Domov pro seniory není vězení. A rodiče nejsou majetkem svých dětí

Když se ve veřejném prostoru mluví o domovech pro seniory, často zaznívá obava ze ztráty svobody. Jako by vstupem do pobytové služby člověk přišel o právo rozhodovat o svém životě.

Jako by za něj od té chvíle rozhodoval personál, lékaři nebo rodina. Tento obraz je ale vzdálený realitě.

Domov pro seniory není vězení. Nikdo zde není zbaven svobody rozhodnutím státu. Není to ani nemocnice, kde režim určují lékařské postupy a akutní zdravotní stav. Je to sociální služba, jejímž smyslem je podpora člověka, který některé věci už sám nezvládá. Podpora, nikoli převzetí kontroly nad jeho životem.

V praxi to znamená jediné. Klient zůstává dospělým člověkem se všemi svými právy.

Občas slyšíme větu, která může někoho zaskočit: Já sem nechci. Stejně tak může říct, že chce zpátky domů.

Zažili jsme to u paní Nadi. Nastoupila k nám, protože ve svém bariérovém domě nezvládala být soběstačnou a pečovatelská služba už nestačila ve své podpoře. Rodina měla velké obavy o její bezpečí. Po pár týdnech se rozhodla vrátit do svého domu. Největší pochybnosti neměla ona, ale její blízcí. Přesto se vrátila do svého prostředí, a i přes zdravotní potíže tam žije dál, dál s pomocí pečovatelské služby.

Nemá tolik pohodlí, ale je to její rozhodnutí, které je zapotřebí pochopit. Pobytová sociální služba není nástroj, jak člověka někam umístit a držet ho tam. Je to služba, kterou lze přijmout, ale také odmítnout.

Stejně tak není pravda, že by klient přijetím do domova ztratil své soukromí. Klienti si mohou zamykat své pokoje. Pro někoho drobnost, pro někoho zásadní jistota, že toto je můj prostor.

Když mi klientka říká: „Paní ředitelko, pojďte ke mně do pokoje, ukážu vám fotky svých vnoučat“, vstupuji do jejího světa a na její pozvání. Ne do instituce, ale do jejího domova. Soukromí není výsada mládí. Je to základní lidské právo.

Do toho, jakou podporu člověk dostává, má právo mluvit především on sám. Může změnit rozsah asistence, může ji odložit, může ji odmítnout. Může si odhlásit jídlo, může se rozhodnout nedodržovat dietu, kterou mu lékař doporučil. Naší rolí je vysvětlit rizika a nabídnout bezpečné řešení. Nejsme tu proto, abychom dospělé lidi vychovávali, nebo jim řídili každý krok. Důstojnost totiž zahrnuje i právo rozhodnout se jinak, než bychom si sami přáli.

Velmi citlivou oblastí jsou vztahy s rodinou. Často slýcháme přání dětí, které chtějí rodičům organizovat život podle svých představ. Nechci, aby otec pil alkohol. Maminka nesmí být očkována. Odmítám, aby měla vztah s panem Novákem.

Rozumím obavám i emocím, které za těmito větami stojí. Pokud je však klient schopen se bezpečně rozhodnout a porozumět svému rozhodnutí, rozhoduje on. Ne jeho syn ani dcera. Rodič není majetkem rodiny. Stáří neznamená návrat do dětství. Pokud by klient měl být omezen na svých právech, rozhoduje soud. Nicméně o běžném dni a každodenních činnostech si vždy bude rozhodovat sám.

Často také zaznívá požadavek na absolutní bezpečí. Aby se nic nestalo, aby nikdo neupadl, aby vše bylo pod kontrolou. Jenže úplná bezpečnost znamená úplné omezení. Pokud bychom odstranili všechna rizika, odstraníme i svobodu. Máme zakázat vyjít ven jen proto, že existuje možnost pádu. Máme zakázat sklenku vína, protože to není zdravé. Takový přístup by sice mohl snížit riziko, ale zároveň by člověka zbavil možnosti žít podle sebe.

Zákon o sociálních službách jasně mluví o ochraně důstojnosti, o respektu k lidským právům a o podpoře samostatnosti. Domov pro seniory má být místem, kde člověk dostane pomoc, aby mohl žít co nejvíce podle svých představ. Ne místem, kde odevzdá svůj život do rukou systému.

Možná bychom si měli položit jednoduchou otázku. Chtěli bychom, aby o našem životě jednou rozhodovali jiní jen protože jsme zestárli? Pokud odpověď zní ne, pak musíme právo na vlastní rozhodování bránit i u těch, kteří už potřebují naši podporu.

Domov pro seniory není vězení. Je to místo, kde má mít člověk podporu a pomoc, ale stále i svůj hlas. A důstojnost, která není omezená věkem.