Zakázaná láska - Lolitka

Upozornění: S ohledem na kontroverznost tématu a otevřenost, s jakou je příběh popisován, nedoporučuji pokračovat ve čtení zejména citlivým a konzervativním čtenářům. Děkuji za pochopení.

Z domu vyběhla mladinká dívka, spěchala za roh, netrpělivě se rozhlédla a vklouzla do průchodu. Ve spěchu přehazovala věci v malém černém batůžku, až se jí podařilo vylovit drobné zrcátko a spolu s ním i rtěnku v růžovém obalu. Znovu se rozhlédla a pomaličku a velmi opatrně si nezkušenou rukou nanášela rtěnku na rty. Kdyby mě tak uviděla mamka, ta by mi dala, pomyslela si dívka. Pořád si myslí, že mám na šminky dost času, ale nechápe, že už mi bylo třináct. Holky ve třídě mají i řasenku a některé se chlubí paletkami stínů. Vždycky říká, že ji nezajímá, co ostatní holky, ale ona, že se malovat prostě nebude. Na rtěnku si našetřila z kapesného. Byl to její největší poklad. Vyvzdorovaný a pochopitelně tajný. V zrcátku si překontrolovala výsledek své práce. Pusu má teď krásně růžovou a třpytivou. Prodavačka jí pomohla vybrat fakt parádní odstín. Dnes mi to prostě musí slušet. Nesmím být moc nápadná, abych nebyla trapná, ale musí si přece všimnou, že mi to sluší! Musí! Ani čepici si nevzala, aby si neponičila účes. I když dneska už je fakt zima. I v té sukýnce mě trošku zebou nohy, ale když ona mi tak sluší. Lucie vždycky říká, že by chtěla mít tak krásné nohy, jako mám já.

Naposledy na sebe mrkla do zrcátka a pak jej spolu s rtěnkou vrátila zpět do batůžku. Vykročila zpět na ulici a zkontrolovala si čas na hodinkách. Musí s sebou hodit, jestli chce přijít včas. Jak spěšně chvátala k hudební škole, byla s každým krokem čím dál více a více rozechvělá.

Milovala úterky. Ten den měla hodiny hlasové pěvecké výchovy, jak se oficiálně hodině zpěvu říkalo. Od září má nového učitele. Byl na hudební škole nový, šly o něm historky, že je strašně přísný, nic neodpustí, ale že naučí. Do první hodiny šla se strachem a odcházela nadšená a jak si později musela chtíc nechtíc přiznat, i zamilovaná.

Vždycky byl na ni moc hodný, nikdy na ni nezvedl hlas, trochu ji škádlíval, až byla občas od rozpaků pěkně červená. Ale jak jí to bylo příjemné. Pořád se hezky usmíval a hrozně se jí líbilo, jak uličnicky zvedá obočí, když chce na ni mrknout. A jak umí chválit! Když se jí naopak něco nepovedlo, nikdy se na ni nezlobil. Naopak ji povzbuzoval. Jednou přišla pozdě a místo vyhubování jí přivítala krásná melodie, kterou hrál na klavír. Pak se na ni otočil, usmál se a když se omlouvala za pozdní příchod, přešel to jedinou větou: „To se stane, nic si z toho nedělej.“

Došla ke škole, otevřela těžké dřevěné dveře a vyběhla po schodech do patra. Přede dveřmi do učebny se zastavila. Bylo slyšet klavírní doprovod a dívčí zpěv. Zakabonila se. Před ní měla hodinu Alena. Ta protivná Alena, hvězda školy. Zpívala bezkonkurenčně nejlíp. Byla o trošku starší, letos se hlásila na konzervatoř a nikdo nepochyboval, že se tam dostane. Žárlila na ni. Strašně.

Potichu zaklepala a vešla dovnitř. Učitel se na ni otočil, a na její neslyšné dobrý den zareagoval pokývnutím hlavy. Alena o ni ani pohledem nezavadila a pokračovala ve zpívání.

Během Alenina zpěvu si sundala kabátek,  pověsila jej na věšák a potichoučku, aby nerušila, se posadila k malému stolečku. Alena k ní stála zády, ale svého učitele mohla sledovat z profilu. Nemohla se vynadívat především na jeho ruce. Rychlé prsty běžely po klaviatuře.  Ruce měl široké, prsty silné a středně dlouhé, ne jako někteří klavíristé, co mají prsty jako pavoučí nohy. Přesto se dotýkaly kláves něžně a lehce. U hraní se lehce nakláněl a tvářil se velmi soustředěně. Jeho rovné černé vlasy mu neposlušně padaly do očí a ona už důvěrně znala to gesto, kterým si po skočení hraní z vlasů vytvoří zase úhlednou patku.

Alena dozpívala píseň. Poslední akord. Učitel se pomalu na židli otáčel na zpěvačku a přitom si prohrábl neposlušné vlasy. Upřel na Alenu své, nyní velmi pichlavé, modré oči.

„To má byt jako co?“ zaburácel. Dívka na židli úlekem nadskočila. Takhle ho nezná!

„Co to dýchání? Už si někde slyšela, aby se zpěvák nadechoval uprostřed slova?“ burácel dál. Jeho zvučný hlas naplnil celou místnost, možná i chodbu za dveřmi. Dívka jej s úlekem sledovala, Alena se raději dívala do země.

„A to nebudu mluvit o intonaci. Madam má asi jiné starosti, než se zajímat o to, jestli intonuje. Zmalovaná jsi jako plakát, hodláš vystupovat v cirkuse? Ale nezpívej tam, prosím tě o to. Mohli by tě vypískat.“ pokračoval hlasitě.

Dívka u stolečku zrudla, rychle se otočila a honem si lízala rty a papírovým kapesníčkem se snažila nenápadně dostat třpytivou rtěnku dolů. Zalovila v batůžku, aby se v ukrytém zrcátku přesvědčila, že nemá nic rozmazáno kolem pusy.

Alena mlčela a dál se dívala do země. Učitel ji malý moment mlčky pozoroval. Tvářil se nazlobeně.

„Přihlásil jsem vás dvě na pěveckou soutěž.“ Obě se na něj překvapeně podívaly. „ A ty mi teď tady předvedeš tohle. Aleno, vzpamatuj se. Chceš na konzervatoř, musíš pořádně zabrat. Když tu soutěž vyhraješ, pomůže ti to.“

Zalovil v papírech na klavíru a podal Aleně papír a kývnul na vyjevenou sedící dívku, aby si přišla pro druhý.

„Tohle necháte podepsat doma. Je to souhlas rodičů s účastí. Má to jeden háček, soutěž je v Praze. Takže musíme jet o den dříve, přespat v hotelu a po soutěži se vrátíme domů patrně až pozdě večer. Platit nic nemusíte, škola se o to postará. Aleno,“ otočil se na mladou nadějnou zpěvačku. „ Je to tvoje obrovská šance, využij ji. A moc tě prosím. To co si předvedla dnes, byla katastrofa. Zapracuj na tom. Procvičuj si správné dýchání a bacha na tu intonaci, ta kvinta ti dělá pořád problémy. A tady tohle to na obličeji mi už do hodiny laskavě netahej“

Alena po těch slovech zčervenala, až měla odstín dobře uzrálého rajčete a bleskla vzteklým pohledem po své spolužačce, která jí ale nevěnovala žádnou pozornost. Bedlivě studovala papír pro rodiče. Nemohla tomu pořád uvěřit. Pojede na soutěž! A navíc bude s ním. Dva dny. Zatetelila se blahem. Když zvedla oči, setkala se s už usměvavým pohledem svého pedagoga. Obočí mu krátce vylétlo nahoru.

„Tak pojď, kopretinko, dej si ten papír na stůl a pustíme se do práce. Doufám, že nebudeš mít s tou cestou doma potíže. Když tak ať sem maminka, nebo tatínek zajdou.“

Usmíval se. Alena na sebe zatím hodila bundu a když se místností rozezněly první tóny cvičení na rozezpívání, kývla na pozdrav a tiše vyklouzla na chodbu.

„Máš všechno?“

„Jó.“

„Šaty na vystoupení si hned na pokoji pověs, ať je nemáš moc pomuchlané“

„Jó.“

„Vzala sis deštník?“

„Mami, prosím tě…“

„Jaké mami, prosím tě? Nebuď drzá, ty oči v sloup jsem moc dobře viděla. Tady máš seznam, ať nic nezapomeneš v hotelu. Kartáček na zuby, hřeben, čisté prádlo, náhradní silonky, musíš jet v té sukni? Noční košile. Deštník. Peníze sis vzala? Kup si něco k pití, dodržuj pitný režim. Ježišimarja, posloucháš mě vůbec? A pana učitele nezlob, je stejně hodnej, že vás bere autem. Budeš na něj slušná a nebudeš odsekávat a sníš celou večeři a ráno se nasnídáš. Ne, že na tebe uslyším nějakou stížnost!“

„A nemám taky bohatým brát a chudým dávat?“ zašklebila se na matku dívka.

„Já tě praštím,“ ohnala se po dceři matka. „Jak to, že jsi ještě skoro nahá. Pan učitel je tady za chvilku a ty ještě nejsi nachystaná!“

„No, dyť jo furt.“

„A učeš se.“

Dívka zmizela ve svém pokoji a rychle na sebe hodila nachystané triko a přiléhavý svetřík. Před zrcadlem si pročesala vlasy a sepnula do dvou culíčků. Přidala k nim ještě dvě sponky s beruškou.

„Panebože, kdy už přestaneš být tak dětinská,“ nespokojeně okomentovala účes matka, která vešla do pokoje.

„Noty sis vzala?“ pokračovala.

„Vzala, maminko. Taky příručku mladých svišťů, jak přežít v divočině, část první.“  A už ho měla. Pohlavek, ačkoli symbolický, jen mlaskl.

„Ty kozo, střelená,“ smála se matka. „Dávej tam na sebe pozor.“

„Neboj, mami, nejsem malá.“

„No, to vidím,“ zatahala matka dceru za jeden culík.

„Tak máš všechno? Měla bys už jít, počkáme raději venku, ať pana učitele nezdržuješ. Čeká vás náročná cesta.“

Když se s dcerou loučila u domovních dveří, měla už v hlavě zase spoustu starostí. Teď už  ji zaměstnávaly myšlenky na nový projekt, který dostala v práci na starost a s nepatrnou dávkou studu si přiznala, že se jí dceřin odjezd velmi hodí, protože bude moct nerušeně pracovat dlouho do noci. Ještěže se o ně učitel postará, ona by ji tam vzít nemohla. Má prostě děsnej frmol, nemůže si dovolit ztratit dva dny jen kvůli nějaké soutěži.

U chodníku zastavilo modré auto a vystoupil z něj muž urostlé postavy. Odhadla jeho věk tak na pětačtyřicet možná o něco málo více. Pozdravil jako první a představil se. Působil velmi sympaticky, jeho ocelově modré oči se jen smály. Prohodil s matkou pár slov, během nichž vzal z rukou své mladé svěřenkyně cestovní tašku.

Pak už jen zavelel: „Tak pojď, kopretinko, nastupovat.“ Ještě povinná maminčina pusa na rozloučenou, poté už jen zaznělo spěšné nashledanou a auto se dalo do pohybu.

„Tak co, jak se těšíš?“ mrkl na mladou spolucestující.

„Mmm, těším,“ odpověděla nerozhodně.

Svraštil obočí a pořád se usmíval: „Říkáš to náramně přesvědčivě.“

„Trošku se bojím, že to zvořu,“ přiznala tiše.

„Ale houby. Nezvořeš,“ zahalekal. „ Proč bys to dělala? Zrovna ty. Neboj se ničeho. Vezu si tě tam hlavně, aby ses otrkala a získala zkušenosti. A taky abych se pochlubil, jak šikovnou žačku teď mám.“

Vesele se na ni podíval. Viděl, jak potěšeně zrůžověla. Usmíval se.

„Jedeme teď pro Alenu?“ našla odvahu se přímo zeptat.

„Kdepak, kopretinko. Změna plánu. Alena s námi nejede, má lepší program.“

„Jaký?“ vykulila oči.

„Tuším, že se teď rozvaluje v posteli, má v podpaží teploměr, na krku zábal a na jazyku co?“

„Smrt,“ vyhrkla.

Hlasitě se rozesmál. „Nikoli, kopretinko. Pouze penicilin. Alena má angínu. Musíme si vystačit sami.“

„Chudák.“

Znovu na ni mrkl a stále se usmíval. Doufala, že na ní není poznat, jakou má strašnou radost. Ne, že by té protivné Aleně něco zlého přála. To ne. Jen je ráda, že má alespoň na pár chvil náklonnost svého milovaného učitele jen sama pro sebe.

„Tak, kopretinko, tenhle dvojlůžák je tvůj. Já mám pokoj hned tady vedle. Vybal si v klidu věci, a tady,“ otevřel dveře na chodbičce „je koupelna se záchodem, kdyby sis potřebovala odskočit.“

Nejistě přikývla. Pokoj se jí moc líbil, měl sražené dvě postele k sobě, u každé půlky byl malý noční stolek s lampičkou. Pod oknem stál konferenční stolek se dvěma křesly. K dispozici byla i skříň, kupodivu s ramínky a také volné poličky a jakási komoda. Na té stálo rádio. To ji potěšilo asi nejvíc.

Přesto se cítila divně. Nechtěla tady být sama. Trošku se bála.

Učitel strčil klíče od jejího pokoje do zámku a řekl: „Zvládli jsme cestu dřív, než jsem počítal. Nemáš chuť se jít projít, než bude večeře? Trošku prozkoumáme Prahu.“

Pokrčila rameny: „Třeba.“

„Tak na mě zaťukej, až budeš nachystaná,“ usmál se na ni a odešel.

O čtvrt hodiny později ťukala na dveře vedlejšího pokoje. Otevřel jí téměř okamžitě. Měl na sobě džíny a košili. U krku ji neměl dopnutou a tak bylo vidět, že má hruď porostou černými hustými rovnými chloupky a ty samé chloupky mu vykukovaly z pod okrajů rukávů košile. Usmíval se na ni  a pozval ji dál. Mluvil na ni  a mezitím si přetáhl svetr přes hlavu.

Jeho pokoj byl menší, měl jen jednu postel, ale jinak bylo vybavení totožné. Na stole ležely pohozené noty k jejím písničkám, pánský deodorant, peněženka a čisté ponožky. Sledoval její pohled a rádoby provinile pronesl: „Nediv se, jsem trošku nepořádník.“

Strašně se před ním styděla. Každý úsměv, každý zkoumavý pohled, či letmý dotek i ta jeho kopretinka ji hrozně přiváděly do rozpaků. Ale tak podivně nasládle příjemných.

Když spolu nastupovali na eskalátor v metru, nešikovně škobrtla a on ji zachytil. Když ji sevřel kolem pasu, pocítila jak se jí podlomila kolena. Pak ji vzal za ruku a celou cestu po eskalátorech dolů ji pevně držel. Do ucha jí zašeptal: „Rozhlídni se kolem, jak na nás civí a všichni ti chlapi do jednoho mi teď hrozně závidí.“ Zase se smál a ona s ním.

Když nastoupili do metra, bylo tak nacpané, že se neměla kde chytit. Vlak se rozjel a ona ztratila rovnováhu. Opět ji jednou rukou přidržel kolem pasu a dodal: „Chyť se mě.“  A tak se ho držela jednou rukou za paži, kterou měla kolem svého pasu a svou druhou ruku po chvilce váhání přitiskla k jeho pasu. Když k němu zvedla oči, zjistila že se na ni také dívá. Srdce jí bušilo, jako když utíká splašený koníček. Přála si, aby nikdy nemuseli vystupovat.

Z večeře v hotelové restauraci se vraceli rozesmátí. Bavili se tím, že ji všichni považovali za mužovu milenku. Někteří je sledovali s opovržením a trousili až vulgární poznámky, jiní je pozorovali zvědavě a našlo se i pár mužských očí, ve kterých se zračila závist.

Nahoře u pokojů se domluvili, že se ona už nachystá ke spánku. Osprchuje se, převleče a uloží a on za ní ještě přijde a domluví se na zítřku a když bude hodná, možná jí poví i pohádku. Sjela ho za to uraženým pohledem, který ho rozesmál. „Hlavně zuby, kopretinko, nebo nebude pohádka, ale intonační cvičení.“

Vyplázla na něj jazyk a v mžiku ztuhla nad svou drzostí, jestli to nepřehnala, ale on se smál dál a cvrnknul jí prstem do nosu.

Když vešla do pokoje, jako první si rozestlala postel. Vytáhla noční košili, ručník, kartáček na zuby s pastou a také kartáč na vlasy a odnesla si to do koupelny. Pak se svlékla, věci si pečlivě poskládala a porovnala a šla do koupelny.

Něco podobného se odehrávalo ve vedlejším pokoji. S tím rozdílem, že muž se nezdržoval rozestýláním a vybalováním  a skládáním věcí, vzal si pouze ručník a vlezl pod sprchu. Takže když uslyšel ze sousedního pokoje výkřik, byl už znovu oblečen do čisté košile a kalhot.

Vyletěl z místnosti, bleskurychle za sebou zamkl a doslova rozrazil dveře do dívčina pokoje.

Z koupelny se ozýval pláč a tiché volání :“Pane učiteli, pane učiteli, pomoc.“

Vešel dovnitř a uviděl vyděšenou dívku zabalenou do ručníku, jak v podřepu pláče. Sklonil se k ní.

„Co je ti, děvčátko moje, co se stalo? Řekni mi to.“

„Uklouzla jsem, když jsem vylézala z vany a uhodila jsem se o okraj,“ plakala.

Hladil ji po zádech.

„To bude dobré, neboj. Kam ses uhodila? Do hlavy?“

„Nee.“

„Tak kam? Mluv broučku, prosím tě.“

Odmlčela se. Byly slyšet jen její vzlyky.

„Já se stydím.“

Nedocházelo mu to.

„Kam ses uhodila, mluv koťátko. Chci ti pomoct, musíš mi to říct.“

„Do pipinky,“ tichounce po chvilce zašeptala.

Polkl naprázdno. Ještě ji chvilku hladil po zádech.

„Pojď, myško, pomůžu ti.  Můžeš se zvednout?“

Přikývla a pomalu se vzlykající narovnávala. Ručník si přidržovala těsně u těla, celá se zimou chvěla. Rozhlédl se kolem a na věšáku uviděl noční košilku. Podal si ji a opatrně ji dívce přetáhl přes hlavu. Když zvedla ruce, aby si ji oblékla, ručník jí sklouzl na zem a odhalil ji v celé své kráse. Její dospívající tělo už mělo náznaky všeho, co k ženě patří. Nechtěl civět, ale nemohl od ní odtrhnout oči.  Silou vůle odvrátil zrak a zvedl ze země ručník a pověsil na háček místo košilky.

„Pojď koťátko, odnesu tě,“

S těmito slovy vzal dívku do náruče. Byla jako pírko. Pomalu přestávala plakat. Přešel chodbičku a donesl dívku až k její posteli, kam ji opatrně uložil a sedl si  k ní na okraj lůžka.

Pozorně ji sledoval. Posmrkovala. Vytáhl z kapsy kapesník a podal jí ho. Utřela si oči a hlasitě se vysmrkala. Nespouštěl z ní oči. V obličeji mu zračila starost.

„Už je to lepší?“

„Trochu,“ odpověděla vystrašeně.

Pohladil ji po tváři.

„Kopretinko, uhodila si se moc silně? Neměl by se na tebe raději podívat doktor?“

Ztuhla zděšením.

„Ne, to ne, prosím,“ vyjekla. „Prosím, ne, moc prosím.“

Odmlčel se, jen se dál na ni starostlivě díval. A najednou se slyšel, jak říká:

„Dobře, podívám se já. Pro jistotu.“

Zavřela oči a pusa se jí zkřivila, jak jí bylo do pláče.

„Nedá se nic dělat. Buď ti to poranění zkontroluju já, nebo pojedem na pohotovost. Nebudu nic riskovat. Mám tě na starost a nedovolím, aby se něco zanedbalo.“

Když nic neříkala, přesunul se kousek níž a poposedl tak, aby na ni dosáhnul. Tichounce fňukala.

„Já se strašně stydím, pane učiteli.“

„Já vím, já vím, koťátko,“ odpověděl a jeho hlas už nebyl přísný, ale uklidňující. Když se dotkl jejího kolene, cukla s sebou.

„Neboj se,“ zašeptal, „neublížím ti. Jen se podívám, jestli nekrvácíš, neboj se. Pokrč nožičky.“

Poslechla ho.

„Musíš je dát od sebe, abych tam viděl,“ pokračoval tichým a klidným hlasem.

Neposlechla.

„Koťátko, no tak. Bude to raz dva. Slibuji.“

Pomalu dávala nohy od sebe a on jí povyhrnul košilku. Zakryla si obličej dlaněmi a zrychleně oddechovala.

Pohled, který se mu naskytl, způsobil, že i jemu se zrychlil dech a srdce začalo bít jako o závod. Cítil, jak se mu celým tělem rozlévá horká krev. Měl před sebou odhalený dívčí klín. Nádherný neposkvrněný klín. Cítil, jak v něm začíná narůstat nekontrolovatelné vzrušení. Vší silou se nutil splnit to, co se od něj čekalo a bojoval sám se sebou, aby se té krásy nezačal dotýkat.

Ochraptělým hlasem dokázal vyslovit: „Neboj, maličká, vypadá to, že je vše jak má být. Ukážeš mi, kam přesně si se uhodila?“

Zavrtěla hlavou.

Jeho vzrušení se stále stupňovalo. Věděl, že to udělá. Že se jí dotkne. Udělal to. Přejel jí prstem po místě, které jej lákalo nejvíc, po místě, o kterém věděl, že dokáže ženám přinést extázi.

Cukla s sebou.

„Neboj se,“ zašeptal ochraptěle. „Tady tě to nebolí?“

Zavrtěla hlavou.

„A tady?“

Jeho prst opatrně kontroloval ten nevinný dívčí klín a s každým dotykem jeho vzrušení stoupalo a stoupalo. Uvědomoval si, že takovou intenzitu ještě nikdy předtím nezažil. Děsilo ho to, ale zároveň jej cosi  nutilo pokračovat v laskání dívčina odhaleného intimního místa.

Vší silou své vůle se donutil ovládnout, poslední dotyk a pak už jen vyprahlými ústy řekl:

„Všechno je v pořádku, holčičko.“

Stáhl jí košilku zpět, přikryl ji dekou a pohladil po vlasech. Už neplakala.

„Pane učiteli, prosím vás, neříkejte to nikomu. Moc vás prosím,“ upřela na něj své velké oči.

Přikývl. „Neboj se, kopretinko, zůstane to mezi námi. Nikdo se nic nedozví.“ Doufám, pomyslel si.

Bylo mu ze sebe zle. Chtěl hned teď odejít do svého pokoje, zavřít se do koupelny a tam ulevit svému neskutečnému vzrušení. Jeho tělo ho zradilo, zradil ho i jeho rozum. Nechal se strhnout dosud nepoznanou silou chtíče. Toužil jen po tom, aby si ulevil a doufal, že tím to pro něj všechno skončí.

„Zkus usnout, maličká. Zaspi to. Ráno už bude všechno pryč. Dobrou noc. Ať se ti něco hezkého zdá.“ S těmito slovy se zvedl, urovnal ještě její deku a otočil se k odchodu. Udělal jen pár kroků a zaslechl zoufalý výkřik: „Pane učiteli!“

Otočil se na ni. Vypadala vyděšeně. Nechtěla být sama, hrozně se v tom cizím pokoji bála. Bála se, že jí tam někdo z hotelových hostů vleze, třeba ten tlustej s brýlemi, co ji na večeři nestydatě okukoval.

„Pane učiteli, nechoďte prosím vás, já se tady strašně bojím. Moc prosím, zůstaňte tady se mnou!“

„To nejde, koťátko, nezlob se.“

„Pane učiteli,“ upřela na něj prosebný pohled. Vypadala jako vyděšené štěně. „Prosím, buďte tady se mnou.“

Děvčátko, měj se mnou soucit, neříkej to. Prosím, neříkej to! Kdo to má vydržet! Opřel se zády o stěnu pokoje a rukou si přejel přes obličej. Ucítil na prstech její vůni. Tu omamnou vůni, která ho přiváděla k šílenství. Vůni jejího nádherného ženství. Krev mu pulsovala ve spáncích víc a víc. A před sebou měl ty její nádherné, nyní zoufale prosebné, oči.

„Pane učiteli, prosím vás. Zůstaňte tady se mnou. Budu hodná, slibuju. Udělám všechno, co budete chtít. Jen tady se mnou, prosím buďte.“

Holčičko, prosím, nenič mě!!! To nesmíš říkat. Kdybys jenom tušila, co se mnou děláš.

Dívali se jeden na druhého. Ona prosila a on taky. Každý chtěl něco jiného a přitom, aniž si to dokázali uvědomit, chtěli to samé. Být spolu.

Beze slova se otočil a vyšel z pokoje. Rozplakala se. Neplakala bolestí, její poraněné místo ji už vůbec nebolelo.  Ale jeho odchod, bez jediného slova! To jí způsobilo bolest mnohem větší, než ten nešikovný pád v koupelně. Měla pocit, že přišla o jeho náklonnost. Že se shodila tím, jak moc ho prosila. Měla být víc dospělá, ale když ona se tak bála a s ním se nebojí ničeho na světě.

A ty jeho doteky. Strašně se za to styděla. Nikdy by nahlas před nikým nepřiznala, jak neobyčejně příjemné jí jeho dotýkání bylo. Když se mu měla ukázat tak, jak ji pánbůh stvořil, projel jí podbřiškem zvláštní pocit. A když se jí poprvé dotkl tam, kde se občas hladí i ona sama, cítila, že její tělo prudce reaguje. To teplo, které se jí rozlilo po celém těle, znala velmi dobře. Poslední dobou, a trochu se u toho styděla, si představovala, že se jí tam dole dotýká ta jeho nádherná pevná a silná ruka. A dnes se to stalo. Nemohla popadnout dech a přála si, aby to nikdy neskončilo.

A teď je po všem. Odešel. Urazila ho? Vzlykala zoufale do polštáře a úplně přeslechla, jak klaply dveře a cvakl zámek. Když ji pevná a silná ruka pohladila po hlavě, příšerně se lekla.

Klečel u její postele a usmíval se na ni.

„Vážně chceš, abych tady v noci zůstal?“

Horlivě přikyvovala uslzeným obličejem.

Zhluboka si povzdechl.

„Dobře. Ale mám podmínku. Nikomu to nikdy neřekneš. Zůstane to mezi námi.“

Znovu přikývla a uvnitř se tetelila blahem. Mají společné tajemství!

„Myslím to vážně, kopretinko moje,“ ztišil hlas. „Za tohle by mě mohli zavřít. Nesmí se to nikdo dozvědět.“

Vyvalila na něj oči. To nečekala.

„Nebojte se, pane učiteli, nikomu nic nepovím. Nejsem malá. Vím, že jsou věci, které patří jenom mezi dva lidi a ostatním po tom nic není. Můžete mi důvěřovat. Slibuji vám to.“

Políbil ji do vlasů.

„Zuby sis vyčistila? Néé? Tak intonační cvičení číslo čtyři!“

Rozesmála se.

„Plav do koupelny, já se zatím převleču.  A ne, že se budeš posmívat panu učiteli v pyžamu.“

Vyhrabávala se z pod deky a cestou do koupelny se smála  na celé kolo. Byl rád, že už nepláče.

Jak tahle noc dopadne? Zbláznil jsem se. Vím to. Neměl jsem se vracet. Ale hlavu jsem pro dnešní večer už definitivně ztratil. Tohle jsem ještě za svůj život nikdy nezažil. Je mu ze sebe příšerně zle, ale zároveň to nedovede zastavit.

Leželi vedle sebe v posteli. On na zádech, ona na boku a dívala se na něho. Otočil se na ni, podepřel si hlavu rukou a prohlížel si ji. Usmívala se. Krásně se usmívala. Kdykoli se na ni podíval, měl hned lepší náladu. Nikdy se na ni nedokázal rozzlobit. Přemýšlel jak to dělá, nikdy k žádné dívce ani ženě necítil takovou náklonnost. Vypadala tak nevinně a bezelstně. Nikdy se nepřetvařovala a on na ní mohl hned přečíst jakoukoli její emoci. Mnoho nikdy a všechna patří k ní.

Učil už dlouho, přes dvacet let. Ale toto nikdy nezažil. Okouzlila ho hned na první hodině. Plaše se usmívala, klopila oči, byla stydlivá a zdálo se, že se ho trochu bojí. Dojímala ho. Neuměl být na ni přísný jako na jiné. A ona toho nikdy nezneužila, jeho náklonnost vděčně přijímala. Ještě nikdy na ni nezvedl hlas a věděl, že to ani neudělá. Měl ji rád.

„Měla by ses pokusit usnout. Nemusíme sice ráno spěchat, ale chci, abys byla odpočatá, princezno.“

Culila se na něj. Musel se usmívat taky. Tohle ona uměla, byla jako nevinný andílek.

„Pane učiteli, vy jste tak strašně hodný. Já vás mám moc ráda.“  Jak to dořekla, lekla se toho, co vyslovila. Ale jemu to nevadilo. Dokonce vypadal, že ho to hodně potěšilo. Zvedl volnou ruku a přejel jí prsty po tváři.

„Já tebe taky, kopretinko.“

Přitiskla svou ruku na jeho a jemným zatlačením ho donutila, aby svou ruku na její tváři ještě ponechal. Ten dotek a to odhodlání v něm znovu zažehlo již skomírající plamen touhy po ní.

Měl pocit, že jeho pandořina skřínka bude dnes večer otevřena. Bál se toho. Věděl, že z této cesty již nikdy není návratu.

„Dobrou noc, pane učiteli,“ pořád si ještě přidržovala jeho ruku na své tváři.

„Dobrou noc, moje malá.“ Nespouštěl z ní oči. Sledoval, jak se zhluboka nadechla a nesměle s viditelnými obavami, co její slova u něj vyvolají, tichounce pronesla: „ A pusinka na dobrou noc?“

Ach ne, holčičko, nechtěj ji. Prosím, zničíš mě. Nedívej se tak! Prosím, měj alespoň rozum ty, když já ho už ztratil!

„Opravdu bys ji chtěla?“ zašeptal. Přikývla, tváře jí přitom lehce zrůžověly.

„A chtěla bys malinkou anebo velkou?“ tiše pokračoval. Oči se mu leskly.

„Velkou,“ pípla téměř neslyšně a studem zavřela oči. „Ale já jsem ještě žádnou velkou pusu nedostala, neumím se pusinkovat,“ dodala plaše.

„To není nic těžkého, můžu ti to ukázat a naučit tě to, když budeš chtít,“ pronesl šeptem muž.

„Chci,“ řekla potichu a trošku se jí u toho zadrhl hlas.

Muž se pohnul. Přesunul se tak, aby měl svůj obličej nad jejím a pohybem své ruky jí naznačil, aby si lehla na záda. Sklonil svou hlavu k jejím rtům. Trošku se chvěla. Vnímal její krásné oči,  její hezkou tvář, cítil její dech, vdechoval její vůni. Nespěchal. Dával jí čas, aby si na jeho blízkost zvykla. Jeho rty se zvlnily do něžného úsměvu. Opětovala mu jej.

Přiblížil svá ústa k jejímu oušku. Nosem jí přitom přejel po tvářích. Zašeptal:

„Nemusíš vůbec nic dělat, nech to úplně na mě. Jen malinko pootevři pusinku. Když se ti to bude líbit, můžeš, až budeš chtít, začít dělat to samé, co já. Když se ti to líbit nebude, odstrč mě od sebe. Musíš to udělat, abych poznal, že se ti to nelíbí. Nechci ti ublížit, víš?“

Přikývla. Vrátil se zpět k jejím rtům, které byly nyní lehounce pootevřeny. Pohladil ji po tváři a s bušícím srdcem se pomalu přibližoval svými ústy k jejím. Pak se jich zlehounka dotkl a vtiskl na ně její první vlahý polibek. Nespěchal, velmi mu záleželo, aby ji svou vášní nevylekal. Brzy  mu začaly její rty nesměle odpovídat a jejich líbání začalo pomalu gradovat do nekonečně dlouhého vášnivého mileneckého polibku. A když zaslechl její tiché zasténání, měl už zase krev nahnanou ve spáncích a tam mu intenzivně tepala v rytmu jeho rozbouřeného srdce.

Nedokázal už svou vášeň víc ovládat. Chtěl ji. Musel ji mít. Nemohl si pomoct. Svět i jeho pravidla v tuto chvíli přestali existovat. Tento pokoj se stal jediným a osamoceným místem ve vesmíru. Byli jen on a ona.

Strhl ze sebe vrchní díl pyžama. Ani nedutala. Jen sledovala, jak se k ní naklání. Pak ucítila jeho tělo na svém. Nebyl těžký, svou váhu ohleduplně podpíral svými svalnatými pažemi. Znovu se přisál k jejím tolik omamným rtům. A jedna jeho ruka velmi něžně a pomaloučku začala objevovat její tělo. Nejprve přes noční košili, posléze si našla cestu k nahé kůži. O chvíli později se nad ní vztyčil a košili z ní sundal. Ležela před ním úplně nahá. Ruce měla nad hlavou, vlasy rozhozené na polštáři. V očích měla zvláštní lesk, její rty byly lehce naběhlé a zarudlé. Stále zrychleně dýchala a v tváři se jí zračilo nedočkavé očekávání.

Prohlížel si její tělo, měl pocit, že ho její krása zabije. Vždy miloval ženy s velkými ňadry, jeho manželka byla nesmírně atraktivní s výraznými ženskými vnadami. A nyní před ním ležela ne žena, ale dívka a měla nad ním absolutní moc. Takovou, jakou žádná jiná nad ním ještě nikdy neměla. Měl pocit, že musí vybouchnout. Ten strašný tlak k rozkroku, ta vařící krev pulsující celým jeho tělem.

Zvedl se, poodešel ke stolu, ze svých věcí vylovil malou krabičku a vrátil se zpět do postele. Mezitím ze sebe strhl i spodní díl pyžama. Přitiskl se ke své malé milence. Dýchala mělce a zrychleně. Znovu ji políbil a dotýkal se jí. Když zajel prsty do míst, která dnes již poznal, byl zaskočen, jak moc byla připravená.

Hladil jí a laskal, nepřestával ji líbat. Náhle se její tělo vzepjalo a z jejich úst vyšel dlouhý sten.

Nechal ji vydechnout, a jen se na ni díval. V očích se jí zaleskly slzy.

„Copak, miláčku?“ zeptal se s úsměvem. Začala se taky usmívat a jen zavrtěla hlavou. A pak vydechla: „Ještě!“

Zbrunátněl v obličeji. Už se nedokázal ovládnout. Vytáhl z krabičky kondom a zády k ní si jej nasadil.

Opatrně na ni nalehl.

„Chci se s tebou milovat.“

Ztuhla leknutím.

„Já se bojím,“ vyděšeně hlesla.

„Neboj, holčičko, neboj se. Bude se ti to líbit. Slibuji. No tak maličká, neboj.“

Snažil se jí znovu políbit, ale ona odvracela tvář.

„Já nechci, strašně se bojím!“

„Není čeho, neboj, uvidíš, bude to hezké, věř mi. Maličká, já tě tak moc chci, strašně tě chci. Prosím,“ šeptal. Stále se ji snažil políbit, ale ona stále jeho prosebným rtům uhýbala.

Svá ústa tedy přesunul níž a laskal její ňadra. Svými koleny si klestil cestu, aby dosáhl nejvyšší mety. Nebránila se. Oči měla zavřené a obličej stažený úzkostí. Klekl si. Přestal se úplně ovládat. Tak strašně ještě nikdy po žádné ženě netoužil. Měl úplně zatemněný mozek.

Když se nad ní znovu naklonil, cítila ve svém klíně jemný tlak. Vyděšeně otevřela oči. Jednou rukou jí sevřel její paže nad její hlavou, druhou se zapřel. Tlak pomalu sílil. Byl intenzivnější a intenzivnější. Vykřikla bolestí. Byl s ní spojen.

Pustil její paže a volnou rukou si natočil její obličej k sobě a přisál se k jejím ústům. Už se nebránila. Začal se pomalu pohybovat. Líbal ji a cítil, jak jeho tělem prochází dosud nepoznané vlny rozkoše. Začala mu svým tělem vycházet vstříc a její rytmus splynul s jeho. Její dech i tlukot srdce zrychloval, stejně jako jeho. Nebyli v tu chvíli on a ona, byli už jen jeden. Když na něj přicházela extáze, blesklo mu hlavou, že umírá.

O něco později už leželi vedle sebe, ona na sobě spořádaně noční košili, on pouze kalhoty od pyžama. Ležela mu na rameni a spokojeně se usmívala.

„Pane učiteli, líbilo se vám to taky tak moc, jako mě?“ zeptala se zvědavě.

„Líbilo, kopretinko. Tak moc, jako ještě nikdy před tím. Úplně jsi mě uhranula.“

Potěšeně se zavrtala ještě těsněji k němu. „To je dobře.“

Zavřel oči. Mozek se mu začal vracet do hlavy.

„Ale teď už musíš spát, ať to zítra zvládneme. Spinkej sluníčko. Spinkej, můj miláčku.“

„A dostanu pusu?“ zeptala se poťouchle.

„Tos uhodla. A dopadne to jako před tím, co?“ zasmál se.

„Mně by to nevadilo,“ pronesla spokojeně.

„Dítě, šetři mě, už mi není dvacet. Nech to na jindy,“ usmíval se. „ A vůbec. Spát!“ zavelel.

Unaveně zavřela oči. Ještě zamumlala: „Dobrou“ a během mžiku vyčerpaně usnula.

Muž ji chvilku pozoroval, pak ji opatrně překulil ze sebe na polštář. Zvedl se. Dostal strašnou chuť na cigaretu. Nekouřil už šest let, ale teď by sakra kouřil jak pohádkový drak. Přešel k oknu a díval se na noční světla projíždějících aut.

Venku se rozpršelo. Sledoval kapky na okně a přemýšlel nad vinou a trestem. Jeho svědomí a vědomí toho, co právě udělal, byl pro něj největší trest. Bude s tím žít po zbytek života. To co se stalo, se už nikdy nedá vrátit. Nerozuměl sám sobě. Nedokázal pochopit, jak se to stalo. Ještě včera touto dobou byl se svou ženou a kdyby mu někdo řekl, že za čtyřiadvacet hodin bude spát s třináctiletou holkou, vysmál by se mu. Pandořina skřínka byla otevřena. A už nikdy nepůjde pořádně zavřít. Jak dokáže s tímto žít? Jak se mohlo stát, že se mu to vymklo z rukou?

Nikdy ho tak mladičké dívky nelákaly, nikdy. Nechápal, jak někoho mohou přitahovat. Tak proč tahle ano? Proč jej tahle zaujala hned první hodinu v září? Proč se na ni vždy těšil? Proč ji rád zlobil a škádlil a proč s ní byl tak rád? Nemohl se přece do ní zamilovat? Nebo ano? Je možné, že jsou věci, které si jdou svou vlastní cestou a neplatí na ně žádné zákony ani žádná uměle vytvořená pravidla? Možná, že osud někdy vytvoří záměrně situaci, se kterou se nedá bojovat. Člověk ji musí pouze přijmout.

Ale jak se s tím mám vyrovnat? Kruci, jak s tím mám žít!

Moc otázek a ani na jednu neznal odpověď.

Z přemýšlení ho vyrušil vylekaný něžný hlas.

„Pane učiteli! Já jsem se polekala, že jste odešel.“

Proti své vůli, proti všemu, co se teď v něm odehrávalo, se mu sám od sebe objevil úsměv na tváři. Takovou obrovskou moc nad ním měla.  Vrátil se zpět do postele.

„Spinkej, kopretinko.“ Políbil ji do vlasů, pomuchlal k sobě a zavřel oči. Bože, prosím, odpusť.

„Pane učiteli, já tomu nemůžu věřit! Chápete to? Já myslela, že když vyhlásili první tři místa, že už je konec. Ani mě nenapadlo, že bych mohla mezi těma holkama uspět. A oni mi dali Cenu poroty s postupem do dalšího kola!“ hopsala rozzářená na sedadle. Bylo už pozdě, auto si razilo cestu skrz tmu pomocí dálkových světel.

„A já se nedivím, tys to totiž zazpívala tak, až jsem měl husí kůži po celém těle. Nevěříš?“ řekl řidič vesele.

„Něco ti povím. V každé kategorii vyhlásili první tři místa. Ale ta tvoje cena je všemi věkovými kategoriemi napříč. Natrhlas jim prdel, kopretinko!“ jásal.

„Teda, pane učiteli,“ rozhihňala se.

„No co, vždyť se to tak říká,“ mrkl na ni. „Já jsem věděl, že uspěješ. Hned jak si začala zpívat. Takže nás čeká další kolo! Krajské, kopretinko!“

„A další výlet do Prahy?“ zeptala se tiše.

„A další výlet do Prahy,“ odpověděl pomalu a usmál se na ni.