Zasvěcení

Přijde v životě doba, kdy se rozhodnete své zkušenosti sdílet. Vaši klienti, aby vám věřili, potřebují poznat, kdo opravdu jste. Teprve potom vám mohou opravdu důvěřovat a pochopit, proč jim některé věci radíte ... tak tady to je.

KAPITOLA   I.  ZASVĚCENÍ

Narodila jsem se v harmonické rodině, která vyznávala naprosto ateistické názory, vládl u nás rozum a nejvyšším uctívaným božstvem byl mozek. Klasická rodina tehdejší komunistické konformity. Maminky otec byl výborný učitel a tak jsem si do vínku odnesla znalost, že vzdělání a studium je požehnání. Že v knihách a jiných materiálech najdu mnohou moudrost a odpovědi na své otázky. Kniha musela být pokaždé pod vánočním stromečkem.

Vyrůstala jsem v obrovské harmonii se svou úžasnou matkou a prozatím jen vzdáleně vnímala její rozechvění a nespokojenosti, které v životě prožívala. Já sama jsem toužila po uznání mužů, o které jsem nevědomky znovu a znovu usilovala, ale příliš nepřicházelo. Pro svého staršího bratra jsem byla ta malá občas otravná sestra, pro své bratrance, přítěž při hrách a výletech za dobrodružstvím, pro otce malá krásná holčička, se kterou se poradoval a pak si šel po svých.

Tenkrát jsem nechápala a nerozuměla souvislostem a dál kráčela životem a rostla. „Patálie“ z muži mě provázely dál až do dospělosti, kdy jsem se velmi záhy vdala za svého staršího trenéra. Ani tehdy jsem ale nenašla tolik vytoužené harmonie a rovnováhy s muži a po několika letech jsme se rozešli. Brzy se objevil jiný muž. Myslela jsem si, že je to ten pravý. Narodily se nám 2 krásné dcery a vše se zdálo poměrně harmonické.

Ale jen do doby, kdy začalo přicházet ponižování z jeho strany. Vše fungovalo, dokud jsem byla středem pozornosti v zaměstnání. Ale jakmile jsem odešla na mateřskou dovolenou, přišel křik, výlevy vzteku a psychické ponižování. Přicházelo nenápadně, ale s druhou dcerou už bylo téměř na denním pořádku. Stavěl mě ro role služky, která nemá práva a pokud něco chci, mám si to zařídit, jak chci, ale hlavně bez něj. On je přeci muž a chodí do práce. Největší pře byly o můj návrat do zaměstnání. Nebyl ochoten odvést děti do školky, vyzvednout je, domů se vracel po 8 večer.

Zlom, ale i drama – dnes říkám zasvěcení – přišlo s onemocněním mých rodičů. První potíže měl můj otec. Začalo to střídavými bolestmi v zažívání. Problémy byly nevysvětlitelné a přicházeli bez souvislostí s jídlem. Brzy na to mu diagnostikovali rakovinu. Přišla operace, pobyt v nemocnici. Maminka v té době sama neměla zdraví nijak valné. Už mnohokrát byla hospitalizována s nenadálými vysokými horečkami, měla bolavé nohy a bércové vředy. Ale hospitalizace tatínka byla pro ni velkou psychickou zátěží. Bála se, že zůstane na světě sama a bude nám s bratrem na obtíž.

Strach není dobrý rádce a dnes vím, že dokáže likvidovat naše tělo velmi rychle. I proto se i maminčin zdravotní stav rychle zhoršoval. Emoce zejména ty negativní obrovsky zatěžují játra, která nestíhají při stálém stresovém vypětí regenerovat. Tehdy jsme ještě nevěděli, že játra má maminka už hodně oslabené a jejich stav se blíží kritickému bodu. Brzy po tátově návratu z nemocnice už maminka nebyla schopná vstát z postele.

Dodnes je mou noční můrou, že její ošetřující lékařka v té době odmítla přijet za maminkou domů. Našla jsem rychle jinou firmu, která poskytovala zdravotní péči i v domově nemocných a zavolala jsem k mamince konečně lékaře. Konstatování bylo nemilosrdné … hospitalizace. Stav je vážný.

V té době bylo mé mladší dceři necelý rok, starší 2 roky. Bylo pro mne obtížné i jen zajít do nemocnice. Děti mi neměl kdo pohlídat a partner, jejich otec odmítal. „Musí přeci být v práci a taková věc jako hospitalizace rodičů není důvodem, aby se z práce na krátký čas omluvil.“, to byl jeho postoj. Dodnes mi vhání tato situace slzy do očí. Tahání dcer před nemocnici, škemrání o krátké pohlídání, abych mohla. Nakonec jsem našla soukromou školku. Zdálo by se spása, jenže obě holčičky nebyly na cizí lidi zvyklé a hodinu nebo 2, které byly ve školičce, proplakaly. Srdce se mi mohlo utrhnout. Neznám horší chvíle, když volíte mezi péčí o děti a návštěvou umírajícího rodiče v nemocnici. A můj bratr? Můj bratr byl v té době na dovolené v Chorvatsku. Když jsem mu volala, že maminka je v nemocnici a její stav se rychle zhoršuje, řekl, že se vracet dřív nebude, že si chce maminku pamatovat plnou sil. Ano je to jeho právo, ale je tu také pomoc a opora bližním v tak těžké chvíli kdy se loučí s někým blízkým, kdo odchází na onen svět.

Všichni muži, kteří mi měli být oporou, po jejichž rameni jsem tolik toužila, nebyli k mání. Nikdo z nich nedokázal být mužem a nastavit rameno, aby žena mohla otřít své slzy. Nezáleží, jestli tou ženou jsem já, nebo jiná žena. Pokud muž nedokáže být v takovéto chvíli mužem a oporou ženě, promiňte pánové, ale ať jde k čertu. To není chlap, to je vysavač energie ženy.

V tu dobu, kdy 29. 7. 2007 zemřela moje maminka jsem byla smutná a nevnímala svět. Nedokázala jsem v tu chvíli odhalit, že už mě manžel nějakou dobu podvádí s kolegyní z práce. Asi bych v té chvíli nedokázala tu pravdu přijmout a nesložit se. Naštěstí mě péče o mé krásné holky držela na nohou. Pud sebezáchovy mám velmi dobře vyvinut a tak jsem potíže v manželství potlačila do nejzazšího kouta svého vědomí a dělala, že nejsou.

Krátce nato přišly další „mužské lekce“. Přišly s dědickým řízením, když jsem byla otcem a bratrem bez okolků požádána, abych se vzdala dědictví po mamince. Slzy, pocity ponížení, obav, co se stane, když přijmu. Byla jsem žena na mateřské dovolené, sama se starající o 2 malinké děti, bez přílišné opory v manželovi. V domě, o který šlo, jsem bydlela a můj měsíční příjem činil 3600,- Kč, což byl tehdejší rodičovský příspěvek. Znovu zafungoval pud sebezáchovy a odmítla jsem. Peklo, které následovalo, nepřeji vlastnímu nepříteli. Psychický nátlak, obviňování ze strany otce, v rodině se mnou přestali mluvit všichni její členové. Ocitla jsem se sama a dodnes děkuju své „nové“ rodině, kterou se v tu dobu stali mí přátelé. Nebylo jich mnoho, ale mohla jsem zavolat, a promluvit si.

„Nikdo není ostrov“, řekl Buddha. Ve chvílích nouze to platí dvojnásob.

Ale ani u mne se náročné období plné stresu neobešlo bez vlivu na tělo a psychiku. Kamarádka mi naštěstí doporučila výborného terapeuta. Věděla jsem, že psychologům moc nechci, ale také jsem věděla, že musím s někým mluvit, jinak se zblázním. Na doporučení blízké kamarádky jsem vyrazila k homeopatovi, čínskému lékaři, jehož terapie začaly pomalu dávat dohromady moje tělo.

Po rodičích si neseme do života nastavené modely chování, ale také sklony k oslabení určitých orgánů a přetěžování jiných. A tak i mým nejzatíženějším orgánem, stejně jako u maminky byly játra a v souvislosti s nevyřčeným a trvalou bojovou pohotovostí vytvořenou okolnostmi štítná žláza. Pravidelné návštěvy tohoto výborného terapeuta a hlavně člověka s obrovským nadhledem a životním humorem se staly součástí mého bytí. Zprvu slzy a bolesti, posléze i úsměvy nad paradoxy vlastního života, doplněné akupunkturou, akupresurou a dávkami silných bylin pomohly z nejhoršího a já pomalu začala rovnat svou páteř a vykračovat do SVÉHO žití.

Jsem dobrák od kosti a víra ve změnu člověka k lepšímu je mou plnou součástí. Proto jsem i přes vše, co se událo, věřila, že moje rodina a nejbližší mě milují stejně jako já je. Pomáhala jsem otci po chemoterapii, milovala svého staršího bratra a věřila, že moje manželství bude pokračovat a vrátí se k harmonii ze začátků vztahu. Dcery za to přeci stojí.

Nestalo se tak. Jen jak se obrušovala bolest ze ztráty maminky, viděla jsem lépe, že mne partner podvádí s jinou ženou, že otec mě pomlouvá dál u zbytku rodiny. Nastal čas začít věci řešit.

A tak začala moje duchovní cesta, která se časem prolnula i s mou prací ….