Rozumíme dobře našim seniorům?

aneb co mi připomněla dobře mířená slova paní Rút Šormové na konferenci o sociálně-zdravotním pomezí...

V úterý 18. listopadu jsem navštívila konferenci zaměřenou na sociálně-zdravotní pomezí. A opět jsem měla možnost slyšet paní Rút Šormovou, bývalou ředitelku Cesty domů a současnou ředitelku Života 90. Patří k osobnostem, které člověka inspirují už jen tím, jak přirozeně a pravdivě dokážou pojmenovat věci, o nichž se často jen mluví, ale méně se v jejich zájmu koná.

Tentokrát hovořila o tom, jak důležité je porozumět reálným potřebám seniorů. Ne těm, které za ně určujeme my, ale těm skutečným, lidským, tichým, někdy skrytým. Mluvila o důstojnosti, pochopení a respektu. O schopnosti vidět člověka jako celek, nikoli jako soubor úkonů péče.

A přestože to sama neformulovala doslovně takto, odnesla jsem si z jejího vystoupení jednu zásadní myšlenku:

Senior potřebuje porozumět světu, který se kolem něj mění.

V době, kdy se vše vyvíjí neuvěřitelně rychle, často zapomínáme, že změna není jen technický nebo organizační krok. Je to zásah do prostoru, v němž se klient cítí bezpečně. A aby se bezpečně cítil dál, musí této změně rozumět. Chápat, proč se děje, co mu přinese a jak se ho dotýká.

A tak jsem se začala ptát sama sebe, zda při podpoře našich klientů v Domově Sulická děláme vše proto, aby naši klienti porozuměli nám a my jim. Je všechno, co v našem prostředí měníme, opravdu srozumitelné?

Dáváme klientům dost času, aby změnu přijali? Mluvíme s nimi tak, aby se necítili ztraceni v prostředí a v životě? Dokážeme přizpůsobit tempo změn těm, kteří se na nás spoléhají?

Nejenom pro mě, ale i pro celý tým je důležité, aby se ve změnách zachovala lidskost, respekt a pochopitelnost.

Znovu jsem si uvědomila, že nejde jen o to, co měníme, ale i o to, jak o tom mluvíme. A zda jakoukoliv změnu či krok dokážeme vysvětlit tak, aby to nebylo strašidelné, vzdálené nebo chaotické. Senior si zaslouží prostředí, které se vyvíjí s dobou, ale stále mu dává jistotu, že se v tom neztratí.

Možná bychom se všichni měli častěji zastavit a ptát se:

Vidíme svět očima těch, kteří jsou na nás závislí?

Slova paní Šormové mě k tomu znovu pozvala. A já za to jsem nesmírně vděčná.