Mám tajemství. Se soudruhem učitelem z áčka. Prozradil mi ho, když jsme se vraceli ze sběru. Nemohla jsem kvůli tomu spát! Dnes mám jít k němu domů! Bojím se, ale zároveň se těším. Nesmím doma prozradit ani slovo a taky mě nikdo nesmí vidět, jak k němu jdu.
Musím si hlavně vymyslet, proč si beru místo tepláků tu puntíkatou sukýnku. Soudruh říkal, že musím vypadat hezky a mám si udělat ty svoje dva culíky. V nich prý pak vypadám jak nevinný andílek a ne jako uličník, kterej prý stejně jsem.
Doma jsem řekla, že jdu ke kamarádce, i když se maminka poněkud divila té sukýnce, doslova mi řekla, ať se opovážím přijít domů jako prase a běda mi, ale to se bude divit, až přijdu čistá.
Přeběhla jsem naše malé sídliště, jenomže jsem potkala zvědavou spolužačku, která se furt vyptávala kam jdu a za kým a jestli může jít se mnou, tak jsem si musela vymyslet, že mám doučování z matiky, protože jsem dostala tróju z násobení dvojciferných čísel. To ji otrávilo a naštěstí přestala za mnou dolizat.
Přišla jsem k soudruhovi a zazvonila na zvonek. Otevřel mi celej usměvavej. Trochu jsme se styděla jít dál, ale řekl mi, že je sám doma, že se nemám stydět a udělal mi strašně dobrou šťávu! Zapomněla jsem si papuče, ale řekl mi, že to neva a půjčil mi pantofle.
Směla jsem se posadit do takového hezkého hnědého křesílka a on si sedl ke klavíru a začal hrát písničku, kterou mám moc ráda. Poslouchala bych ji pořád dokola. Napsal ji pan Ježek a je o takovém autě, o Bugatce. Musela jsem se v křesle vrtět a tancovat. Hrál to moc hezky. Jak dohrál, zatleskala jsem mu. Pak mi řekl ať se napiju a jdu za ním. Strašně jsem se styděla, ale on začal hrát jednu písničku, co zpíváme ve sboru a já musela zpívat. Jé, hanbou jsem si málem ukroutila lem sukýnky.
Pak jsem musela zpívat ještě další a další. A on se usmíval a strašně mě chválil. A pak to přišlo!
Zazvonil zvonek! Udělalo se mi trochu šoufl, ale soudruh se zvedl a jak mě míjel, tak mě pohladil po vlasech. Stála jsem jako přilepená ke koberci. No a pak vešel ještě se dvěma dalšíma pánama a jednou paní a ti se na mě taky hezky usmívali. Musela jsem jim říct, jak se jmenuju a kolik mi je let. Strašně jsem se styděla. Já se totiž pořád strašně stydím.
Oni byli moc milí, posadili se do křesla a soudruh začal hrát a já jsem začala zpívat. Kroutila jsem si okrajem sukýnky tak usilovně, až jsem si látku namotala na prsty tak silně, až to trochu bolelo. Ale dozpívala jsem a oni mi mohutně zatleskali.
A řekli, že se jim to fakt moc líbilo. Soudruh mě zas pohladil po hlavě a směla jsem si jít zase sednout do křesla a dopít tu šťávu. Paní se mě ještě zeptala, jakou mám nejraději barvu. Nemohla jsem se rozhodnout, mě se líbí všechny. Zasmála se tomu a vytáhla z kabelky metr a změřila mě.
Nemůžu tomu pořád uvěřit. Za tři týdny pojedu se soudruhem a jeho kamarádama do Ostravy a zúčastním se takové velké přehlídky dechovek. Soudruh bude troubit a já tam budu zpívat jako opravděnská zpěvačka do mikrofonu!
Domů jsem, bohužel, jako prase přišla. Utíkala jsem, abych byla včas doma a vzala jsem to zkratkou přes trávník a zakopla jsem o řetěz, kterej tam je, aby nikdo přes trávník nechodil. Spadla jsem, odřela jsem si koleno do krve a ještě jsem si zašpinila sukýnku. Bulila jsem, protože mě to bolelo a maminka mi řekla, že se ze mě zblázní, protože jsem široko daleko jediné čuně v okolí a že si mám vzít příklad ze sousedky Šárky a sousedek Přeslic, jak jsou vždy vzorné. Teda nevím, jestli nezapomněla, jak Amála spadla do toho sajrajtu.
Musela jsem za trest cvičit na housle, ale to mi nevadilo, protože jsem se strašně těšila, až soudruh řekne mamince, že budu vystupovat jako zvláštní host jejich dechovky na té velké přehlídce, kterou bude prý uvádět pan Bek! Ale nikomu to neřeknu, děcka ve škole by se mi smáli. Prostě to bude dál takové naše veliké tajemství. Moje a soudruha učitele.
