Dvanáct let v Domově Sulická

Dnes je to přesně 12 let, co jsem přišla do Domova Sulická. Když to číslo vyslovím nahlas, uvědomím si, jak zvláštní rozměr čas má. V historii organizace je 12 let jen krátká kapitola. V životě člověka je to pořádný kus cesty.

A já mám to štěstí, že mohu říct, že jsem tuto část svého života spojila právě s Domovem Sulická. Se skvělými lidmi okolo této sociální služby, ať už se jedná o klienty nebo zaměstnance.

Když jsem nastupovala, netušila jsem, kolik změn nás čeká. Věděla jsem jen, že sociální služby mají být především o lidech. O důstojnosti, respektu a možnosti žít svůj vlastní život bez ohledu na věk nebo zdravotní postižení. Že domov má být domovem a ne místem, kde člověk pouze pobývá a tak nějak přežívá.

Možná právě proto nemám ráda slovo „ústav“. Nejen kvůli jeho historickému významu, ale především proto, že často slouží jako nálepka pro všechno velké nebo neosobní. Já jsem za těch dvanáct let poznala stovky lidí, kteří každý den dokazují pravý opak. Poznala jsem zaměstnance, kteří svou práci dělají s obrovským nasazením, a klienty, kteří nás učí pokoře, trpělivosti, zcela jinému životnímu tempu, radosti z maličkostí.

Společně jsme postupně měnili prostředí i způsob přemýšlení o tom, jak má vypadat pobytová služba. Rušili jsme pětilůžkové pokoje, protože soukromí není luxus, ale základní potřeba každého člověka. Hledali jsme cesty, jak dát lidem více svobody rozhodovat o svém životě. Začali jsme podporovat vzdělávání, pracovní uplatnění a samostatnost klientů. Učili jsme se dívat na člověka ne podle diagnózy, ale podle jeho možností, přání a snů.

Dnes vedeme tři registrované pobytové sociální služby – domov pro osoby se zdravotním postižením, chráněné bydlení a domov pro seniory. Každá z nich má své specifické poslání, ale všechny spojuje jedna myšlenka: být partnerem člověku, který naši podporu potřebuje.

Když se ohlédnu zpět, jedním z největších úspěchů není nová budova, vybavení ani projekty. Největším úspěchem jsou konkrétní lidské příběhy.

Za dvanáct let odešlo více než padesát klientů z domova pro osoby se zdravotním postižením do samostatnějších forem života. Někteří přešli do jiné služby, jiní do chráněného bydlení, do bytů se zvláštním určením nebo do vlastního bydlení. Dnes žijí samostatně, pracují, rozhodují o svém životě a mnohdy zvládají věci, o kterých si kdysi oni sami nebo jejich okolí mysleli, že nikdy možné nebudou.

Je to práce spojená s projekty alternativní a augmentativní komunikace, práce s projektem duchovních potřeb, důstojného odcházení. Je to práce se vzděláváním zaměstnanců a obecně kolegů v sociálních službách v našem vzdělávacím centru.

Před lety jsem působila v politice, pár let jsem byla poslankyní. Politika je důležitá, ale její výsledky často přicházejí až po mnoha letech, někdy dokonce až po generacích. V sociálních službách je to jiné. Tady vidíte výsledky své práce každý den. Vidíte člověka, který získal větší samostatnost. Rodinu, která je klidnější, protože ví, že je o jejího blízkého dobře postaráno. Seniora, který našel nové přátele a chuť do života. Klienta, který si poprvé vydělá vlastní peníze nebo klienta, který dostane klíče od svého bytu.

Právě tyto drobné každodenní okamžiky dávají naší práci smysl.

Dvanáct let mě naučilo, že dobrá sociální služba nestojí na řediteli ani na jedné silné osobnosti. Stojí na lidech, kteří sdílejí stejné hodnoty. Na zaměstnancích, kteří přicházejí do práce s vědomím, že jejich práce má význam. Na odvaze měnit věci, které nefungují. A také na schopnosti neztratit lidskost ani v těch nejtěžších situacích.

Když dnes procházím Domovem Sulická, vidím mnohem víc než budovy nebo jednotlivé služby. Vidím stovky příběhů, které se za těch dvanáct let odehrály. Vidím práci svých kolegů, kteří byli a jsou součástí této cesty. A cítím obrovskou vděčnost, že jsem mohla být u toho.

Dvanáct let není málo. Je to kus života.

A já jsem ráda, že jsem je mohla spojit s Domovem Sulická. Jsem ráda, že jsem 12 let mezi lidmi, kteří mě každý den znovu utvrzují v tom, že práce pro druhé má smysl. Že lidskost není prázdné slovo. A že největší změny často nevznikají ve velkých prohlášeních, ale v každodenní poctivé práci, kterou děláme pro člověka vedle sebe.

Pokud bych měla těch dvanáct let shrnout jednou větou, zněla by jednoduše: Byla to a snad ještě bude jízda, díky za tenhle čas.