Z deníku žákyně 3.B

Prý jsem šprtka, vzorňák a mazánek, říkají některé kamarádky. Moje třídní učitelka zase včera na třídních schůzkách říkala, že věčně nedávám pozor, hraju na dlouhé zelené pravítko jako na klarinet, stoleček mi slouží jako klaviatura imaginárního piána, neposlouchám její výklad a neustále jsem duchem někde jinde.

No bodejť, kdo to má vydržet! Nemáme přestávky, jen máme čas si nachystat učení na další hodinu, někdy můžeme na WC a o tzv. velké přestávce smíme sedět ve třídě a jíst. Přestávka trvá tak krátce, že kolikrát sváču ani nedojím. Stejně mi ten sýr moc nechutná, ale někdy mám buchty a to mě potom fakt mrzí.

Na stole smíme mít jen žákajdu, sešity, cvičebnice a učebnici. Z penálu musím každé ráno po příchodu vytáhnou pero, tužku, gumu a zelenou pastelku na podtrhávání a uložit to do malé prohlubně v lavici, která má imitovat pouzdro, ale hlavně je tam kvůli tomu, aby se na lehce zešikmené lavici tužky nekutálely. Sedátka máme jako v kině, lavice jsou navzájem propojeny železnou tyčí, která pomyslně půlí lavici, takže když se se spolužákem honíte a chcete proběhnout mezi lavicemi a na tu tyč uprostřed zapomenete, tak si akorát tak rozbijete čuňu. Za to je zábava si sednout na sedátko na jeho horní hranu, když ještě není shozeno na sezení a svou vahou to sedátko tahle dát dolů, většinou to udělá prima ránu, za kterou dostanete pohlavek, ale musíte dát pozor na prsty, abyste si je neucvakli.

Ovšem největší opruz je tělák. Většinou vyrábíme blbosti z papíru, nebo kreslíme, dvakrát do roka se vytáhne žíněnka a my ve třídě děláme na žíněnce kotrmelce. Když jsem předvedla svůj akrobatický ve vzduchu s rozběhem, dostala jsem od paní učitelky pár facek a poznámku. Já naivka jsem si myslela, že mě alespoň jednou za něco pochválí.

Stejně jako minule, když mi dala trojku z kočky domácí. Byla jsem první den po dlouhé nemoci ve škole, ona mě schválně vyvolala a já tam líčila asi deset minut, jak má kočka zatahovací drápy, že jí ocas slouží jako kormidlo i pro rovnováhu a jak fungují její zajímavé oči, jak sítnice reaguje na světlo a tmu a jak může vidět i v noci. Já to náhodou četla v encyklopedii a tak jsem toho věděla spoustu. Čekala jsem jedničku jako Brno a pochvalu, že i během nemoci se učím  a ona mi dala trojku! Prý jsem neřekla, že má kočka čtyři nohy a dvě uši!

Málem jsem se rozplakala, ale ovládla jsem to, abych ji tím nepotěšila. Nenávidí mě asi od té doby, kdy jí blbě vyšel příklad na tabuli, z rovnice vylezlo 3 mínus 5 a nikdo nevěděl, co teď. Tak jsem zvedla ruku a řekla jsem, že  výsledek je přece mínus 2 a ona na mě začala ječet, že taková čísla neexistují. A já blbec, místo, abych sklapla, jsem se ohradila, že je to přece komplexní neboli iracionální číslo a ona mi dala poznámku za vyrušování, zesměšnila před celou třídou a prohlásila, že takové číslo pochopitelně neexistuje a že rovnice nemá řešení.

A pak se diví, že mě ty její kváky nebaví a raději si hraju na klarinet. Jé, já bych si tak přála klarinet. Mně se to tak líbí. Ale ne, já musím hrát na housle. Klarinet nedostanu ani na Vánoce. Ale k něčemu přeci jen ty housle jsou. Když jsme v září měli první hodinu hudební výchovy, tak se mi ty housle hodily. Teda naštěstí máme učitele z áčka. Áčáci mají, chudáci, výtvarnou výchovu s naší souškou. A ten učitel, vede ve škole dětskej sbor, hned tu první hodinu nejprve hrábnul do klavíru, což tedy fakt umí a pak se na nás otočil a zeptal se, jestli někdo chodí do hudebky a na co hrajeme. A tak jsme se postupně hlásili, holky se tam vychloubaly zobcovkou, kterou jim teda taky závidím, ale já jsem ji dostala od strejdy, tak se učím sama a fakt nechápu, co se v té hudebce na tu flétnu učí, protože je to strašně jednoduché. A pak se Ivana  vytasila s klavírem a tím získala u učitele viditelné uznání, no a pak už jsem zbyla jen já. Jak jsem mu řekla, že hraju na housle, rozsvítil se jako vánoční stromeček, tedy ani se nedivím, všichni muzikanti vědí, jak jsou housle těžké a že na ně fakt každý hrát nemůže. A musela jsem mu hned zazpívat. Hanbou jsem se  propadala, ale jemu se to strašně moc líbilo, úplně mě přivedl do rozpaků, jak mě chválil a  zeptal se mě, co dělám v pondělí. No málem jsem se propadla hanbou. Řekla jsem, že mám zrovna housle. Začal ze mě tahat v kolik a pak mi poručil, že si příště musím vzít housle do školy, protože hned po vyučování musím k němu do sboru, protože to jinak nejde. A že mě pustí na ty housle dřív. Pak ostatním holkám řekl, že kdo bude chtít, může pochopitelně do sboru taky. Kamarádky mi to celé záviděly a říkaly, ty se máš.

Takže v hudební výchově to mám fakt dobrý, zpívání mi jde, prý mám absolutní hudební sluch, asi je to něco prima, ale já netuším, k čemu mi to je,  no a i na obědě mám díky tomu malá privilegia. Pančitel ví, že nemám ráda krupici, tak na mě vždycky mrkne a nalije mi hodně polívky a je to vyřešeno. To souška mě nutí tu krupici jíst i když ví, že pak celé odpoledne blinkám. Mám na to i omluvenku, ale ona ji někam zastrčila a tvrdí, že kecám. Ještěže mě občas pančitel zachraňuje.

Musíme jíst lžící, protože nejsou prý příbory a jíme z hlubokého talíře, aby nebylo tolik nádobí. Stejně nechápu, jak to tady funguje. Jsou tu jen dvě třídy, mrňavá jídelna na etapy a jídlo vydává paní Janečková spolu s učiteli, kteří se jaksi podivně střídají. První várka děcek stíhá dřívější autobus, já se neumím předbíhat, většinou jsem v té poslední várce, tak jezdím tím pozdějším autobusem. Stejně je lepší, jezdí hranatá karosa! Výjimkou jsou pondělky, to si mě pančitel propašuje dopředu kvůli sboru. On mi stejně nehorázně nadržuje, v hudební výchově musím často zpívat před ostatníma  a jednou jsem musela před třídou tančit s pančitelem menuet, to byl ale trapas!

Škoda, že souška taky na třídních schůzkách našim neřekla, jak mě každý den tahá za vlasy, už je ani nemám ráda. Mám je dlouhé, nosím je do culíků a ona mě za ně vždycky tahá, to tak moc bolí! Chtěla bych se nechat ostříhat, ale ona by si stejně našla něco jiného. Takhle si připadám jako ta Johana, co jí vytrhnou z drdolu chlup. Já vím, že občas nedávám pozor, ale když ona je tak zákeřná. Někdy mě i zpohlavkuje. Jako když jsem napsala hnusně písanku. Mám z ní pořád špatné známky, i když se snažím. Takže jakákoli snaha stejně nemá cenu.

Minulý týden byla souška nemocná, to bylo super! My jsme se neučili a áčáci jo. Teda pančitel na nás vždycky jednou za čas vrthl, měli jsme si třeba číst v čítance a tak. Jenže tu jsem přelouskala celou za jedno odpoledne hned ten den, když jsme ji dostali. Kreslit mě nebaví a tak jsem si hrála na klarinet. Jenže jsem u toho troubila asi víc nahlas, než jsem měla, ale musela jsem, protože ostatní dělali bordel. A tak na nás zase vtrhl, jenže to už byl tak vytočenej, že mu skoro zůstaly dveře v ruce, jak s nimi hrkl. A řval. Jé, ten ale řval. V obličeji byl úplně červenej, až jsem o něj dostala strach. Výsledkem bylo, že si musíme vzít papír, podepsat ho a opsat násobilku, celkem pětset příkladů! Zavřel dveře a my se dali do hučení, že to není fér a v tom dveře rozkopl podruhé a už jenom zařval: „Šestset!“ a zase zavřel, my bučeli dál…no když se dohrabal k tisícovce, konečně nám došlo, že máme být úplně potichu a začít fofrem psát, nebo to do oběda nestihnem. Tisíc příkladů je desetkrát kompletní malá násobilka. Udělal se mi na prostředníčku bolavej mozol, asi mi už zůstane. Ale napsali jsme to všichni, nevím jak druzí, ale já pro jistotu poctivě nevynechala jedinej příklad. Padl mi na to skoro celej sešit. Už nikdy víc! Bylo to horší, než když nás šouška pošle pěšky domů. Z nějakého důvodu nesmíme čekat na autobus a musíme jít pěšky. Minule bylo všude mokro z rozjeté břečky a pěkná zima a já z toho měla úplně durch boty a  náběh na zápal plic. A pak jsem dostala tu kočku, teda trojku. Taková nespravedlnost.

Dnes to bylo ale ve škole docela super, od noci sněžilo, všude byly závěje sněhu a my jsme místo vyučování šly obě třídy na fotbalové hřiště, rozdělili jsme se do skupinek a měli jsme ze sněhu udělat nějaké umělecké dílo. Já  jsem na výtvarku matlal, ale tohle mě bavilo. Udělala jsem s kamarádkou velikou želvu. Přišla souška a dala mi z ní trojku. Divný je, že kamoška byla z áčka a pančitel jí dal jedničku. No je toto nějaká spravedlnost? Prý ostatní dělají hrady a iglú a kdesi cosi a já mám blbou želvu. Ale neplakala jsem, to až doma. A protože soušce ta želva ležela v hlavě asi celé dopoledne, tak mi na obědě dala žemlovku, ze které taky blinkám, i když mi pančitel naložil vrchovatý talíř gulášovky, kterou miluju, jenomže pak odešel domů a mě nechal soušce napospas, aniž jí to vysvětlil, takže mi žemlovku naložila a řvala na mě, ať ji okamžitě sním. Trochu jsem snědla a potom paní Janečková tichounce soušce řekla, že mi pančitel dal velkou porci polívky. Chvíli na mě ještě ječela, mě se začalo chtít blinkat, tak mě vyhodila a zakázala mi čekat na autobus. Takže jsem šla těma haldama sněhu pěšky. Šla jsem schválně v příkopu, protože se mi strašně líbilo, že mám sníh až do podpaždí. Je pravda, že mi po chvíli byla už zima a bylo mi z té žemlovky a gulášovky hodně špatně, tak jsem se rozhodla, že jsem polárník a že si v tom sněhu lehnu a umrznu. Jenže když umrzáte, tak je to fakt pěkná zima, takže jsem se ze sněhu raději vyhrabala a dobelhala jsem se domů celá mokrá a promrzlá.

Už pěkně kýchám a teče mi z nosu a zase kašlu. Byla jsem dvakrát blinkat tu hnusnou žemlovku a vypadá to, že asi zase dostanu trojku. Máme probírat krávu domácí.