Z deníku žákyně 3. B – Jak na nás přišlo jaro

A přišlo jaro, všecko všecičko kvetlo a kamarádka přinesla do školy časopis, kterej našla u táty vzadu ve skříni. Ani se nedivím, že ho tam zahodil. Jsou tam samí nahatí a tváří se, jako by na ně šlo velké kakání.

Jeden pán tam pořád šermuje takovým tím, no jak má dole a jedna paní do toho zpívá jak do mikrofonu. Bylo to pěkně hnusný a večer jsem kvůli tomu blinkala, protož jsme měli na večeři spišskou klobásu a já si vzpomněla na toho nahatého pána.

Konečně je pořádně hezky, všude plno bláta a kaluží, takže si můžeme venku hezky hrát. Hrála jsem si s klukama na partyzány, musela jsem dělat zdravotnici, ještě s jednou kamarádkou. A kluci vymysleli, že si vlezeme do zdravotního střediska, protože je tam úžasná popelnice a v ní plno obvazů a špachtliček do krku a občas i nějaká stříkačka! Já jsem tam nešla, protože mě maminka zavolala, že už musím domů, jelikož viděla, jak jsem ležela v blátě a vynadala mi, že nejsem holčička, ale prase. Nechtěla pochopit, že jsem byla postřelená a musela jsem se odplazit do partyzánského úkrytu. Místo dobývání popelnice jsem dostala zaracha, abych se nad sebou hluboce zamyslela a musela k tomu zamýšlení navíc za trest cvičit na housle. Strašně jsem děckám záviděla. Ale ne moc dlouho, protože už druhý den se děly děsné manévry a všichni partyzáni byli tvrdě potrestáni za vniknutí na pozemek střediska. A museli na krev, jestli něco nedostali. Protože si kromě špachtliček a stříkaček vytáhli i zakrvácené obvazy, aby vypadali jako opravdoví hrdinové.

Já jsem se z toho zase vyzula, stejně jako loni, kdy jsme si s některými spolužáky hráli na hřbitově na schovku. To jsme chodili do hlavní budovy a hřbitov je hned vedle školy. Báječně se tam hrálo. Schovávali jsme se za pomníčky a pikalo se u dveří do kostela. Hráli jsme si tam často. Nikdy jsme nic nerozbili, ani jsme nešlapali po hrobech, jen jsme běhali po cestičkách a schovávali se. Ani pan hrobník nám nic neřekl, jednou, když už měl vypitou polovinu flašky rumu nám řekl, že si ti nebožtíci alespoň na chvilku s náma užijou srandu.

To si ale nemyslela jedna paní, která tam děcka načapala. Já jsem zrovna byla nemocná, takže jsem u toho nebyla. Ale paní se moc zlobila, byla žalovat soudružce ředitelce a ta druhý den, to už jsem byla ve škole,  strašně křičela do školního rozhlasu, že tam hopsáme přes hroby jak krávy, ale že si myslí, že ani to boží hovádko by se na místě posledního odpočinku nechovalo jako my, žáci 2. B. A co z nás vyroste, když už teď se chováme jako nejhorší vyvrhelové. A taky, že rosteme pro šibenici. Paní pak ve třídě odchytávala jednotlivé viníky a požadovala pro ně dvojku z chování. Nakonec dostali akorát poznámku a všichni žáci  ZŠ přísný zákaz vstupu na hřbitov bez doprovodu někoho dospělého. Když jsem se po obědě paní družinářky zeptala, jestli nás doprovodí na hřbitov, když už si tam sami nesmíme hrát, myslela jsem, že mě namístě zatluče do země. Neměla moc velký smysl pro humor.

Když už je to jaro, měli jsme ve škole kreslit narcisy. Souška nám dala za úkol, abysme každý na druhý den donesly do školy narcisy. Kytky pochopitelně donesly jen holky, co mají u baráku zahrádku a my, paneláčáci, jsem si zase vyslechli svoje. Pak jsme kreslili. Dostala jsem dvojku, protože se mi ty narcisy zase nepovedly. K té dvojce jsem dostala i pohlavek, protože jsem místo tří narcisů namalovala jen dva. Já jsem totiž nedávala pozor a myslela jsem, že je fuk, kolik těch kytek musí na výkresu být.

Jaro je rozhodně fajn. Konečně jsem mohla vytáhnout po zimě kolo. I když teď už si asi zase hned tak nezajezdím. Měla jsem totiž nehodu. Jela jsem rychle do zatáčky a vylétla jsem z dráhy. Kolo narazilo na obrubník, já jsem z něho spadla a letěla jsem chvilku nad zemí. Byl tam železnej stojan na kola. Měla jsem kliku. Narvala jsem se celá do toho stojanu, ale nic moc se mi nestalo, jen jsem byla všude odřená. Ale řvala jsem jako tur, protože jsem se z toho stojanu nemohla dostat ven. Moje maminka to všechno bohužel viděla z okna a přiběhla mě zachránit. Vytáhla mě ven a doma mi musela vydesinfikovat všechny odřeniny, což bylo peklo. A celou dobu opakovala, že má pitomé dítě, které se jednou přerazí úplně. A zakázala mi kolo. Ono se na něm stejně teď moc jezdit nedá, protože mám místo předního kola takovou šišku. Ale táta slíbil, že to opraví.

To jaro s námi prý šije. Soudruh to tuhle křičel, a prý jsme taky jak utržení z řetězu, ale že nás srovná do latě. To, že je už sluníčko, neznamená, že už máme prázdniny. Tahle bojovná nálada se mu pak moc hodila, protože se mi za záchodě zasekl v kabince zámek a on mě musel vysvobozovat. Já jsem tam plakala, protože jsem se bála, abych tam nemusela zůstat přes noc. Přemýšlela, jestli mi budou vrchem házet svačiny, nebo jestli mě tam na noc nechají o samotě. To jsem pak plakala ještě víc usilovně. A on o to víc usilovně pracoval na mém osvobození.

Souška mi pak vyhubovala a vydala zákaz zamykání na záchodě, což se ale zvrhlo, protože kluci začali lozit na naše záchody a vždycky rozrazili dveře ve chvíli, když tam zrovna někdo čural. My jsme pak hrozně ječely a kluci utíkali pryč. Ale jednou si na ně pančitel počíhal, dostali každej pár facek a byl na pár dní od nich pokoj.

Taky mám teď na jaře novou aktovku. Někdy si říkám, že asi umím čarovat. Měla jsem jít totiž v pondělí do houslí, ale mě se nechtělo, tak jsem šla po cestě ze školy za soudružkou učitelkou jí říct, že dnes odpoledne nepřijdu. Napřed jsem chtěla říct, že mi je špatně, ale pak jsem jí řekla, že musíme jet s našima do města. Když se mě ptala, co tam budeme dělat tak důležitého, že kvůli tomu nepůjdu na hodinu, rychle jsem si vymyslela, že mi naši musí koupit novou aktovku. Moc mi nevěřila, možná proto, že mě doprovázela moje nej kamarádka.

A když jsme potom s tou kamarádkou šly domů, normálně se mi z ničeho nic urval jeden popruh na aktovce! Jen tak roztrhl! Jakou já měla radost. Doma jsem ukázala, že mi to prasklo, naši mi vynadali, jako bych za to mohla a řekli mi, že dnes bohužel nemůžu do houslí, že se mám rychle oblíkat, protože musíme na autobus. V Prioru mi koupili novou, mnohem hezčí tašku a do hudebky mi napsali dlouhou omluvenku, proč jsem nemohla dorazit. No není ten svět na jaře krásný?