Partnerské, nebo jiné vztahy?

Nemám ráda partnerské vztahy. Přesněji řečeno, nemám ráda, když se toto sousloví používá pro označení vztahu mezi mužem a ženou. První myšlenka, kterou ve mně tento výraz asociuje, míří do obchodního prostředí.

Dvě partnerské firmy spolu kují pikle, nakupují, prodávají, vyměňují nebo spolupracují, zkrátka udržují obchodní partnerství. To je samozřejmé a přirozené. Podobně je na tom partnerství mezi městy nebo školami, známe mediální partnerství a mnoho jeho dalších forem. Je jisté, že i muži a ženy se mohou dostat do vzájemného partnerského vztahu. Například označení taneční partnerka/partner je zcela na místě. Tito dva spolupracují, jdou bok po boku za stejným cílem, musí rozumět jeden druhému, sladit krok, přizpůsobit se, zkrátka být si dobrými partnery. Všechny tyto charakteristiky platí i pro zamilované. Jenže ti mají přece něco navíc. Je to právě jejich láska, která se mi pořád do těch partnerských vztahů nějak nemůže vejít. Jsou jí těsné, asi jako když tříleté dítě zkoušíte nasoukat do zavinovačky. Lásku muže a ženy nemohou v mých očích partnerské vztahy obsáhnout.

Jak jinak jim ale říkat? Přikláním se k manželským vztahům. Jenže ne všichni jsou manželi. Tím se věc komplikuje. Navíc tu máme ty, kteří spolu chodí a ještě nežijí. Co takhle snoubenecký vztah? Jenže ten žel  jaksi není v módě. Pak je tu ještě jeden výraz, který je podle mého názoru taky docela trefný. Je to milostný vztah.

Škoda že jsme si jej významově okleštili na krátkodobé románky, v zásadě mimomanželské, vyznačující se poloslepým emocionálním vzplanutím a končící dříve nebo později (ovšem spíš dříve než později) v posteli. Po vyprchání prvního nadšení následuje fáze dvě, to je partnerský vztah. Ten si jaksi podvědomě spojujeme především s krizemi, hádkami, nedorozuměními. V lepším případě ti dva najdou rozumné (!) řešení. Pokud ne, nastupuje fáze tři, rozchod. Ten ovšem často předchází i fázi dvě.

Ale zpět k milostnému vztahu. Tedy takovému, který je naplněný milostí, to je láskou. (Prosím, nepleťte si lásku s touhou. A nepleťte si touhu se sexuální přitažlivostí. Ono to všechno spolu nějak souvisí, ale není to totožné.) „Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské, najdete-li mého milého, co povíte mu? Že jsem nemocná láskou!“ Tak se píše v nejkrásnější z písní Šalamounových. Takový zápal přece nemusí vyhasnout vstupem do manželství, ve chvíli, kdy se vztah překlopí do své dlouhodobé podoby. Dobrá, manžel už možná nebude své ženě nosit květiny každý den, žena už nebude mít na tváři permanentní úsměv a občas jí přes rty přelétne stín. Možná čas od času jednomu nebo druhému ujede tvrdé slovo. Ale to nemůže být důvod k tomu, aby se ti dva vzdali milosti, vzdali své lásky. „Jsem svého milého a můj milý je můj.“ Slova krásné Šulamítky přece mohou být lahodná i po pěti, deseti, dvaceti letech. Já tomu věřím. Proto dávám přednost vztahu milostnému před partnerstvím.

Milost v sobě skrývá ještě druhý význam. Jím je odpuštění, neméně důležitá ingredience milostného vztahu, to je vztahu naplněného láskou. O tom ale snad až někdy příště.