Zakázaná láska

Ležela na zádech, On měl své tělo nakloněno nad jejím a zapřený o lokty se jí díval do očí. Cítil její zrychlený horký dech, vnímal vůni jejich vlasů, její rty měl na dosah. Měla ve tváři něhu i nedočkavost, v očích se jí zračil strach snad z toho, co se stane, snad z toho, že se to nestane. 

V hlavě mu letělo naráz milion myšlenek, nedovedl je zastavit a přitom chtěl jen jedno jediné, ochutnat její horké rty. A Ona, jako už tolikrát, i tentokrát, jakoby cítila tu změť myšlenek a rozuměla jeho váhání, pomalu zvedla své dlaně a jako už tolikrát jej pohladila po tváři. Ale dnes to pohlazení bylo tolik jiné. Jediným, lehounkým a přitom tak intenzivním dotykem mu přejela tváře a pomaloučku mu svými prsty vjela do vlasů a jemným tlakem si jeho hlavu přitáhla k sobě. Cítil, jak mu buší srdce. Cítil, že stejně rychle a divoce buší srdce i jí. Své rty přitiskl na její. Jako už tolikrát. Ale tentokrát ten polibek byl jiný, žhavý, vášnivý, milenecký. A Ona mu vycházela vztříct, jejich rty si odpovídali ve nekonečném polibku, po chvíli se do jejich hry přidaly ruce, jazyk, doteky,hlazení, zrychlený dech i tiché povzdechy. Intenzita milostné vášně nabývala na síle a když potichu zadýchaně zašeptala :“Chci tě.“, bylo její přání splněno.

Oba leželi na boku, dívali se jeden druhému do očí. On ji hladil po tváři i ve vlasech a Ona jeho širokou a silnou ruku hýčkala drobnými polibky. Šeptal ji spoustu sladkých něžností a Ona je s neuvěřitelnou samozřejmostí opětovala. Pomalu se jí začaly únavou klížit oči, až pod náporem něhy usnula, přitulená k jeho tělu. Jako už tolikrát, ale nikdy před tím nebyli oba nazí.

Hlavou mu znovu letělo plno myšlenek, usnout se mu nedařilo. Tam někde v zadu v hlavě, na promítacím plátně bleskla jedna ze vzpomínek na letošní léto. Byli spolu, jako už tolikrát, na místní pískovně. Když si svlékla šaty, poprvé se mu ukázala v plavkách, které si na něm vyprosila k sedmnáctinám. Zatajil se mu dech. Stála před ním mladá žena, oděná do miniaturního kousku látky. Její menší, ale pevná a krásně tvarovaná ňadra a půvabná křivka tvořena přechodem štíhlého pasu k oblým bokům, jej omráčila. A když zvedla své ruce, aby si koketně upravila své dva blond copánky, musel se očima od ní odvrátit a děkoval Bohu, že  On sám se ještě do plavek nesvlékl.

Od toho dne na ni musel myslet. Všude. Ve škole, kde učil a kam Ona před třemi lety chodila, doma, kde žil On i Ona. Myslel na ni, když se na ni díval, jak mu chystá večeři. Myslel na ni, když ji pozoroval, jak myje nádobí. Myslel na ni, když byl sám ve své ložnici. To mu potom bylo ze sebe samotného zle, že se nedokázal ovládnout a musel na ni tak intenzivně myslet. Věděl, že je tabu, že je nedostupná, ale své city a myšlenky ovládnout nemohl. Snažil se je nedat před ní najevo. Až do dnešní noci.

Opatrně pootočil hlavu, aby ji neprobudil. Kolikrát už ji takhle pozoroval. Tisíckrát? Ale dnes to bylo jiné. Tehdy, před lety, byla nemocná a On se o ni strašně bál. Vzal ji k sobě do ložnice, aby ji mohl pořád kontrolovat. Nosil ji na záchod, dával zábaly, obklady, četl pohádky, vařil vše možné a krmil ji. Po tom zápalu plic se jí zpět do dětského pokoje vůbec nechtělo. A  tak si navykla k němu někdy v noci do ložnice přiběhnout s tím, že se jí zdál ošklivý sen, nebo že jí bylo smutno. Chtěla být s ním. Tulila se k němu a koukala na něj jako malé štěňátko, které se lísá k pánovi a doufá, že ho pohladí. Nikdy těm jejím očím neuměl odolat.

Zavřel oči se záměrem pokusit se usnout. Marně. V hlavě mu naskočil další obraz. Trochu černobílý a rozmazaný. Seděl v menší místnosti. Hlavu měl zabořenou v dlaních a z očí mu nekontrolovatelně tekly proudem slzy. Doufal, že každou chvilku přijde vysvobození a zemře, každá vteřina života navíc mu přišla nekonečně dlouhá a plná strašlivé dosud nepoznané bolesti. Kolem chodili lidé, něco říkali, snad i jemu. Nerozuměl těm slovům, nechtěl nikoho vidět, nechtěl nikoho slyšet, nechtěl tady vůbec být. Nechtěl žít. Chtěl hned teď odejít za svým synem a svou milovanou ženou. Vždyť tomu klukovi bylo teprve patnáct! Měl vše před sebou. Studoval na vysněné střední škole, měl spoustu plánů. Byl milý, chytrý, oblíbený, přemýšlivý. A jeho žena? Když od něj první manželka odešla, protože se zamilovala do jeho nejlepšího kamaráda, zůstal sám se svým malým synem. Bylo to těžké, ale vědomí, že jeho syn sám řekl, že zůstane s tátou, mu dodávalo sílu. Stačilo se podívat do jeho modrých očích, které po něm podědil a hned měl energie na rozdávání. Pak potkal svou druhou ženu a vše bylo téměř dokonalé.

A najednou u dveří zazvoní dva páni v uniformě a sdělují mu, že ti dva už prostě nejsou. Neví, kolik je to dní. Nespí, nejí, svět jde mimo něj. Pohřeb zajistili přátelé, jeho první žena, matka milovaného syna, se zhroutila. Leží v nemocnici, ani na pohřeb nesmí. Zůstal úplně sám.

Teď sedí v místnosti pro pozůstalé a čeká na ortel. Za chvíli dozní smuteční hudba předchozího obřadu, touto místností odejdou nejbližší pozůstalí a přijde na řadu On. A bude muset udělat to, čeho se tak hrozně bojí. Říct poslední sbohem. To nezvládne. Slzy tečou a On sbírá poslední své poslední síly.

Náhle do smuteční hudby zazní výkřik. Srdceryvný výkřik při kterém tuhne krev v žilách. Výkřik, který dokázal přehlušit i tu nesnesitelnou nekonečnou bolest. Zvedl vyděšeně hlavu. Chvíli bylo zase slyšet jen hudbu, ale po několika vteřinách ji znovu přerušil další strašný výkřik: „Maminko moje, tatínkůůů! Maminečkóóó, tatínečkůůů. Nééé! Prosím vás, nééé.“  V těch několika slovech bylo tolik bolesti, strachu a zděšení, že to nebylo možné snést. V čekací místnosti se naplno rozvzlykali i ti, jež se ještě před chvílí dokázali ovládnout. Nečekaně se otevřely dveře a do čekárny vstoupila starší žena, která podpírala malou zhroucenou postavičku. Holčička byla celá v černém a její obličej měl neživě šedobílou barvu. Ta zdůraznila ještě víc než jindy její velké hnědé oči, nyní  plné slz a strašného smutku. Blonďaté vlásky měla stažené do dvou copánků a ty se spolu s celým hubeňoučkým tělíčkem zimničně třásly. Díval se na ní a hrůzou se mu rozšiřovaly oči.

Znal ji.

Znal i jejího staršího bratra, učil ho. Chodil s jeho synem osm let do stejné třídy. Naposledy ji viděl před pár dny, když se courala ze školy domů. Vždycky nahlas pozdravila a mile se usmála. Byl to takový malý andílek, trochu smíšek a stydlín v jednom. Teď stála proti němu a skoro ji nepoznal. Ona jej taky hned ne. Trošku zaváhala, ale pak se k němu rozběhla a zastavila se až úplně u něj. Stále seděl, tak měli své obličeje hned u sebe. Tiše a velmi pomalu řekla: „ Pane učiteli, mně umřel tatínek, maminka i brácha. Úplně všichni.“ A dívala se na něj těma krásnýma hnědýma očima a On najednou cítil, že mu někdo, poprvé za těch několik dní, rozumí co cítí, jak mu je, co se v něm děje. Vždyť to dítě prochází stejnými mukami, ne-li většími. Pohladil ji po vlasech a mokré tvářičce a stejně tiše odpověděl: „Já vím, holčičko moje. Já vím. Mně v tom vlaku zase umřel můj syn a žena.“ Její oči byly najednou údivem o hodně větší a znovu se zalily slzami. Dívala se na něj a očima jej hladila. Pak zvedla svou roztřesenou ručičku a neobratně jej se studem pohladila po tváři taky. A pak už jen hlesla: „Co budeme dělat, pane učiteli?“ Rozplakali se zaráz. On ji objal, Ona jej a spolu plakali. Ona do jeho ramene, On do jejího…

Trochu se ve spánku zavrtěla a přitulila se k němu blíž. Pohladil ji po nahých zádech a opatrně přikryl dekou, která se jí trochu odhrnula. Miloval ji. Miloval ji tak, jak jen tento pozemský svět dovoluje. Dnes jeho láska došla naplnění. Přemýšlel nad tím, jak je možné, že láska může mít tolik podob a že se může neustále tolik měnit a přitom je pořád stejná.

Zavřel oči. Před očima mu jel další film. „To je tak krásný pokojíček! Já jsem jako Lisa z Dětí z Bullerbynu! Dostala jsem svůj pokojíček.“ Hopsala po malém pokojíku a zářila jako sluníčko. Usmíval se. Těšilo ho, že ji uměl rozesmát a udělat šťastnou. Posledních pár týdnů bylo hodně hektických. Konečně bylo úředně potvrzeno, že ji natrvalo získává do své péče, že se stal jejím, jak Ona říká, zákonitým zastupitelem. Její prarodiče ji chtěli k sobě a ona se bránila zuby nehty. Plakala, bojovala jako lev, její : „Pane učiteli, zachraňte mě! Už mi vzali maminku, tatínka a bráchu a teď mi chtějí vzít i domov a pokojíček a kamarádky a spolužáky. Já se nechci stěhovat. Já nechci k babičce a dědovi. Já tam být nechcííí.“ ho vyburcovalo. Chtělo to velkou dávku diplomacie, trpělivosti, odvahy a síly, ale nakonec ji vybojoval. Nemusela se stěhovat z rodné vsi, jen si sbalila věci a přesunula se z bytu do jeho domečku. Kamarádi, škola, flétnička, to vše jí zůstalo. Návštěvy sociálky, úředníků, soud… Nakonec i prarodiče její volbu přijali a byli jí popřát k devátým narozeninám. Ten horký dubnový den, kdy se setkali v krematoriu, jim oběma změnil život. Ona ho táhla nahoru tím, že mu rozuměla a zároveň ho potřebovala, On jí zase pomáhal pochopením, péčí, starostlivostí a tím, že jí dával najevo, jak moc ji má rád. Bylo tak snadné ji mít rád.

Ze začátku bydleli improvizovaně, první noci strávila něj v ložnici, nemohla spát, hodně plakala a on ji utěšoval, konejšil, tišil a občas plakal s ní. Její pokoj zřídil v komoře, která sloužila jako místo na žehlení, šití, úložiště nepotřebných věcí jako vysavač, žehlící prkno, sušák a podobně. Do pokoje jeho syna nechtěla a On to chápal a byl vlastně za to rád. Použili starý nábytek ze jejího původního pokojíčku z bytovky a Ona si velmi rychle zvykla. Ke konci května už dokázala jít do školy, takže každé ráno odcházeli spolu, Ona vybavená svačinou od něj, On namazaným chlebem od ní. Navykla si na něj ve škole čekat a tak se vracívali spolu i domů. Kontrola ze sociální péče mu nemohla nic vytknout. Naučil se rychle vařit, prát a Ona mu vydatně pomáhala. Večer jí vždy četl před spaním knihu, milovala příběh o Meresjevovi. Někdy usnul u ní v posteli a Ona si rozečtenou knihu dočítala sama a když začal trochu chrápat, zacpávala mu nos. Tím ho probudila a ona se tomu tak krásně hihňala, že se musel smát taky. Bylo tak lehké ji milovat. Jinak než teď, ale stejně silně.

Když došlo oficiální rozhodnutí soudu, které díky jeho kamarádovi, známému a vlivnému advokátovi proběhlo ve nestandardně krátké době a ve zkráceném řízení, bylo těsně před jejími devátými narozeninami.

Znal její zálibu v knize o dětech z Bullerbynu a napadlo ho, že by jí mohl udělat podobné překvapení. Nastěhoval ji na pár dní k babičce a pak už jen maloval, předělával a když se o tom dozvěděl jiný dobrý známý, přivezl mu zánovní velkou bílou postel, bílý psací stůl a krásné bílé skříně. Nic za to nechtěl, prý se stěhovali a nemají to kam dát. A tak malá měla narozeniny opravdu ve stylu Lisy a moc ho potěšilo, že se jako Lisa cítila. Přiběhla celá zářící k němu, skočila mu od náruče a on ji zvedl. Chytla ho rukama za uši, dala mu pusu a řekla: „ Pane učiteli, vy jste tak strašně hodnej. Já vám slibuju, že až budu veliká a dospělá, tak se nikdy od vás neodstěhuju a zůstanu pořád s vámi.“ Rozesmál se : „Až ty bude veliká a dospělá, tak já už budu děsně starej. A co se starým dědkem?“ Přísně se na něho podívala: „Vy nikdy nebudete starej dědek! Ale nebojte se, já se o vás budu starat, taky tak krásně, jako vy teď o mně. A nikdy vás nedám do domova důchodců!“ A objala ho. Znovu se hlasitě rozesmál a bylo mu hrozně hezky. „A kolik je vám, pane učiteli, vlastně roků?“ „Čtyřicet tři.“ Odtáhla se kousek od něj a vyvalila na něj oči : „Už?“ Zase se rozesmál.

Otevřel oči, dnes asi neusnu, pomyslel si. Cítil v náručí její teplé tělo. Neodolal, aby ji nepohladil a nevtisknul polibek do vlasů. Jen spokojeně zavrněla a v polospánku jej pohladila taky a jeho ruku si přitáhla tak, aby ji objal ještě těsněji. Cítil, že jeho touha po ní se v něm zase probouzí. Raději zavřel oči a nutil se do spánku. Ale ten stále nepřicházel. Zato mu jeho mysl promítla další už zapomenutou vzpomínku.

„Pane učiteli, pomóc“, zoufalý křik proťal zdánlivě běžné klidné ráno. Už dávno mu tykala a říkala křestním jménem, ale vždy když byla rozrušená, nebo vylekaná, najela zpět na vykání a oslovení pane učiteli. Zahodil nůž, kterým krájel chleba a rozběhl se do jejího pokoje. Stála tam  rozcuchaná, uplakaná s vyděšeným výrazem v obličeji a držela si zakrvácenou noční košilku od těla. Její prostěradlo bylo také hojně od krve. Zůstal stát jako solný sloup. Několik dlouhých vteřin trvalo, než pochopil.

„To nic, holčičko, neplakej.“ Rozpačitě zamrkal. Koukala na něj stále vyděšeně a nechápavě. „No nekoukej, dostalas první menstruaci.“ Otevřela pusu: „Co?“

„Ježiši, ale my nemáme vložky!“, došlo mu. „No nic, do školy dnes nejdeš, a já zůstanu s tebou doma a zajedu ti je koupit. Jdi se zatím osprchovat, košilku a prostěradlo namočíme do studené vody a já jdu zatím k sousedce, aby nám nějakou tu dámskou věc půjčila, než otevřou obchod.“

Pořád stála na místě a najednou celá zrůžověla. Přikývla, jako že rozumí, sbalila prostěradlo a zmizela v koupelně. On si utřel pot z čela a vyšel do chodby pro bundu. Když zvonil u sousedky, klepaly se mu ruce a kolena. Došlo mu to, moje holčička už přestává být holčička. Co budu dělat? A když sousedka otevřela a zeptala, se co potřebuje, odpověděl : „Panáka.“

Když se pak vrátil z obchodu, naložil ji do auta a jeli spolu do blízkého okresního města slavit. S velkým sebezapřením ji odvedl do obchodu se spodním prádlem, prodavačce sdělil, že slečna nutně potřebuje první podprsenku a pak jen půlhodiny čekal, než si mladá slečna vyzkouší a vybere své první ženské prádlo. Když vyšli z obchodu ven, byl rád, že to mají za sebou. Ona se do něj zavěsila, dala mu pusu a vděčně se na něj s těma svýma štěněčíma očima podívala. Vzal ji ještě do cukrárny na pohár, který ale nedojedla, jelikož ji rozbolelo břicho a tak než jeli domů, navštívili lékárnu a požádali o prášky na menstruační bolesti.

Od toho dne byla jiná. Byla z ní žena.

Otevřela oči. „Miluju tě,“ řekla a políbila ho. Musel se začít usmívat. Sledovala ho s přivřenýma očima a nenápadně sunula svou ruku z jeho zarostlého hrudníku přes stejně chlupaté břicho stále níž a níž. Na poslední chvilku jí ruku zarazil : „Nezlob!“ Usmívala se. Zlehka se nadzvedla a přehodila přes něj nohu. Přesunula se na něj, zapřela se o ruce a políbila ho na nos. Prohrábl jí její blond vlasy. Soustředěně sledovala, jak se stále usmívá. Měl nepatrně přivřené oči a stále si hrál s jejími vlasy. Ruce mu přejely na ramena, pevně je chytil a jediným pohybem ji donutil se narovnat. Seděla na něm a On své nenechavé ruce zatím z  ramen přesouval na její ňadra. Bylo vidět, že se trošku stydí, ale její zrychlený tep prozrazoval, že jsou jí jeho dotyky příjemné. Opět se nad něj sklonila a políbila jeho lehce pootevřené rty. Prudce ji k sobě přitiskl a přisál se k jejím rtům. A znovu se začali propadat do vášně, která se nedala zadržet a která byla pro ně oba stále ještě tolik nová. On a Ona.

Její vášeň ho překvapovala a těšila zároveň. Věděl, že před ním ještě nikdo nikdy tuto její vlastnost nepoznal a přinášelo mu velkou rozkoš a uspokojení, že před ním nemá žádné zábrany. Byl šokovaný vlastním tělem, ve svém věku nečekal, že bude fungovat, jako dnes v noci. Jako blesk mu mysl rozčísla vzpomínka na jedno nepovedené odpoledne. Kolik jí mohlo být, čtrnáct, patnáct?

Byla sobota. Ona odjela ráno s kamarádkou bruslit a pak chtěla jít k babičce na návštěvu. Vrátit se měla až večer. Pozval si tedy návštěvu. Známou, se kterou se občas vyspal. Asi čekala od něj více, ale On nic více nabídnout nedokázal. Už nechtěl ve svém životě žádnou ženu. Od toho železničního neštěstí, kdy přišel o rodinu, nebyl schopen a ani ochoten se zamilovat.

 Známá přijela. Skončili spolu v posteli, jak se oboustranně očekávalo.  Předpokládal, že si trochu popovídají, On ji pak doprovodí na autobus, převleče povlečení, aby malá nic nepoznala, umyje hrnky od kafe a pak už jen bude na ni čekat. Strašně mu chyběla a měl o ni strach. Měla se vrátit vlakem, tím samým spojem, co před lety zabil jejich blízké. Byl proto trochu nevrlý a podrážděný. Žena jeho rozpoložení nepochopila a ke své škodě se snažila v nesprávnou chvilku zatlačit na pilu. Odmítl ji. Ženu jeho odmítnutí hrozně ranilo a ponížilo a možná proto řekla, co řekla.

Křičela na něj: „Nejsi normální, všichni to vědí. Žiješ jenom s tou holkou, seš na ni závislej, děláš pro ni všechno možné, to prostě není normální. Není to normální! Zeptej se koho chceš. Ženskou chceš jenom na vyspání a do života už s nikým nepočítáš. Seš normální hajzl! Hlavně, aby se to ta tvoje nedozvěděla. Ale ona není tvoje manželka, je to tvoje dcera!“ Vzteky jí přeskakoval hlas, zatím co jemu začala krev pulzovat ve spáncích. „A víš co? Já si na ni počkám a všechno jí řeknu. Jakej seš děvkař, jak si taháš ženské do postele a pak …“ „ Vypadni!“, přecedil tiše, ale velmi důrazně, mezi zuby. „Vypadni, nebo se neovládnu a jednu ti vrazím. A upozorňuju tě, že jestli jí opravdu něco řekneš, budeš toho litovat do konce svého života. Opovaž se jí, ty mrcho, ublížit. Zabiju tě.“

Dostala hrozný strach. Cítila, že to přehnala a taky poznala, že svou výhružku myslí vážně. Popadla svoje věci, obula se a bez jediného slova odešla. Dokázala se rozplakat až na chodníku.

On zůstal sedět u stolu, hlavu v dlaních a snažil se zklidnit. Měl strach, strašný strach, že se Ona něco dozví. Neuměl si vysvětlit, proč má z toho takový strach. Měl pocit, že ji podvádí. Když se večer celá rozzářená vrátila, už byl zdánlivě úplně klidný. Ale stejně ho přejížděla zkoumavým pohledem, odjakživa měla radar na jeho pocity. Trvalo několik dní, než se srovnal. Ona se k němu v ty dny víc a víc tulila, chtěla se mazlit a koukala na něj štěněčíma očima, jakoby se bála, že ji od sebe odežene. Když napětí opadlo, přiznala mu při jedné něžné chvilce, že se bála, že ji opustí, že ji vrátí a že zůstane bez něj. A že ho má strašně ráda a že si neumí představit žít bez něj. Nelhal ani trochu, když jí šeptal do ouška, že On ji má taky moc rád a žít bez ní by nemohl. Milovat ji bylo opravdu tak  lehké.

„Miluju tě, moje holčičko, nemáš tušení, jak moc tě miluju.“  šeptal jí. „Chci s tebou být celý svůj život.“   Dostal za to od ní pusu. „Víš jak jsem žárlil na ty parchanty, co sem za tebou chodili?“ Rozesmála se: „Myslíš třeba toho zedníka, co nám poslal zabíjačku? Mám pocit, že ta tlačenka tvé emoce trochu obměkčila.“ Naoko se zamračil: „Jsem chudý starý učitel, nemáme na vyhazování.“ Pořád se smála. „ Ale to se ti asi nepochlubil, že dostal ode mě jasně vysvětleno, co se stane, když ti ublíží, co?“ Zvážněla: „Neblbni, ty si mu vyhrožoval?“ „Jen trošku.“ „Jak trošku?“ „Řekl jsem mu, že mu rozbiju hubu, jestli na tebe šáhne.“ Obrátila oči v sloup. „Ale on šáhl.“ Prudce se na ni otočil: „Prosím?!“ Vyplázla na něho jazyk. „Jdu ho zabít.“ řekl naštvaně. Prstem mu pohladila rty. „Miluju tvoje rty, víš to?“ Usmál se a zlehounka ji do prstu kousnul.

Zvedla se, podala si jeho košili, co ležela na židli a jak se zapínala, otočila se na něj. „Je to teď na tobě. Musíš něco vymyslet. Udělám vše, co budeš chtít. Jen jedno neudělám. Nikdy v životě se tě nevzdám. Chci být už napořád tvoje.“

EPILOG:

Byl nečekaně horký dubnový den, jako kdysi před dvaceti lety.  U malého hrobu, na kterém byla vytesána dvě jména a u toho mužského byla navíc umístěna i fotografie sympatického mladíka, postával starší muž. Kdysi černé vlasy už byly místy prošedivělé, jeho vysoká mohutná postava byla stále rovná, ale vějíře vrásek v obličeji prozrazovali, že muž již není nejmladší. Vedle něj stála štíhlá mladá žena, blondýna s hnědýma očima. Vlasy měla stažené do dvou neposlušných culíků a díky nim vypadala ještě mladší, než ve skutečnosti byla.

„Tatínku, a ten pán na obrázku je můj brácha?“ zeptala se malá, černovlasá dívka. Její modré oči zvědavě těkaly z černovlasého muže na obrázek na náhrobním kameni. „Ano, to je on, vyprávěli jsme ti to přece už tolikrát.“ Holčička se spokojeně naklonila k obrázku :“Je moc hezkej, skoro jako ty, tati.“

Muž a žena se na sebe usmáli.

„A maminko, ukážeš mi teď hrobeček, babičky, dědy a strejdy?“ „Pojď, musíme kousek vedle.“

Trojice došla k hrobu, na kterém byla vyryta tři jména a umístěny tři fotografie. Žena polkla slzy, její muž jí stiskl ruku. Bože, už je to dvacet let, pomyslela si. Její malá dcera bedlivě zkoumala fotografie.

„To je škoda, že už umřeli. Chtěla bych je mít všechny tady.“ „To my taky, nemysli si.“, povzdechl si muž. Kolem nich prošla starší žena. Neustále se po nic otáčela, pak jí to nedalo: „Pane učiteli, jste to vy? Dobrý den.“ Podali si navzájem ruce.

„Před deseti lety se po vás slehla zem, co se stalo?“ Muž se usmál a řekl, že dostal nabídku na zajímavou práci a tak se odstěhovali. S paní se rozloučili a odcházeli k autu. Zkoumavě za nimi hleděla a už se těšila, až v samoobsluze všem poví, koho potkala na hřbitově.

Ale nikdy se nedozví, že se On a Ona vzali, jen pár dní po jejích osmnáctinách, obratem prodali jeho domeček a odstěhovali se nejprve do Prahy a brzy poté, ještě o prázdninách, koupili malý domek ve vesničce kus za Prahou. On začal učit hned v září v místní škole a Ona na jaře, tedy pár týdnů před svými devatenáctými narozeninami, porodila jejich jediné dítě.

Tam nikdo nezná jejich minulost, nikdo je nesoudí, že se milují. Nikdo jejich dceři nepředhodí, že její milovaný tatínek dělal nejprve náhradního otce její mamince. Už si u nich okolí zvyklo, že má pan učitel velmi mladou ženu, která je mu oddaná, věrná a milující. I když zpočátku čelili zvědavosti, co za tím na první pohled nerovnocenným vztahem je, místní rychle nově příchozím přivykli. Pan učitel se brzy stal velmi oblíbeným mezi kolegy i rodiči a když se manželům narodilo dítě, setkali se s nečekaně velkou pomocí a podporou svých sousedů.

Ta žena ze hřbitova se nikdy nedozví, že Oni neřeší, co bude za pět nebo deset let. Žijí pro tento okamžik, protože oni sami  bolestně na vlastní kůži před dvaceti lety poznali, že nemá smysl přemýšlet nad tím co bylo a co bude. Nikdy nezjistí, že žijí intenzivně každým momentem, který obohacují hezkými prožitky, že v jejich životě má místo nadhled, smysl pro humor, smích a ochota naslouchat tomu druhému. A že jednou budou moci říct, že žili bohatší a hodnotnější život, než leckterý jiný věkově rovnocenný pár. Možná je to trochu jiný život, než žijí druzí, jejich vztah už trvá dvacet let, prošel velkým vývojem, tak jako oni dva. Ale šli stále spolu a jejich vzájemná láska zůstala napořád tak silná jako na začátku.

V samoobsluze se tak pouze dovědí, že tady byl pan učitel s tou adoptovanou, stavili se na hřbitově, kde už deset let nebyli a že ona má holku, takovou černovlasou, no kdoví s kým ji má. S tím jejich odchodem to taky bylo kdoví jak, prý dostal lepší práci. No to určitě, spíš za tím byla ta holka, byla furt tak hubená, jestli za tím nebyly spíš drogy anebo jestli ji někdo nezbouchnul a  oni neodešli kvůli ostudě. Té její holce je asi tak deset, to by odpovídalo. Ona je teda hubená furt, ale On vypadá pořád dobře, ale stejně je to divné, že se ukázali na hřbitově zrovna teď…