Když v pobytovce končí směna

Téma, o kterém chci psát, ve mně zraje už dlouhou dobu. Velmi silně ho na jedné besedě o stárnutí pojmenoval MUDr. Zdeněk Kalvach. Jeho slova se mi tehdy usadila v hlavě a od té doby se k nim opakovaně vracím.

Možná i proto, že nejde jen o odbornou úvahu, ale o něco, co se dotýká každého, kdo pracuje v pomáhajících profesích.

V pobytových sociálních službách se snažíme vytvářet prostředí, které se co nejvíce podobá běžnému domovu. Nechodíme v uniformách, ale v civilním oblečení. Nechceme působit jako instituce, ale jako lidé mezi lidmi. A je to dobře. Přirozenost, lidskost a blízkost jsou jedním z nejcennějších nástrojů naší práce.

Přesto je důležité nezapomínat na jednu zdánlivě obyčejnou věc. Na okamžik, kdy naše směna končí.

Když si po práci umyjeme ruce, převlékneme se, upravíme se a zavřeme za sebou dveře služby, neděláme jen hygienický úkon. Symbolicky odkládáme starosti, odpovědnost a náročné situace, které jsme během dne nesli. Ne proto, že by nám na lidech, o které pečujeme, přestalo záležet. Naopak. Právě proto, že nám na nich záleží, potřebujeme si uchovat sílu, abychom se k nim mohli další den vrátit.

Mnozí z nás říkají, že máme dvě rodiny. Jednu doma a druhou v práci. Je v tom kus pravdy. S klienty trávíme mnoho času, známe jejich radosti i trápení, sdílíme s nimi důležité okamžiky jejich života. Často na ně myslíme i cestou domů nebo o víkendu. Někdy nás jejich osudy provázejí déle, než bychom si přáli.

Ale právě proto je důležité nezapomenout, že po směně přichází čas pro druhou část našeho života. Čekají na nás děti, partneři, rodiče, přátelé. Lidé, kteří nás potřebují ne jako pracovníky sociálních služeb, ale jako mámu, tátu, dceru, syna, partnerku nebo partnera.

Péče o druhé začíná i péčí o sebe. Není to sobectví. Je to odpovědnost. Člověk nemůže dlouhodobě rozdávat energii, pokud ji nikde nedoplňuje. Nemůže být oporou druhým, pokud sám nemá místo, kde si odpočine a načerpá sílu.

Možná právě proto je převlečení po směně důležitější, než se na první pohled zdá. Není to jen výměna oblečení. Je to připomínka, že jsme udělali, co bylo v našich silách, a teď je čas vrátit se ke svému vlastnímu životu. K lidem, které milujeme. K věcem, které nás těší. K obyčejným okamžikům, které nám pomáhají zůstat lidskými.

Naši klienti potřebují profesionály s otevřeným srdcem. Ale potřebují také, aby toto srdce vydrželo otevřené dlouhé roky. A to dokáže jen tehdy, když si dovolíme po směně odejít domů – nejen fyzicky, ale i v myšlenkách.

Protože dobrý pracovník v sociálních službách není ten, kdo nikdy neodpočívá. Dobrý pracovník je ten, kdo dokáže být plně přítomen tam, kde právě je. Ve službě pro klienty. A doma pro své blízké.

Když si po směně umyjeme ruce, převlékneme se a vydáme se domů, možná tím nevědomky naplňujeme myšlenku, kterou velmi výstižně popsal MUDr. Zdeněk Kalvach. Lékař, který působí také v Domově Sulická, ale především člověk, jenž celý profesní život připomíná význam lidské důstojnosti, etiky a zdravých vztahů v péči. Jeho slova mi už dlouho připomínají, že pečovat o druhé neznamená zapomenout na sebe.

Umět být s druhými naplno, ale neztratit přitom sám sebe. Umět pečovat s otevřeným srdcem a zároveň si zachovat prostor pro vlastní život. Jen tehdy totiž můžeme rozdávat to nejcennější, co v sociálních službách máme. Svou lidskost.