Zlepšovači dne

Ačkoliv v Čechách to není úplně standardní, občas se mi to stane. Naprosto cizí člověk v nečekané situaci se na mě usměje, nebo v lepším případě ještě něco milého prohodí. Další záhadou je, že tito lidé se zásadně zjevují ve chvílích, kdy jsem s dobrou náladou na štíru a oni tak rozeženou moje chmury.

 Říkám jim „zlepšovači dne“ a pevně věřím, že to není jen tak, že je prostě někdo za mnou úmyslně posílá.

Už jsem se tu zmiňovala o mé návštěvě kamarádky v Karlových Varech. Ta se samozřejmě nemohla obejít bez večera noci v baru. Mírně k ránu, když mi nebylo úplně nejlíp, částečně z mého komplikovaného osobního života, částečně z množství vypitého alkoholu, jsem se rozhodla jít si na chvilku sednout ven před podnik a „vyčistit si hlavu“.

Jak jsem tam tak seděla, hvězdy svítily, bylo teplo, najednou se rozrazili dveře z vedlejší hospůdky a ven vyšel asi tak dvacetiletý blonďák a velice hlasitě si odplivnul. Pak zaostřil zrak, uviděl mě a provinile pronesl: „Ježiš sorry, ale já fakt musel, jinak bych se pozvracel.“

Poté si ke mně přisedl a představil se. Chvíli jsme si jen tak povídali. Tu náladu mi opravdu zvedl. Asi po deseti minutách se po mě začali shánět moji kamarádi, tak jsem se vrátila do baru.

Víckrát už jsme se neviděli.

Tak bych Vám ráda alespoň tady na blogu poděkovala, milí moji zlepšovači, za to že rozháníte moje chmury a prosím, pokračujte ve své práci.

A zároveň doufám, že občas jsem i já pro někoho zpříjemněním dne. Myslím že na neznámé lidi se usmívám v celku dostatečněJ