Ženy prý neumí řídit, parkují na místech, kam by se vešel kamion, pozdě řadí a vůbec celkově se k ženám za volantem váže dost předsudků. Ovšem to největší tajemství ženského řízení zůstávalo skryté, až do teď...
Řízení auta patří mezi poměrně zábavné činnosti. Přeci jenom nám to umožňuje na chvíli něco ovládat a to mívají lidé rádi.
Pro mě je však řízení spojeno s něčím, co opravdu nesnáším a to je TANKOVÁNÍ. Za svůj život už jsem řídila několik aut a je mi jedno jestli se jezdí vlevo nebo vpravo, jestli je to automat nebo manuál, auto nebo dodávka. Zvládám dokonce i traktor. Řídím poměrně slušně, ale opocená záda a smrtelné poty mě polijí, vždy ve chvíli, kdy se na mě rozsvítí „hladové oko“. V tom okamžiku začíná psychická příprava…
Moje tankování vesměs vypadá pokaždé stejně. Když už není zbytí a železná zásoba benzínu se blíží nule, jdu na to! Můj dosavadní rekord je dojezd z Divoké Šárky na Rudnou spolu s 20 km objížďkou a vesele svítícím dojezdem 5 km. Když mi auto chcíplo 2 metry před benzínkou, už jsem se viděla, jak házím smutné pohledy na některé z přítomných pánu, tvářících se stylem „No jo slečinko, ženský a auta“. Naštěstí jsem zjistila, že jsem pouze z toho stresu pozdě vyšlápla spojku, takže jsem jenom dala zapravdu stokrát omílanému spojení ženská za volantem.
Nicméně samotný proces tankování je branou do pekel. Tankování musel vymyslet někdo s velice pokřiveným smyslem pro humor. První problém nastává, pokud není místo u stojanu na správné straně. Rozuměj na té straně, kde je nádrž. Roky jsem bojovala s tím, že nejsem přeci tak neschopná, abych neuměla přetáhnout hadici přes auto a pustit mu žilou. Nicméně léta ukázala, že jsem. Pokaždé přetahování hadice vypadalo, že na dané benzínce probíhá právě olympijské finále řecko-římského zápasu, anebo že krotím anakondu. Na straně poražených jsem většinou stála já, protože když už se mi konečně podařilo nějak tu zpropadenou hadici přetáhnou okolo nebo přes auto, tak to bylo v takovém úhlu, že z hadice nevytekla ani kapka benzínu. Rozhodla jsem se, že už nebudu Donem Quichotem a tankování na „druhé straně“ nechám šikovnějším smrtelníkům a Cháronovi. Evoluce tankování, mě tedy přinutila k tomu, že jsem ochotná stát i pět minut než si někdo u správného stojanu (čti: toho, kde mám nádrž) natankuje, umyje okno, dá kafíčko, zkontroluje rtěnku…
Někdo by si řekl, že teď už snad nemůže být nikde problém. Jenže ejhle on je. Vzhledem k tomu, že delší dobu žádné auto nevlastním, musím se potýkat s faktem, že řídím vozy cizí. Stojan mám vybraný, a když na něj čekám, tak se mi v hlavě rozjede boj nafta vs. Benzín. Je to odvěký boj dobra a zla. On by si někdo mohl říct: „Tak se, ty husičko, koukni na ty dvířka u nádrže, tam je to napsaný!“, ale chyba lávky už se mi párkrát stalo (dobře jednou), že to tam nebylo. Jednou jsem dokonce zkusila hledat na co auto jezdí v techničáků. Nebude jistě překvapením, že mi to bylo k ničemu. Statečně tedy vypnu motor a jdu otevřít nádrž. Kouknu se na dvířka a pětkrát si přečtu, co je tam napsané. Provedu v hlavě několik kontrol, že gasoline je opravdu benzín. Otočím se na stojan. Třikrát si zkontroluji, že hadice, kterou držím je opravdu ta od benzínu a vesele zmáčknu páčku na znak svého triumfálního vítězství! Nedávno jsem se dokonce naučila, jak tam zaseknout tu pojistku, aby se natankovalo samo. Takže teď můžu jako velká frajerka třeba umývat okno (což nikdy nedělám, protože chudáčci stěrače by tím přišly o práci a těžko by pak vysvětlovaly doma svým rodinám proč). Většinou tedy pouze stojím a opíjím se svým triumfem. Poslední vzrušení mě čeká u nastartování. Přeci kdo může vědět, jestli ta samolepka nekecá a není to nafťák. Když auto naskočí, tak z hlavy vyženu představu toho, jak volám do servisu a pak majiteli auto s tím, že jsem trošku popleta a že fakt za ten zadřený motor nemůžu. Vyrazím zpět na cestu a cítím se zase královnou silnic.
Proto děkuji všem usměvavým pánům u benzínek Shell, kteří mi ochotně natankují a já se na ně za to obdivně dívám a uctívám je.
Chtěla bych upozornit, že podobu mého řízení a tankování nepřišlo žádné auto k újmě a nikdy jsem mu nemusela nechávat vyprázdnit obsah žaludku.
