Učím se od našich klientů (aneb lekce trpělivosti, lidskosti a humoru)

Každý den potkávám lidi, kteří mě učí víc než všechny manažerské kurzy dohromady. Neučí mě tabulky, strategie ani KPI. Učí mě vlastně žít.

Klienti Domova Sulická, tedy senioři a lidé s mentálním postižením, lidé, kteří mají někdy méně slov, ale o to víc srdce a opravdovosti, právě to jsou moji každodenní učitelé. A já jsem vlastně vděčný věčný student!

Učím se porozumění

Ne to manažerské, kdy někdy kývnu, i když netuším, co se právě řeší. Ale to opravdové, naslouchat, vnímat, být přítomná.

Porozumění znamená vidět člověka i za jeho tichem. Vědět, že úsměv někdy říká víc než tisíc slov. A že empatie je sval, který musíme každý den cvičit – jinak zakrní.

Učím se pochopení

Pochopit, že každý z nás má svůj rytmus, své tempo, svůj svět, své zvyky. A že to, že někdo dělá věci jinak, neznamená, že je dělá špatně.

Kdybych měla být přísně upřímná, pochopení mi občas dojde tak ve čtvrtek odpoledne, kdy je na stole třetí káva a požadavek na deset nesmyslných výdajů, pak se jdu projít po jedné z chodeb domova. Někde to voní – jdu na jisto po vůni. Klientka mi sděluje, že to jsou skořicové sušenky, to musíte ochutnat, pečeme je tu celé odpoledne, nejde nám to tak rychle, ale jsou skvělé.

Ochutnám a fakt! Nejsou zcela vzhledné, ale ta chuť, to pečení s láskou. Díky paní ředitelko, že si tady můžeme takhle péct, sejít se, to je skvělé! Pak přijde úsměv, usmívám se i já a já vím, proč to všechno dělám.

Učím se trpělivosti

Trpělivost není mojí základní vlastností. Jsem rychlá, někdy potřebuji vidět výsledky rychle. Právě trpělivosti se učím opravdu každý den už mnoho let. Trpělivost je o přijetí určitého faktu, skutečnosti, že se něco vyvíjí v určitém čase, rytmu.

Trpělivost je u nás v domově i o schopnosti umět si říct. Dobře, dnes to prostě nejde, zkusíme to zítra, máme čas.

A někdy i o tom, že když všechno padá, tak se prostě jeden musí zastavit. Dát si třeba čaj, nohy na stůl a říct si: Lenko, dýchej.

Učím se radosti z maličkostí

Z toho, že někdo zvládl dojít sám na oběd. Že se někdo po týdnech zasmál. Že se někdo dotkne ruky jiného člověka.

V těch chvílích se zastavím a říkám si, jak moc je svět krásný, když se na něj díváme srdcem, nejen přes pracovní kalendář nebo povinnosti daného dne.

Učím být člověkem

Protože v té naší práci pro druhé se někdy zapomínáme starat i o sebe. Naši klienti mě naučili, že opravdová síla není v dokonalosti, ale v laskavosti.

A že když se zasmějeme, i když to zrovna „nevyšlo podle plánu“, tak to není selhání. To je život. A ten, jak víme, bývá často šílený, ale krásně. Když slyším něco jako: Paní ředitelko, proč máte tu čepici, je horko? Říkám si, že si klient taky všimne všeho. Nicméně s klidem umím odpovědět, že jsem zaspala a nestihla si umýt vlasy. Pak mě dostane odpověď, že je to jedno, hlavně, že se máme rádi a jsme zdraví.

No, tak asi tak….