Hledání pana Božského

Je mi třicet a jsem singl. Zní to jako přiznání v kolečku anonymních alkoholiků. Lidé už Vám neříkají: "Až se vdáš.", ale "Jestli se vdáš.." Kde všude se dá seznámit?

Hledání spřízněné duše je těžká kapitola sama o sobě. O něco těžší je to, když si svůj ideální večer představujete doma nad knížkou nebo dobrým filmem. A tak jsem už spoustu nocí strávila po boku Leonarda DiCapria. Tvořili bychom krásný pár. Jen mi v hlavě hlodá malý červíček nejistoty. Není o tom, jestli bych zvládla chůzi po červeném koberci a úsměvy do fotoaparátů, ale o tom jestli o mně vůbec Leo ví. 
Možností jak ze situace, kdy princ na bílém koni cválá v krajinách dalekých a hlavně budoucích, je několik: 
1) Speed dating - z představy, jak sedím u stolečku s nápisem Kopretina na prsou poslouchajíc, co mi vypráví Modřín, se mi dělá sucho v puse. Nehledě na to, že si ještě budete muset promluvit s kaštanem, smrkem a hlavně dubem. To bych si nejradši otrhala okvětní lístky a šla pryč. 
2) Tinder – soudit knihu podle obalu je povrchní, zvlášť když na fotkách vypadáte jako já, tzn. ze sekce Police ČR pátrá, podsekce drogoví dealeři po lajně.
3) Rande na slepo – způsob, kdy se vám někdo z vašeho okolí snaží dohodit někoho, kdo je pro vás zaručeně ideální. Někdy to bývá fajn. Někdy si ovšem rychle na záchodě instalujete aplikaci na falešný hovor nebo se snažíte trhnout rekord v co nejdelším pití ze skleničky. Můj osobák je okolo 35,6 s. 
4) V dopravním prostředku – jednou jsem dostala v tramvaji romantický vzkaz s emailem dotyčného a tím, že se mu líbím. Později se ukázalo, že je to Ukrajinec a shání vízum do Čech. Mohl z toho být remake Kolji.
5) Na ulici – stojíte na zastávce, slunce se rozlívá na obzoru, vítr vám čechrá vlasy a najednou přistoupí vysoký sympaťák a osloví vás… Ne, pardon to je vlastně scéna z filmu s Leem. 
6) V Baru, na diskotéce, v hospodě – obecně, místa kde se konzumuje alkohol, většinou hrají seznamování dost do karet. I ze zarytých introvertů opadne stud a seznamování jde samo. Já třeba po několikátém pivu jsem schopná vést plynulou konverzaci ve španělštině o problémech katalánské nezávislosti a to pouze se znalostí věty: ?dónde está la zapatería?. Tyhle alkoholové známosti ovšem nemívají dlouhého trvání a většinou končí s hlavou v míse.
 

Mně se zatím, jako nejlepší způsob seznamování, osvědčila takzvaná invazivní metoda. Ta spočívá v tom se k někomu nastěhovat a nechat působit čas a Stockholmský syndrom. Způsob je to ověřený a funkční a může se z toho vyvinout pěkný vztah. Teď ovšem bydlím sama a tak jedním z mých nejintimnějších zážitků poslední doby bylo to, když jsem při chůzi po schodech nechala ruku na zábradlí a někdo mi přes ni omylem přejel. 
Měla bych na tom seznamování zapracovat, jinak bude hůř…