Letní povídka pro Víkend MF DNES. Jeden můj kamarád se jmenuje Filip. Je to spíš kamarád mého muže.
Já ho za svého kamaráda považuju, ale nevím, jestli on to má taky tak. Filip je fotograf. Trochu romantik, trochu bohém, určitě se neskromně považuje za umělce. Jeho bystré oči a štiplavé komentáře vás zaujmou natolik, že si teprve po roce všimnete, jak nemožně se obléká a že má téměř stále mastné vlasy. Filip je fotograf světoběžník. Skutečně už oběhl celý svět. Troufám si říct, že několikrát. Hodně cestuje. Dva měsíce v Indii, pak trocha Afriky, nafotit Moskvu a Tokio na kalendáře a pak na ledovce do Patagonie. Má hodně kamarádů na různých koncích světa. Teda, nevím, jestli má svět nějaké konce, ale Filip má kamarády určitě. Spoustu kamarádů.
Přesto a nebo právě proto, je doma sám. Ne, že by si nechtěl najít ženu. Ženy se Filipovi vždycky líbily. Jako správný lovec, věrný odkazu svých předků, vyhledával svou kořist vždy velmi aktivně.
První kapitolu jeho milostného románu psala Eliška. V parném létě jí koupil ledovou kávu a zmrzlinu. Na kávu je Filip odborník. Elišce káva chutnala. Chodila s ním pak po výstavách po celé Praze, až se nechala zlákat na jeho soukromou výstavu v domácím ateliéru. Jestli si výstavu stihla prohlédnout předtím nebo až potom, o tom mi není nic známo. V ateliéru se jí ale celkem zalíbilo. Filip jí nosil žluté růže a ona mu vařila špagety. Léto ještě nevychladlo a Filip už musel odjet na to Tokio. Slíbil, že se brzy vrátí. Eliška mu větrala ateliér, vzpomínala na jeho trefné poznámky a ze schránky vyndávala noviny. Jak novin přibývalo, Elišce se do její duše stále neodbytněji vkrádal pocit, že „brzo“ vypadá trochu jinak. Sušená kytice růží na okně už vybledla natolik, že by v ní žlutou nikdo nehledal. Tři milé esemesky za týden a pár barevných fotek v e-mailu najednou nesplňovalo tak úplně představu lásky z románů, po které toužila. Ženská duše je vrtkavá. Jednou ráno se Eliška vzbudila s pocitem, že toho muže nenávidí. Odejít od něj bylo jednoduché. Nebyl tu nikdo, kdo by ji držel. Její zlost rostla. Nějak to utnout, pomstít se. City si žádaly činu. Potřebovala nějaké gesto, něco, co bude mít úroveň, hloubku a zároveň to bude jasné, jak facka, kterou by mu nejraději předala osobně. A pak na to přišla... Listí už dávno opustilo větve stromů, když se Filip konečně vrátil. Na rozdíl od ostatního zařízení jeho bytu, na něj Eliška nepočkala. Jen na zdi v obýváku mu nechala rudý otisk vlastní levé ruky. Filip se na něj dlouho díval. Zeď byla velká a otisk jen velikosti ženské ruky. Bylo v něm však něco rázného, definitivního. Zkoušel Elišku najít, zkoušel jí volat i psát, ale nic nefungovalo. Eliška se mu rozplynula do světa. Zbyl mu jen ten otisk.
V zimě hodně sportoval, na jaře už občas s nějakou dívkou zaflirtoval a přišlo léto tak teplé, že se Filipovi zdálo k nevydržení. Šel tedy do cestovky pro letenky za příjemnějším počasím. V cestovce pracovala Julie. Její dlouhé blond vlasy a modré oči ho lákaly. A tak to zkusil. Pojede s ním? Jela. Druhá kapitola se tedy jmenovala Julie. Trvala dva měsíce a ty byly opravdu krásné. Snídaně s větrem ve vlasech, dny plné procházek po horských loukách doplněných výstupy do skal. Kdykoli šli do prudkého kopce, dbal Filip na to, aby šla Julie před ním. Jen tak se mohl kochat všemi přírodními krásami najednou. Večery u ohně a noci tmavé a plné hvězd. Spousta barevných fotek, spousta něhy, spousta milých slov. Pak se vrátili. Ještě se u něj párkrát zastavila. Naposledy už měla s sebou plechovku rudé barvy, to když jí řekl, že pojede zítra na měsíc do Norska. Kde se bere to vlákno, které spojuje ženy proti jednomu muži?
Po Julii přišel melancholický podzim, sportovní zima a jaro plné naděje. Třetí léto se jmenovalo Anna. Anna byla vysoká sportovkyně. Jezdili spolu na kolech (nenosila u toho kalhotky), pádlovali na raftu i lezli po skalách. Na podzim spolu běhali, v zimě lyžovali. Anna už sice měla malého syna, ale Filipovi se líbil. Byl to takový pohodář a nevadilo mu spát v samostatné posteli. Na Filipa se smál a říkal: „Bába.“ A Filip se smál taky a říkal: „Jo, k bábě pojedeš, protože my se chystáme do Paříže.“ Na jaře jel Filip do Paříže sám... Když se vrátil, zjistil, že se Anna ještě zastavila v jeho bytě, aby přidala otisk své levé dlaně na zeď v obýváku. Filip dostal další červenou kartu.
Ještě že v divadelním baru potkal Moniku. Její štíhlá postava v krátkých modrých šatech rozehrála jeho představy s razancí F. Liszta. Celý večer spolu hráli tu známou hru já se na Tebe nedívám, ale všechno vidím. Až ráno jí ukázal svůj ateliér a další tři dny zůstaly jeho dveře zcela zavřené, i když lednice nabízela pouze několik lahví výborného francouzského červeného vína, pár balíčků sýrů, dvě jablka a vaničku hroznového vína. Hlad je pak vyhnal na večeři do restaurace na Starém Městě. Bílé ubrusy jim sahaly až pod kolena a Monika se před odchodem nechala do jednoho z těch ubrusů zabalit a odnést domů. K němu domů. Monika hodně tančila, hodně telefonovala a hodně toho věděla o světě. Ukázalo se, že její rodiče byli zkušenými diplomaty. Monika se také dala na diplomatickou dráhu. Před jejím prvním jmenováním vyslankyní byl Filip zrovna v Peru. Monika ale správně cítila, že diplomatka v cizí zemi by měla být vdaná. A tak přiložila svou levou ruku ke společnému ženskému dílu, ukončila čtvrtou kapitolu, vdala se a odjela pracovat pro blaho naší země kamsi do světa.
Filip pár měsíců smutnil, až našel Laru. Lara měla Lasii, což byla fenka vlčáka. Lara i Lasie se zabydlely u Filipa na dva roky. Filip je obě hladil na prsou i na zádech. Laře kupoval müsli a Lasii granule. Lara s ním pila ranní kávu a diskutovala o politice a cenách realit. Lasie s ním běhala po parku a hlídala jeho ateliér. Po necelých dvou letech zavolala Filipa Austrálie a Filip byl zase ve světě. Slíbil, že se za měsíc vrátí. Měsíc oběhl Zemi třikrát a Filip byl zpátky. Na jeho zdi přibyla kromě ženské ruky i rudá psí tlapa.
Filip pak sváděl Lucii se zelenýma očima, Kláru, která dělala sochy ze dřeva a tanečnici Leonu. Zkusil to s další a pak ještě s mnoha a zjistil, že je to nějaká výrobní vada. Mají to všechny. Nechtějí čekat, až se za měsíc zase možná na chvíli vrátí. Nebo to byl magnetismus těch otisků v jeho obýváku? Jedno léto miloval i divokou Sylvii, která mu kromě červeného otisku ruky nechala byt plný střepů – prý pro štěstí. Kapitoly ve Filipově románu se řadily jedna za druhou. Vždycky začínaly v létě. V létě holky balil a v zimě ho opouštěly. Někdy to trvalo pár měsíců, jindy pár let. A tak se vždy těšil na léto a nenáviděl zimu. Místa na stěně v obýváku bylo stále dost..
Loňské léto našel Veroniku. Veronika byla výtvarnice. Náhodou se potkali na její výstavě. Filip se vlastně chtěl jen chvíli schovat někam do stínu, zahnul do průjezdu a uviděl tabuli s plakátem vernisáže. Vešel dovnitř. Společnost už se přesunula do dalšího sálu. Vstupní místnost byla opuštěná, jen vzadu u okna stála ona. Měla krátké kudrnaté hnědé vlasy a splývavé šaty až na zem. Když se do okna opřelo proradné letní slunce, nabídlo Filipovi pohled na siluetu jejího těla. Očividně o tom nevěděla, a tak tam stál, kochal se a připravoval své lovecké náčiní. Veronika by ho z vernisáže nejraději vyhodila, ale nakonec jí nezbylo, než odejít právě s ním. Velkoryse jí nabídl část svého ateliéru a ten večer upekl lososa na víně, což byl jediný recept, který v dosavadním životě prakticky vyzkoušel. To ovšem Veronika netušila, a tak láska prošla až do žaludku a po pár měsících se zdálo, že Filip rozepsal nekonečnou kapitolu svého románu o lásce. Veronika malovala v Indii, v Tokiu i Austrálii, zkrátka, kde bylo potřeba. Filip jí vařil kávu a zvědavě nakukoval přes rameno – často nejen na plátno. Jenže ty otisky, ty tam byly pořád. A tak jednou, když byl Filip zrovna v Singapuru, a Veronika zůstala doma, vzala si špachtli, lepidlo a barvy a pomalu začala některé otisky ze zdi odřezávat a přeskupovat. Trvalo jí to celý týden, než se jí podařilo, co chtěla. Pak odjela na výlet do hor.
Filip se vrátil po dvou měsících. Mělo to být překvapení. Srdce mu tlouklo zběsileji, než když ji tenkrát poprvé viděl. V ruce držel kytici lilií. Zazvonil. Ticho. Zazvonil znovu, ale už nemohl čekat, vzal za kliku a chtěl vtrhnout do dveří, ale ty ho zastavily. Rychle hledal klíče. Ruce se mu začaly třást. Konečně zámek cvakl. Filip nechal dveře otevřené a běžel do obýváku. Na zdi ho čekalo veliké červené srdce. Nevěděl, co to má znamenat. Chvíli ho prohlížel a pak začal počítat. „Jeden, dva, tři, ...“
