Seriál proti strachu ze života v pobytové službě: Běžný den a obyčejná svoboda

Jedna z nejčastějších obav, které slýchám od budoucích klientů pobytových služeb, zní zhruba takhle: „Tam už člověk nemůže nic. Všechno ti zakážou, tam už končí život.“

Tahle představa zkreslená nejrůznějšími filmy je velmi silná, ale v mnohém se už dávno nezakládá na pravdě. Dobrá „pobytovka“ takhle nefunguje.

Život v pobytové službě samozřejmě není totéž jako život ve vlastním bytě. Stejně jako není totéž bydlet v bytovém domě a na samotě u lesa. Přesto ani v jednom případě nepřestáváme být svobodnými lidmi. Jen se učíme žít vedle druhých, v určité komunitě lidí, kteří se potkávají víc, než se potkávám se sousedy.

Běžný den v pobytové službě není sledem povelů, ale spíš neustálým hledáním rovnováhy. Individuální dohodou, jak budou vypadat moje dny a můj čas, který tady trávím. Vždy je důležité myslet na rovnováhu mezi potřebami jednotlivce a potřebami ostatních, se kterými žiju na dané domácnosti, oddělení, patře – chcete-li.

Je to vlastně podobné, jak to známe ze života mimo instituce. Mám sousedy – nemohu v noci pouštět hudbu na plný pecky, ale nikdo mi nediktuje, co si obléknu, kdy vstanu nebo co budu dělat dopoledne. Když chci být přijímán druhými, pak bych neměl druhého obtěžovat svým nelibým odérem, nebo hlasitým vystupováním. To mě i v každém domě soused nebude rád potkávat.

Svobodná volba je vždy na klientovi. Klient si vybírá a domlouvá se, že si chce přispat – schovejte snídani na později. Sám si volí, jak bude trávit svůj čas. Zda chce být mezi lidmi, nebo raději sám. Mám zkušenost třeba s tím, že ne každý klient chce jíst s ostatními a vybere si, že chce jíst na svém pokoji, nebo si vybírá, kde snídá a kde obědvá. Pokud neruším spolužití v komunitě, mám možnost dělat si v podstatě co chci.

Ano, existují pravidla. Ale nejsou tu proto, aby svazovala. Jsou tu proto, aby se v nich dalo žít. Aby chránila soužití, ne aby člověka dusila. Pravidla, která dávají smysl, nejsou klecí. Jsou v podstatě gentlemanskou dohodou.

Často se setkávám s překvapením, když lidé zjistí, že v pobytové službě se neřídí život podle rozvrhu, ale podle domluvy. Domluvy, která bere vážně člověka, jeho zvyky, jeho tempo i jeho potřebu mít věci pod kontrolou. Ne vždy je to jednoduché. Ale právě to je podstata lidského soužití. Žádná slepá poslušnost, ale vzájemný respekt a pochopení.

Strach z pobytových služeb často pramení z představy, že vstupem do nich člověk přichází o svobodu. Ve skutečnosti by měl přijít jen o samotu v situaci, kdy už ji nezvládá. O práva by přijít v žádném případě neměl.

Jak by nám bylo, kdyby nám někdo říkal, kdy máme vstávat, co si máme obléct a jak máme trávit den jen proto, že „to tak prostě chodí“? Přesně v tomto místě začíná obhajoba lidskosti. Ne proti pravidlům, ale proti strachu, že bez nich by život přestal být životem.

Ruku na srdce, žijeme všichni jen s pravidly a povinnostmi za zády?