Až jednou budete potřebovat pomoc, pobytové sociální služby, budete chtít jen ležet?

Zkuste si na chvíli představit, že je vám devadesát plus nebo že žijete s mentálním postižením a potřebujete podporu při každodenních činnostech. Znamená to, že přestanete chtít rozhodovat o tom, co si dáte k snídani?

Že už nikdy nebudete chtít cítit vůni smaženého řízku? Že si nesmíte naložit vlastní utopence, na které máte fakt velkou chuť?

Myslíte, že vám nebude záležet na tom, jestli si kávu uvaříte sami nebo alespoň budete stát vedle a dívat se jak se jak se připravuje a jak to voní?

Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka se při otevření nového domova pro seniory pozastavil nad tím, že zařízení pro 60 klientů má 13 kuchyněk. U lidí ve 3. a 4. stupni závislosti mu to připadalo překvapivé.

Než začneme mluvit o „zbytečných kuchyních“, pojďme si říct něco podstatného.

Materiálně-technické ani personální standardy, na které odkazuje pan ministr, pro sociální služby nebyly přijaty. Neexistuje právní předpis, který by určoval počet kuchyněk nebo takové určité řešení přikazoval.

Pokud dnes vznikají zařízení s menšími domácnostmi a kuchyňkami, je to proto, že se obor vyvíjí. Protože víme, že prostředí ovlivňuje kvalitu života. Když má klient dnes na pokoji malý koutek s konvicí nebo kávovarem či mikrovlnkou, je to zcela běžnější, než kdy dříve. O ledničce ani nemluvím. Stejně tak naštěstí ubývají oddělení a patra - ta jsou v nemocnici! My v Sulické máme domácnosti, no a v těch jsou přece běžně i kuchyně.

Co skutečně ukládá zákon pro pobytové sociální služby?

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v § 2 odst. 2 stanoví:

„Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování.“

To není formální věta zákona. To je závazek! Takhle podpůrné mají být pobytové sociální služby. Mají být individualizované a mají provázet a podporovat. Když už to nejde, pak nastává asistence na 100 %, ale i tak může klient být účasten (alespoň pasivně) toho, když se pečou bramboráky, protože prostě skvěle voní. Tak se skvěle vzpomíná na recepty, na to, kdo je z rodiny připravoval nejlepší nebo kolik česneku a majoránky.

Služba nemá člověka zneaktivnit, nemá mu vzít možnost rozhodovat. Nemá mu odebrat běžné činnosti jen proto, že potřebuje pomoc. Má podporovat jeho samostatnost – v rozsahu, který je možný pro daný zdravotní stav.

Snídaně, která znamená víc než jídlo

Domov Sulická má registrovány tři pobytové služby, mezi nimi i domov pro osoby se zdravotním postižením. Tam nyní bydlí jeden klient, který si chce nakupovat vlastní snídani a připravovat si ji sám.

Z hlediska administrativy je to náročnější. Vracíme mu z kalkulace stravy částku na potraviny. Podporujeme ho při nákupu i při přípravě.

Ale podstatné je něco jiného. Ráno si vybere z lednice, co si dá. Ostatně, prostě se rozhodně podle chuti. Stejně jako každý z nás :). Hospodaří s penězi, i když často to bez asistence nejde. Bez možnosti využít kuchyňku by to nešlo.

Řízky, které nebyly jen obědem

Když jsem před dvěma a půl lety nastoupila do domova pro seniory, který se připojil k Domovu Sulická, vaření s klienty prakticky neexistovalo. Argument byl jednoduchý: „Nejsou schopni.“

Jednoho dne si ale s dopomocí asistentů připravili řízky a bramborový salát. Plánovali, vzpomínali, debatovali o receptech.

Jedné klientce bylo tehdy už krásných 90 let. Byla ve 4. stupni závislosti. Druhý den na mě čekala a řekla mi, jak silné pro ni bylo, že „zase něco mohla“. Že nebyla jen klient. Že se zase cítila jako hospodyňka ve své kuchyni.

I pouhé sledování ostatních při přípravě jídla má význam u klientů, kteří nezvládnou samotné vaření. Aktivuje paměť. Udržuje kontakt se světem. Posiluje pocit sounáležitosti.

To není komfort navíc. To je lidská důstojnost.

Závislost na pomoci druhé osoby není ztráta práva na běžný život

3. a 4. stupeň závislosti znamenají potřebu vysoké míry podpory druhé osoby. To neznamená rezignaci na běžné činnosti, pokud mi někdo další pomůže (u nás třeba asistent, dobrovolník, rodinný příslušník…). To, že je člověk vysoce závislý na míře podpory druhé osoby, nesmí znamenat, že ztrácí svoje já, že je konec se vším, třeba i s vařením a pečením.

Moderní sociální služby stojí na podpoře, tedy dělat věci s člověkem, nikoli za něj, pokud je to možné. Když to nejde jinak, jsme tady pro člověka ve všech ohledech a s pomocí a podporou na 100 %.

Kuchyňka rozhodně není luxus. Je to prostor pro zachování běžnosti.

Pane ministře, pokud chceme systém hodnotit nebo měnit, musíme jej nejprve opravdu poznat.

Sociální služby nejsou o počtu místností, počtu kuchyněk. Jsou o lidech, kteří v nich žijí. O jejich právech, potřebách a životu v důstojnosti.

Debata o efektivitě je legitimní a zcela správná.

Ale odpovědná změna může vycházet jen z hlubokého porozumění tomu, pro koho služby existují, kdo v nich žije a co potřebuje.

Protože každý z nás se jednou může ocitnout na místě těch, o nichž dnes mluvíme, dokonce já i Vy.

A pak nebude rozhodovat počet kuchyní.

Bude rozhodovat, jestli nám někdo ponechal možnost zůstat sami sebou, a to je nejdůležitější.