Letní povídka pro Víkend MF DNES ..............................................................
„Karle, ty jsi se normálně zbláznil,“ pobouřeně poznamenala tmavovlasá žena. „Monika není po smrti ani půl roku. Měl by ses pořádně stydět.“
Muži ztvrdly rysy v obličeji: „Za co se mám stydět, za to, že se zase směju? Nebo za to, že mám zase chuť žít? Tohle ti vadí?“
„Ty víš moc dobře, jak jsem to myslela,“ nenechala se žena odradit.
„To tedy nevím,“ přimhouřil nebezpečně oči muž.
Žena se otočila na ostatní. Věděla, že i oni si povšimli mužovy zřetelné proměny. Znali se navzájem už mnoho let. Tři manželské páry, šest nejbližších přátel, kteří prožívali společně hezké i ty smutnější momenty jejich životů. Od narození všech dětí, přes společné dovolené i manželskou krizi jednoho z párů, až po tu snad nejtěžší chvíli, kdy Karlovi umírala jeho milovaná žena Monika. Zůstal sám s malým Kájou, teprve desetiletým klukem.
Byli u toho, kdy se pokoušel srovnat s nečekanou diagnózou i náhlým bolestivým odchodem jeho ženy. Pomáhali zařídit pohřeb. A také byli svědky toho, jak se oba Karlové první týdny marně snažili přijít životu znovu na chuť. Po čase se však Karel začal od přátel nenápadně odvracet. Snad měl pocit, že je v popárované společnosti navíc, snad se pokoušel odrazit ode dna, možná měl jen dojem, že si už nemohou rozumět. V každém případě se společnosti nebližších přátel stranil víc a víc a po čase s ním ztratili kontakt úplně.
Ale dnešek měl vše změnit. Po dlouhém uvažování se konečně odhodlali k předem neohlášené návštěvě. Využili toho, že má dnes malý Kája narozeniny. Narodil se do horkého letního dne. Stejně horkého, jako byl ten dnešní den o deset let později. Chtěli zjistit, jak se otec a syn protloukají osamoceným životem a hlavně doufali, že se jim podaří znovu navázat přátelství, které před několika měsíci nečekaně skončilo.
Proměnou jejich kamaráda, která je hned praštila do očí, byli zaskočení. Počítali s tím, že najdou Karla v podobném rozpoložení, v jakém jej viděli naposledy. Tak trochu se připravovali i na odmítnutí návštěvy.
Čekal na ně však pravý opak. Byli přijati s nadšením a radostí. Karel se usmíval, znovu mu, jako kdysi, jiskřily a zářily oči, neustále vtipkoval. Všem bylo jasné, co se stalo. A tak hned jak malý Kája opustil společnost dospělých, aby se zavřel ve svém pokoji a vyzkoušel nové dárky, okamžitě využili prostor pro otázky a odpovědi.
„Karle,“ opatrně promluvil jeho nejlepší kamarád. Znali se už od školy. Zažili toho spolu spoustu. A přesto teď nevěděl, jaká slova má zvolit.
„Karle,“ opakoval rozpačitě. „Já tě opravdu rád vidím zase spokojeného, ale není to vážně moc brzy?“
Oslovený muž nereagoval. Pouze založil ruce a vyčkával.
„A řekneš nám alespoň, kdo to je? Nebo jaká je?“ požádala druhá, doposud mlčící žena. S Monikou si byly blízké téměř jako sestry. S její smrtí se ještě úplně nesrovnala.
Muž se konečně zase široce usmál: „Jaká je? Je to takový můj blonďatý anděl, s očima kolouška. A když se směje, dělají se jí ve tvářích dva nádherné ďolíčky. A je roztomilá. Moc roztomilá.“
„A odkud se znáte?“ zajímalo druhou ženu.
„Před časem se přistěhovala do sousedství. Její rodiče jsou rozvedení, bydlí tu jen s matkou.“
„Takže je o hodně mladší?“ napadlo ji.
„O dost,“ zacukala mu trochu pusa.
„A co Kája? Myslel si vůbec na něho?“ zazněla vyčítavá věta.
„Zeptejte se ho na Zuzku sami,“ stále se usmíval muž. Odpovědí mu byly šokované pohledy jeho přátel. Než stačil kdokoli z nich zareagovat, vrzly dveře.
„Tati, nezapomněl si, že má dneska přijít Zuzka? Sníme si, hned jak přijde, ten meloun? Víš, jak ho má ráda. A mohli bychom si zase všichni před spaním zahrát pexeso? A nepojedeme se ještě navečer okoupat na přehradu?“ chrlil otázky jednu za druhou střapatý kluk.
„To víš, že jsem nezapomněl. Zrovna jsme o Zuzce mluvili,“ prozradil mu otec.
„Zuzka je prima,“ prohlásil spokojeně kluk. „Když jsme se byli včera koupat, tak mi pomáhala stavět pevnost z písku a taky mi dala půlku svého buřta, když už nemohla. A jak ti, tati, včera dala za ten buřt pusu a pak se ti smála, že jsi čuně, protože máš tvář od hořčice. A přitom ti tam tu hořčici rozmazala pusou sama,“ smál se Kája.
Dospělí mlčeli a Kája pokračoval: „Má strašně ráda, když jí někdo lechtá na zádech, ale na břiše ne, to pak ječí, že se počurá. To ji vždycky s taťkou v posteli před spaním lechtáme a ona si poroučí, jestli výš, nebo níž a pak ji vždycky zlechtáme na břiše a ona volá o pomoc,“ líčil s chutí.
Nepostřehl, že si přátelé jeho otce vyměnili pobouřené šokované pohledy.
„Karle, já nemám slov,“ odměřeně pronesl jeho nejlepší přítel. „Já tě nepoznávám. A řeknu ti to rovnou, je mi z toho zle.“
Malý Kája chtěl pokračovat, ale nyní se vylekaně zarazil. Měl pocit, že řekl něco, co nemá. Chtěl to honem napravit: „Ale Zuzka je fakt skvělá. Včera tátovi řekla, že si ho chce vzít, jestli je rád. A on řekl, že jo a ani se skoro nesmál a Zuzka byla moc ráda.“
„Copak tobě to nevadilo?“ zeptala se zaskočeně bývalá přítelkyně jeho matky.
„Ne, proč?“ podivil se otázce chlapec.
„Kájo, necháš nás s tátou chviličku o samotě?“ pronesl studeně druhý z mužů. Kája se tázavě podíval na otce a ten přikývl. Vyklouzl ze dveří jako lasička.
„Karle, ty si se vážně zbláznil!“ hlesla zaskočená žena, jen co cvakla klika. Druhá si utírala oči.
„Monika se musí obracet v hrobě,“ pokračovala téměř nenávistně. „Měl jsi ji vůbec rád? Takhle se nechat zblbnout mladou holkou.“
Muži ztvrdly rysy v obličeji: „Jak něco takového můžeš vůbec vyslovit? Víš, jakým peklem jsme si s klukem museli projít? Nemáš ani tušení, jaké to je, přijít o někoho tak blízkého,“ zachvěl se mu trochu hlas.
„Když Kája donesl vysvědčení, ani jednoho z nás nenapadlo, že nás čeká tak nádherné léto. Ale od toho dne, co nám do života vpadla Zuzka, je ten svět konečně zase k žití. Minulý týden jsme byli na pouti. Šla s Kájou na takový ten kolotoči s kačery. Kdyby Monika viděla Káju, když slezli z toho kolotoče, byla by tak šťastná! Tak jako jsem byl já. Těšilo by ji vidět je, jak spolu blbnou ve vodě na přehradě. Byla by ráda, že už kluk jenom nebrečí a nevolá ji, ale že se zase směje a hraje si. A večer před spaním místo dlouhého pláče přemýšlí, co budeme druhý den dělat, a jestli se to bude líbit i Zuzce.“
Na moment se odmlčel a díval se někam za hlavy svých přátel. Konečně zase promluvil:
„Tohle léto mi přineslo něco, v co jsem už nedoufal. Radost ze života. A naději. Naději na nový dobrý život. Zuzka nás oba potřebuje. Ona si to přitom vůbec neuvědomuje. A já i Kája až bolavě potřebujeme ji. Nevím, jestli tohle někdy můžete pochopit.“
„Karle, to je všechno sice hezké, co říkáš, ale to přece proboha neznamená, že si ji musíš hned brát,“ naléhavě vyslovila přítelkyně jeho zesnulé ženy nahlas to, co jí vadilo nejvíc.
Upřímný hlasitý smích, kterým na poznámku muž zareagoval, ji urazil.
„A je ti taky k smíchu, že si taháš kluka do postele, když tam máš ji? Prase! Jsi prase, odporné prase! A ještě dovolíš, aby na ni sahal!“ rozohnila se žena.
„Ale tak to přece není…“ pokusil o vysvětlení vdovec. Nenechala jej domluvit:
„Co tohle může být za ženskou, které tohle nevadí. A tobě se, Karle, divím. Nepoznávám tě.“ To už skoro křičela.
Zazvonění domovního zvonku ji přerušilo právě včas. Malý Kája rozrazil dveře do pokoje a radostně vyjekl: „Zuzka je tady, jdu jí otevřít!“ prudce je za sebou zase zabouchl a odpelášil chodbou za zvukem zvonku.
„No, takže my odcházíme,“ prohlásil rozhodně jeden z mužů. „O setkání s tou osobou rozhodně nestojím. Promiň, Karle.“
Ostatní souhlasně přikývli a začali se zvedat. Z chodby k nim doléhal tichý smích a ruch a než stačili místnost opustit, dveře se otevřely dokořán.
„Tati, koukej, Zuzka mi dala k narozeninám knížku,“ chlubil se malý Kája. A za jeho zády se ozvalo tichounké : „Dobrý den.“
Všechny oči v místnosti se otočily po hlase. Nevěřícně zírali na malou rozcuchanou blonďatou holčičku a na její oči, které byly přesně takové, jako mívají koloušci. Nesměle se usmívala a na tvářích se jí začaly objevovat roztomilé ďolíčky.
Očima těkala z jednoho dospělého na druhého a nechápavě si prohlížela jejich vyjevené výrazy.
Našla si toho, který ji svým pohledem pohladil a řekla mu: „Ahoj strejdo.“
A pak už rozpaky nevydržela a rozběhla se k široce se usmívajícímu muži, ten ji zlehka zvedl do náruče a ona mu studem zabořila svůj malý obličejík do ramene.
„Tak tohle je Zuzka,“ oznámil veselým hlasem strnulé společnosti. „Dcera naší nové sousedky,“ dodal na upřesněnou a užíval si pohled na tváře přátel, kterým jejich omyl začal konečně docházet.
