Otevřela plechová vrata, přešla po chodníčku na dvorek a překvapeně koukala na krabice a pár kusů nábytku, které někdo postavil na dlažbu. Vešla otevřenými dveřmi do domu a zakopla o srolovaný koberec. „Co se to tady do prdele děje?“ zaklela nahlas.
„Jak to mluvíš?!“ ozvalo se přísně z obýváku. Její matka, učitelka na místní základní škole, si neodpustila napomenutí, ačkoli její dceři bylo před dvěma měsíci dvaadvacet.
„Sprostě, protože jsem si o ten zasranej koberec rozervala poslední silonky.“
V duchu uviděla pohoršenou matku, jak si podle svého zvyku rovná velké brýle na nose a čekala na rázné oslovení : „Eleno!“ Dočkala se. Když se z obývacího pokoje ozval příjemný hlasitý mužský smích, zaskočilo ji to. Nakoukla zvědavě dveřmi dovnitř. Naproti mračící se matce seděl u šálku kávy usměvavý muž.
„Dobrý den,“ pozdravila způsobně.
„Nazdar, Elenko,“ odpověděl muž.
„Kde je táta?“ zeptala se a vrátila se zpět do předsíně, aby se přezula a svlékla kabátek.
„Přijede za chvilku,“ odvětila lakonicky matka a dál se věnovala svému hostu.
Elena to nevydržela: „Tak vysvětlí mi někdo, krucinál, co se tady děje?“
„Nebuď pořád tak hrubá!“ okřikla ji matka. „Pan Janovský se ocitl ve složité životní situaci a my jsme mu s tatínkem nabídli, aby u nás zůstal po tak dlouhou dobu, jak bude potřebovat. Vezme si pokoj po Táně, byla by škoda, kdyby takový hezký prostor zůstal nevyužitý.“
Elena nechutí pokrčila nos. Táňa, její sestra se před nedávnem provdala a odstěhovala se za svým manželem. Těšila se, jak si sestřin pokoj zabere pro sebe a zabydlí se na celém patře. Oba pokoje spolu sousedí, jsou stejně velké a mají okna do ulice. Na patře je ještě toaleta a koupelna o kterou se, no to snad ne, bude muset dělit s panem Janovským. Byla dokonale znechucená. Místo luxusu bude muset za zdí poslouchat chrápání podnájemníka.
Trochu se za svoje myšlení zastyděla. Pana Janovského znala odjakživa. Kdysi pracoval s její matkou, šly o něm drby, že nenechá jedinou sukni na pokoji, šeptalo se, že měl pletky s několika svými kolegyněmi. Dokonce ji několikrát napadlo, jestli neměl něco i s její mámou. Ale tomu se jí nějak nechtělo věřit. Maminka byla velmi přísná, akurátní, moc často se nesmála, jako by jí školství provedlo lobotomii v těch částech mozku, kde kdysi býval smysl pro humor. Pan Janovský byl její opak, rád se smál, uměl ve společnosti na sebe strhnout pozornost, aniž by o to nějak zvlášť usiloval, byl hodně činorodý a podnikavý, měl velké charisma, ale také byl trochu výbušný. Když se naštval, lítaly hromy a blesky a slyšet ho bylo široko daleko. Ženy milovaly jeho chlapecký výraz a muži obdivovali jeho přirozenou autoritu. Neodvedla si je představit spolu.
Její táta s ním hrával fotbal, občas se spolu po zápase nebo po tréninku zapomněli na pivu a měli z toho doma pak průšvih. Táta větší. Pan Janovský po revoluci ze školství definitivně odešel a od té doby ho moc často nepotkávala. Když nad tím tak přemýšlí, neviděla ho přes šest let.
Proto ji překvapilo, že našel nový domov zrovna u nich.
„Co bylo v práci?“ nemohla se nezeptat matka. Muž u stolu maskoval cukání rtů šálkem kávy, za který se schoval a pobaveně sledoval teď už nasupenou Elenu. Ta se nadechla:
„Škoda, že nejsem šlapka, mohla jsem ti teď říct, jak jsem dostala pochvalu od zákazníka za to, jak skvěle umím …“ nestačila doříct.
„Eleno!“ zvolala nahlas matka a upravila si brýle na nose.
„Mami, prosím tě, nech mě. Jsem utahaná jako pes. A mám hlad. Co si můžu vzít?“
„Uvař večeři, za chvíli dorazí táta a pomůžeme Markovi přestěhovat jeho věci, já tam zatím vytřu a umyju okna. Marku, ty si nanos ty krabice sem dovnitř, ať toho pak není tolik.“ udělila rozkazy učitelským hlasem matka, vzala připravený kýbl a odešla do patra.
Zatímco Elena obrátila oči v sloup, Marek se pobaveně usmíval, i když mu na duši bylo trochu úzko.
Večer se Elena chtěla rychle osprchovat, ale jak otevřela dveře, spatřila nahého muže, jak stojí ve vaně a utírá se. Pěkně čelem k ní.
„Neumíte používat klíč? Budu z vás mít trauma,“ pronesla naoko zhnuseně mladá žena, ale její oči ji prozradily.
„Hele, na to, že tě to tak traumatizuje, tak se nějak nemáš k odchodu,“ pochechtával se muž a ani se nesnažil zakrýt a ručníkem si dál v klidu utíral záda.
„No právě,“ uculovala se Elena. „Jsem tak traumatizovaná, že se nemůžu hrůzou ani pohnout.“
„A potřebovalas něco?“ pokračoval v konverzaci nenuceně muž, jakoby se nechumelilo.
„Ani ne, jen jsem se taky chtěla osprchovat,“ odpověděla vesele dívka.
„Tak pojď, místa je tu dost,“ pronesl nadšeně muž a posunul se ve vaně, aby udělal místo.
Dívka zaváhala a než stačila zareagovat, ozvalo se matčino volání: „Marku, nepotřebuješ ještě něco?“ a kroky po schodech. Bleskurychle vyklouzla na chodbu a zavřela za sebou.
„Je ve sprše,“ řekla matce a zmizela ve svém pokoji.
„Nazdar krásko, kde jsou vaši?“ zeptal se Marek dívky, která v televizi sledovala jakýsi seriál.
Pokrčila rameny: „Nechali tady lístek, že jeli na návštěvu, vrátí se až pozdě večer. Mám vám ohřát večeři.“ Vypnula televizi a zvedla se z gauče.
Muž u nich bydlel už třetí týden. Nebylo to tak zlé, jak se obávala. Někdy se vracel pozdě, jindy byl doma stejně jako ona. Docela se na jeho přítomnost těšila. Cítila se často osamělá. Otec byl věčně v práci a matka na nějaké povídání nebyla. Chyběla jí Táňa. Marek ji uměl rozesmát, nechal ji vyprávět, zajímal se o její život. Povídali si o muzice, knížkách, filmech, slíbil jí, že ji vezme na její první operu. Už také věděla, proč musí bydlet u nich. Rozváděl se.
Jeho ženě patrně došla trpělivost. Ne vždy se choval jako vzorný manžel, byl si toho vědom, ale v posledních letech se hodně zklidnil a byla to kupodivu jeho žena, kdo si našel jiného. A ačkoli on nikdy neuvažoval o tom, že by opustil rodinu a vždy dbal na to, aby se o jeho záletech žena nic nedozvěděla, byla to paradoxně ona, kdo kvůli zamilovanosti udělal tlustou čáru za jejich společným životem. Kdysi se spolu smáli veselé scénce Menšíka a Bohdalové, o tom jak se chce jeden trhnout, že to bývá vždy žena, jelikož muž se vracívá, jako kohout, zpět domů, pokud možno na večeři, pakliže tedy nějaká je. Tehdy ho nenapadlo, že se dívá na svůj budoucí vlastní příběh.
V tuhle chvíli byl rád, že neměli nikdy děti.
Než se Marek převlékl a opláchl, ohřála mu jídlo a prostřela. Přidala se k němu a navečeřeli se tak společně. Po jídle uklidili nádobí a Marek vytáhl ze skříňky dvě skleničky a pozval Elenu k sobě do pokoje. Během těch tří týdnů u něj vlastně ještě nebyla. Vylovil odkudsi láhev vína, otevřel ji a rozlil do sklenic. Elena se mezitím zvědavě rozhlížela. Tánin pokoj se úplně proměnil. Byl stále bíle vymalovaný, ale to je to jediné, co zůstalo při starém. Skříně, postel, pracovní stůl, křesílko, malý gauč, v rohu sbírka starých desek a gramofon, hustý tmavý koberec. Byl to hezký pokoj. Pánský pokoj. Snad ještě ta palma pod oknem, ta zůstala po Táně, už se jí do nového bytu nevešla.
Marek ji vyzval, ať si udělá pohodlí, podal jí sklenici s vínem a posadil se vedle ní na gauč.
„Elenko, Elenko, Elenko,“ usmíval se na ni. „Já to vždycky říkal, že z tebe jednou vyroste po čertech pěkná ženská.“ Přiváděl ji do zřetelných rozpaků. Byl si toho vědom a moc ho to bavilo. Rád ji takhle zlobil, ona se občas nedala, nebo se o to alespoň snažila, ale pořád byla tak nějak krásně bezelstná. Už se ani nepamatuje, kdy naposledy potkal ženu, která by nehrála takové ty hry plné flirtování a svádění. Samé zuby, mávání řasami, vlnění, přehazování nohy přes nohu, smích, pohazování vlasy, dvojsmyslné narážky. V kontrastu s Elenou tyto vyzývavé ženy působily až vulgárně.
Věděl, že zavrtí hlavou, jako by lichotku popírala. Pořád se usmíval:
„Elenko, mám pro tebe jeden návrh. Pojďme si připít na to, že mi budeš tykat.“
Dívka se maličko zarazila: „To přece nejde. To se nehodí, abych vám pane Janovský tykala.“
„A proč ne? Jsi dospělá? Jsi. Bydlíme pod jednou střechou? Bydlíme. Vidělas mě, jak mě pánbůh stvořil? Viděla! Viděl jsem já tebe nahou? Ne! A tykám ti? Tykám. Tak co s tím budeme dělat?“
Elena vyprskla smíchy: „S tykáním, nebo svlíkáním?“
Pobaveně se usmíval: „Pěkně popořadě. Tak ahoj.“
Cinkl svou skleničkou o její a zlehka ji políbil. Chvilinku se na něj upřeně dívala, pak pozvedla svou skleničku: „Tak ahoj.“
Z gramofonu se linula pomalá swingová náladovka. Muž podal tenkou deku a přikryl s ní pohodlně uvelebenou dívku. Překvapilo ji, jak byl ten jeho jeden jediný pohyb neskutečně něžný. To nečekala. Jakoby ji pohladil.
„Bojím se tě,“ pronesl po chvíli tiše muž.
„Ty mě?“ překvapeně zvedla obočí mladá žena. Muž se na ni nepřestal dívat a jen přikývl hlavou.
„A proč?“ chtěla vědět.
Pokrčil rameny: „Neuměl bych ti to vysvětlit, o některých věcech se špatně mluví.“
Zatvářila se polekaně: „Udělala jsem něco špatně?“
Zavrtěl hlavou a usmál se: „Kdepak.“
Přiblížila svůj obličej k jeho: „Tak se mě neboj.“ zašeptala a nabídla mu své rty. Neodolal. Příliš dlouho a příliš intenzivně je toužil ochutnat.
Spěchala domů. Za Markem. Byla tak zamilovaná. Nikdy nevěřila, že ji to zasáhne tak silně. Když nemohli být spolu, chyběl jí, až ji to bolelo. Noci trávili v jeho pokoji. Naučil ji lásce, byla dobrá a učenlivá žačka, až ji musel v její vášni někdy i brzdit, bál se, aby nebyli slyšet o patro níž. Milovala ho celým svým tělem i celou svou duší. Poprvé v životě cítila, že je její cit opětován stejnou intenzitou. Marek. Její Marek. Dostala od něj keramického svatojánského broučka. Říkal jí, že ona je jeho světluška. Rozzářila mu život, přinesla do něj světlo plné naděje a lásky. Prý nomen omen. Elena znamená světlo, pochodeň. Rodiče už pochopili, že oni dva jsou pár. Nijak to nekomentují, zaslechla jejich hádku, asi moc nadšení nejsou. Ale je dospělá. A Marek taky. Mluvili o společném životě, i o děťátku.
Věděla, že je Marek ten pravý. Věděla, že je Markova osudová láska. Dělával si legraci, že si na ni musel počkat. Je vůbec možné, aby člověk unesl tolik štěstí?
Otevřela plechová vrata, pečlivě za sebou zamkla a spěchala po chodníčku přes dvůr k domovním dveřím. Vklouzla dovnitř, rychle se přezula a svlékla. Dveře do obývacího pokoje byly otevřené. Okamžitě vycítila, že se něco stalo. Jakoby její srdce sevřela ledová ruka.
Vešla do pokoje. Seděli u stolku, jako tehdy, když se k nim Marek stěhoval. Dnes se nesmál. Měl hlavu zabořenou v dlaních. Uslzená matka pobídla bledého otce, aby se zvedl, mlčky prošli kolem Eleny. Matka se na moment zastavila, aby dceru pohladila po vlasech a pak už jen vyšli z pokoje a zavřeli za sebou.
Elena, jako v mrákotách, přisedla k Markovi. Dotkla se jeho rukou. Vzal její dlaně do svých a své čelo přitiskl na její.
Začala se pomalu dozvídat hořkou pravdu. Markova žena prodělala mozkovou mrtvici. Má ochrnutou levou polovinu těla. Neobejde se bez cizí pomoci. Její milenec ji opustil. Zůstala úplně sama. Jediný, koho ještě má, je její stále ještě zákonitý manžel. Marek.
Jako když se zhroutí domeček z karet. Všechno je v jedné vteřině pryč.
Elena věděla, že se Marek musí vrátit. Nemohl by se podívat sám sobě do očí. Špatné svědomí by ho zabilo. Jedna z vlastností, pro kterou ho tak milovala. Marek věděl, že Elena by nedokázala žít s vědomím, že postavila svou lásku na neštěstí druhého.
Drželi se pevně v objetí a plakali. Věděli, že je všemu konec. Že už spolu nemohou být. Ona nedokáže čekat jako sup, až bude Marek volný. On doufal, že ji jednou bolest přejde a potká někoho, s kým bude šťastná. Nikdy by si neodpustil, kdyby si ji připoutal k sobě a okradl by ji o nejkrásnější roky jejího života nedůstojným čekáním, až přijde na řadu. Na to ji příliš ctil. Na to ji příliš miloval.
Přes veškeré zoufalství nad tím, že mu to jediné, co od života skutečně chtěl a pevně svíral ve svých rukách, náhle uteklo mezi prsty, a i přes krutou bolest, která mu pulsovala v hrudi, si dokázal uvědomit, že dostal od života dar nejcennější. Poznal skutečnou ničím nepodmíněnou lásku.
A náhle pochopil, že to je ten důvod, proč už k žádné ženě nikdy nepocítí to co k Eleně a že ji nikdy, nikdy ze své mysli nedokáže vymazat.
Věnováno Světlušce
