Trochu nesmyslný třídní boj

Marx by měl radost. Jeho vyhrocenou a pro mě až úsměvnou teorii o třídním boji jsem vždycky brala jako jakýsi podivný muzeální artefakt z předminulého a minulého století. V uplynulých dnech jsme mohli být svědkem, že cosi jako třídní boj v naší společnosti stále přežívá.

foto: Dalibor Puchta, iDNES.cz

Odborářští předáci neustále ujišťovali, že nestávkují ani proti zaměstnavatelům, ani proti lidem, ale proti vládě a jejím úsporným reformám. Navíc stále dokola opakovali, že nestávkují pouze za sebe a své výhody, ale za celou společnost. Na nahrávkách a záznamech především z pražského pochodu bylo ale patrné ještě něco jiného, co v oficiálních prohlášeních nikde nenajdete. Konkrétně mám teď na mysli slovní přestřelku mezi stávkujícími a hloučkem těch, kteří stávku jako takovou odmítali, jak ji zaznamenali novináři z České tiskové kanceláře. Dovolím si krátký přepis:

odpůrce stávky (O): „Praha na vás dlabe!“

stávkující (S): „Copak děláte?“

O: „Chodím každý den do práce.“

S: „Ano, ale do jaký, do jaký práce?“

O: „Do jaký? Dělám, co můžu.“

S: „Vážený pane, jste idiot, jste pravicovej idiot.“

O: „Ano, jsem idiot a dělám, co můžu.“

S: „Jste pravicovej idiot, dogmatickej hajzl!“

Předpoklad onoho stávkujícího muže, že každý, kdo stávku nepodporuje, je pravděpodobně zazobaný podnikatel, který nedělá nic pořádného a zřejmě si jenom vozí pozadí v luxusních automobilech a vydělává nejméně 50 tisíc měsíčně, je zajímavý. Celý myšlenkový pochod pak vypadá asi takto: Kdo nestávkuje, neví, co je to pořádná práce, má za nic velký prachy, tudíž je to pravicovej idiot. Co k tomu dodat?

Dotyčný stávkující zřejmě žije v přesvědčení, že společnost je rozdělená na třídy, které se nutně musí nenávidět a nutně spolu musí vést boj. Přinejmenším slovní. Jsem přesvědčená o tom, že se hluboce mýlí. Žel je třeba říci, že někteří lidé s určitým vlivem jsou stále schopni pochybnou teorii o třídním boji (byť by ji nikdy takto přímo nepojmenovali) svým jednáním a vystupováním neustále podporovat a víc a víc rozdmýchávat. Nutno podotknout, že se k nim někdy vehementně řadí také pracovníci médií, kteří s radostí ocení a vyhrotí jakýkoli konflikt. Demokratická společnost se musí umět s tímto tlakem vypořádat.

Chtěla bych nabídnout osobní pohled, abych vysvětlila, proč nemám pražádnou chuť bojovat ani proti vládě, ani proti odborářům, ani proti „pracujícímu lidu“. Co dělám? Myslím, že podle tabulek by se mé zaměstnání zařadilo do škatulky „vysoce kvalifikované“. Plat nemám ani průměrný. To by se mohlo zdát nespravedlivé, ale já vím, že nižší plat je cena, kterou platím za skvělý kolektiv a svobodu dělat právě to, co chci, a způsobem, o němž jsem přesvědčená, že je tím nejlepším. Patřím k mladé generaci, která má jednu obrovskou výhodu – pro svou profesi, volbou školy počínaje, jsme se rozhodovali svobodně. Neznám nikoho z mých vrstevníků, kdo by neměl svobodu zvolit si právě takové zaměstnání, jaké chce vykonávat. Nač si potom stěžovat?

Nehledě na to, že by mě ani ve snu nenapadlo dívat se na někoho, kdo pracuje rukama, povýšeně a skrz prsty. Každá poctivě dělaná práce má svoji obrovskou hodnotu pro společnost i pro samotného člověka, který ji vykonává. Samozřejmě má být spravedlivě ohodnocená, to je potřeba stále hlídat na všech úrovních. Zároveň je ale hloupé myslet si, že ten, kdo v práci sedí na židli u PC, nadře se méně než ten, kdo dělá s lopatou v ruce. Ono pracovat hlavou taky bolí, někdy hodně. A za těch několik desítek let si dokonale odrovnáte záda, oči a zápěstí. Takže i zdravotní rizika jsou vcelku vysoká. Je zoufale krátkozraké, když neumíme vidět, že i druzí lidé to nemají v práci lehké, že neumíme ocenit práci druhého. Nebo aspoň přiznat, že toho o ní zase tolik nevíme a nemáme právo vynášet ukvapené soudy.