Vánoční rozjímání I

Čtyřiadvacátý prosinec. Datum, které vyvolává spoustu očekávání. Jsou přece Vánoce, Štědrý den! Snad všichni známe z dětství ono napjaté čekání na dárky, které se večer objeví pod rozsvíceným stromečkem. Celý den jsme prožili v posvátném tichu, netroufali si křičet, zlobit se na sebe, skoro ani dýchat, abychom náhodou neodfoukli nějaký křehčí a lehčí balíček.

Jenže na co čekají dospělí? Vědí přece, že žádný věcný dárek nemůže jejich Vánoce učinit Vánocemi. Snad dokonce o všech dárcích, které na ně budou pod stromkem čekat, vědí. Tedy žádné překvapení? Srdce dospělých je už jaksi víc náročné a obyčejnou hračkou anebo kusem hadříku se (alespoň většinou) obalamutit nedá. Člověk přece musí chtít víc.

Všichni tedy o Štědrém dnu čekáme na cosi významného a radostného. Dočkáme se? Někomu možná postačí bohatě prostřený štědrovečerní stůl a kolem něj, ti, které milujeme. Drtivá většina lidí se shodne, že vrcholem Vánoc je rodina, která se opět po roce sešla u sváteční tabule. Jenže i tady něco nehraje. Rodina se totiž ne vždycky musí sejít celá. Některá místa zůstávají bolestně prázdná. Jsou to místa po zesnulých příbuzných, po těch, kteří jsou třeba v nemocnici. Anebo po mladých, kteří se letos vzali a Vánoce tráví poprvé ve své nové rodině. Přestávají být Vánoce za takových okolností radostné? Nikoli.

Žádná z našich rodin, ať je milujeme sebevíc, totiž Vánoce sama o sobě netvoří. Pouze velká rodina všech lidí dobré vůle, kteří přijímají vtělené Boží Slovo, se může dočkat mnohých překvapení. To maličké děťátko narozené z Panny, které je člověkem se vším všudy, ovšem kromě špatnosti, a jehož narození je zcela ojedinělé a zvláštní, to je tím skutečným vánočním dárkem. Vánoce naplno prožije každý, kdo do svého domu, třebas skromného a třebas naplněného bolestmi, vpustí Marii těhotnou Boží milostí a jejího průvodce a ochránce svatého Josefa. Tomu se narodí Boží Syn, maličký bezbranný chlapec, který ale přináší naději a hromadu pokoje.