Druhá povídka z cyklu Povídky z mateřské. Taky pořád někam spěcháte? Až, až, až....
Moje kamarádka chtěla s manželem mimino. Moc se na něj těšili. Když neotěhotněla po prvním měsíci snažení, bylo to, jako bychom prohráli na olympiádě a měl být vyhlášen státní smutek. Po dvou měsících se to ale povedlo a radost byla nevýslovná. Jediné, co kamarádce vadilo, bylo těch devět měsíců. Devět měsíců čekání.
Neustále opakovala:
„Až už tady bude, to bude svět úplně jinej, všechno bude krásný.“
A pak se dočkali. Mimino bylo tady. Bylo roztomilé jako všechna mimina (jo, bylo to nejroztomilejší mimino na světě). Když jsem ji byla doma navštívit, pobíhala po bytě s plínou na levém rameni a tvářila se ustaraně:
„Až si už bude umět po jídle odříhnout, to bude fajn. Teď ho bude zase bolet bříško.“
„A víš na co se těším?“ zasnila se najednou. „Až bude tak velké jako to tvoje. To už toho umí.“
Když nereaguju, naléhá: „No uznej, že to bude lepší.“
Mému miminu v té době zrovna rostly zuby, tak jsem neříkala nic.
Při dalších návštěvách měla stejně ustaraný výraz. Postupně jsem se dozvěděla, že všechno bude lepší:
Až bude mimino umět ležet na bříšku,
až bude celou noc spát,
až bude umět sedět na židličce při krmení,
až bude umět stát ve sprše,
až ho bude moci někdo jiný pohlídat,
až bude k svačině kousat rohlík,
až…
Připomíná mi to mé spory s tátou v pubertě. Často jsme se hádali. Příčina sporu byla jednoduchá: „to, co chceš, budeš moci, až…“ říkal on.
Prvním tátovým argumentem bylo: „až ti bude patnáct.“
Po pár letech se tento argument z praktických důvodů musel změnit na: „až ti bude osmnáct.“
Následovaly další motivační argumenty:
„až budeš mít maturitu“
„až dostuduješ vysokou“
„až se budeš sama živit“
Když se mi podařilo překonat i tuhle hranici, přišel táta s tak zvaným absolutním argumentem: „dokud budeš moje dcera.“
Někdy mám pocit, že v životech kolem sebe vidím hodně těch až. Neustále se někam ženeme, něco se změní a pak… A pak se jednou naše „až“ zcela tiše změní na „když.“
„To když jsi byla ještě malá holka…“
