz určen pro kola. Naštěstí se trefil.

Kolem poledne jsme vyčerpaně dorazili do Vídně. Před námi osmdesát kilometrů do lázeňského Laa.

Vídeň je pro cyklisty hotový ráj. Cyklopruhy, semafory, značky, přednosti. Cyklista se cítí jako chráněný druh. Nadšeně jsme projeli městem a nezapomněli se stavit v lékárně pro osvědčenou mast (nejmenované značky) na otoky a pohmožděniny. U nás ji totiž neprodávají.

Po dvaceti kilometrech jsme vyjeli z Vídně do luk, polí a vinic Dolního Rakouska.

Zrovna jsem se dojímala nad krásou přírody, když za mnou Zdenda zařval:

„Stůj! Průser!“

To slovo má zvláštní schopnost okamžitě ukončit romantiku.

Defekt. Kdesi v polích za Vídní.

A tady přichází moje chvíle. Krizové situace jsou moje parketa, podivně v nich ožívám. A pokud nejde o život, znamená to pro mě bonusový program výletu.

Vyrazila jsem do pět kilometrů vzdáleného Gerasdorfu a našla Intersport. Prodavači jsem vysvětlila anglo-německou pantomimou, že potřebuji duši, nářadí a lepidlo. Své požadavky jsem doplňovala fotografiemi Zdendy sedícího u cyklostezky, rozebírajícího kolo. Dobrali jsme se výsledku.

Zdeňa si kolo opravil a za dvě hodiny jsme pokračovali dál. Jelikož jsme kvůli defektu nabrali zpoždění, bylo nutné zrychlit tempo. Tedy hlavně moje. Na kochání nebyl čas. Stíhala jsem jen míhající se asfalt a vlastní tep někde v oblasti uší. Nevím ani kterými vesnicemi jsme projížděli, nestíhala jsem číst cedule.

Dojeli jsme skoro na čas. Třicet minut jsme leželi v lázních, zhltli večeři a pak už jen spokojeně dotlačili kola do penzionu.

Nyní přišla řada na zázračnou mast a naše otlačené cyklistické zadky. Pomocí AI jsem se ujistila, že mast je vhodná na pohmožděniny. A naše sedací hrboly byly po celém dni v sedle pohmožděné opravdu důkladně. Takže jsme bez váhání namazali postižené partie a s pocitem moderních lidí, kteří řeší zdravotní péči rakouskou mastí jsme spokojeně usnuli.

Nedošlo nám jen jedno. Že mast vytváří lehce lepivý film.

Ráno jsme se probudili se slepenými zadky a částečně přilepení k prostěradlům. Otočení na bok připomínalo strhávání starého lina z podlahy.Ale musím uznat jednu věc.Kosti už nebolely.

Ujeto cca 170 kilometrů. Téměř celou dobu jsme jeli po nádherných asfaltových cyklostezkách mimo silnice. Ve vesnicích místní pochopili, že jsme delegace zdaleka, a mávali nám a zdravili nás.

A pak jsme přejeli hranice.

První český řidič nás okamžitě osvěžil poctivým stiskem odstřikovačů.

A člověku se hned uleví.

Hurá.

Jsme doma.