Čekání

První povídka z cyklu Povídky z mateřské. O tom, co všichni víme, ale stejně bychom si to měli každý den připomínat...

Znáte to. Jedete autem. Venku svítí sluníčko. Za oknem se míhají rozkvetlé louky. Za půl hodiny tam budete. Pohoda. Nebýt toho malého stvoření v sedačce vedle vás. Mimino pláče.

„Podívej, co mám. Sluníčko. A hraje.“

Po vteřině ticha následuje jen další zklamaný pláč.

„Jsi unavená? Vezmi si dudlíka.“

Pláč.

„Není ti moc teplo? Rozepneme bundičku.“

 Pláč. Pláč se pomalu, ale jistě s každým dalším pokusem o uklidnění mění v řev. Do cíle zbývá 28 minut. Dlouhá doba.

„Máš hlad?“

 Asi má hlad.

„Zastav, až to půjde.“

Kilometry ubíhají, parkoviště nikde. Taky vám do té doby nikdy nepřišlo, že jsou parkoviště na dálnici tak daleko od sebe?

Řev se stupňuje. Sluníčko bylo nemilosrdně vyhozeno. Dudlík ho následoval. Už je ani nezkouším dát zpátky.

Konečně zastavujeme.

Vysvobozuju mimino ze sedačky. Dávám mu napít. Spokojeně se na mě směje.

„Tak ty nemáš hlad?“

Mimino se dál spokojeně směje.

„Chceš přebalit?“

Mimino se usmívá. Plínka je suchá.

„Tak půjdeš ještě na chvíli do sedačky. Jedeme za tou babičkou, ano?“

Mimino spokojeně brouká.

Pomalu ho dávám do sedačky. Mimino zpozorní. Broukání přestane. Dívá se na mě nedůvěřivě. A pak je to tu. Pláč. Auto se rozjíždí. Mimino nabírá vzduch a brečí z plných sil: „Tohle jsem nechtělo.“

„No tak. Jedeme přeci za tou babičkou. Za chvilku tam budeme.“

Ještě 20 minut. Víte, jak dlouhých je 20 minut, když vedle vás pláče mimino?

„Za chvilku tam budeme. Počkej. No tak.“

Zazpívám Ti, chceš?

Nechce.

Nechce zazpívat, chce pochovat. Nechce si hrát potom, chce si hrát teď.

Jen to, co je teď, má smysl.   

Myslím, že je to hlavní věc, kterou jsme se naučili, jak jsme rostli. Co? No přece čekat.

Pořád na něco čekáme: v zimě na jaro, na jaře na léto, čekáme na autobus, na dovolenou, na odpoledne, na víkend, na Vánoce, na to, až vyděláme nějaké peníze, až postavíme dům, až …

Vlastně celý život stojíme v jakési pomyslné frontě. Ale co dávají v tom okýnku na jejím konci?

A tak si myslím, že bychom se měli učit od mimin. Žije se tady a teď. Protože kdoví, jestli bude nějaké příště (i když to ten dospělák tvrdí).