Z deníku žákyně 3.B – Jak jste jen mohla?!

Tenhle konec školního roku neměl být. Všechno se pokazilo. Chtěla bych se přestěhovat někam pryč, nebo umřít. Ten konec byl stejnej jako ten výlet. Nevím, kdo tu pitomost vymyslel, ale strašně se bojím, že soudruh učitel.

Výlet byl pro obě třídy, nás i áčáky. Strašně mě to zklamalo, protože jsme všichni museli do školy na kole, ne autobusem a pak jsme jenom jezdili okolo dědiny.

Měli jsme si s sebou vzít na opékání kabanos, nebo špekáček. Což byl kámen úrazu, jelikož maminka přišla z práce až skoro ve čtyři a v sámošce už neměli ani kousek kabanosu, dokonce ani žádný párek. Koupila mi teda kousek jakéhosi tvrdého salámu, že si to mám opéct místo špekáčku, protože kvůli jednomu kousku kabanosu do města fakt nepojede.

Bulela jsem jako želva, bylo mi jasné, že se souška zase poměje a bude přede všema radostně líčit, jak jsem nemožná paneláčačka, protože mi rodiče nejsou schopni zajistit ani párek na opékání. Nechtělo se mi jít zítra do školy, přemýšlela jsem, co s tím udělám. A tak jsem si otevřela červenou limonádu, co jsme měli v lednici a co nesmím pít, jelikož z ní blinkám a vypila jsem ji skoro celou. Bohužel jsem nestihla doběhnout na záchod a vyblinkala jsem se rovnou na chodbě. Dostala jsem vyhubováno, suchej rohlík na večeři a zákaz si zítra opékat, když jsem teda blinkala.

Byla jsem tak šťastná, že mám omluvenku na opékání. Salám si sním, až přijdu ze školy!

Jenže to jsem ještě netušila, jak ten výlet blbě skončí. Bylo hezky. Až moc. Souška se zubatě usmívala a prý mají pro nás se soudruhem překvápko. Dostala jsem strach. Aby to nedopadlo jako tehdy, kdy jsme museli, jakože v rámci přírodovědy, soušce obírat z brambor mandelinku, které si zasadila na školních záhonech.

Seřadili jsme se před školou a vyrazili. Jezdili jsme po bočních cestičkách sem tam. Vypadali jsme jako závod míru. Silnice byla různě děravá a já záviděla holkám, co mají Sobi 2O. Protože mít Sobika je lepší než blbej Pionýr po bráchovi. Sobik má úžasná řidítka a tlusté pneumatiky, kdežto to moje kolo se píchne raz dva. Musela jsem vyhýbat těm blbejm dírám a protože souška ječela, ať se zařadíme a holky se na mě tlačily, tak jsem při vyhýbání díře zahamovala a spadla rovnou do příkopy mezi kopřivy.

Souška ječela jako tur a místo aby mi pomohla, vynadala mi do nemehel. Měla jsem zkřivená řidítka a díru v teplákách. Odřela jsem si ruce a hlavně jsem se popálila všude od kopřiv. Brečela jsem a skoro jsem neviděla na cestu. Jela jsem jako poslední, s těma křivejma řidítkama se jelo fakt blbě. Musela jsem je držet, jako bych chtěla zatáčet prudce doleva, jenom tak mi přední kolo jelo rovně. Špatně se mi šlapalo a nedokázala jsem dobře odhadnout, jak moc a kam řidítka otáčet při zatáčení a vyhýbání dírám, takže jsem vypadala jako opilec a pořád jsem ztrácela rovnováhu. Všichni se mi pochopitelně smáli, jen souška hubovala, že zdržuju.

Po chvilce jsme naštěstí dojeli na místo. To bylo teda fakt bezva překvápko. Přijeli jsme totiž na fotbalové hřiště hned vedle školy. Jen z druhé strany. U laviček už bylo udělané ohniště a soudruh vyrobil táborák. Všichni vytáhli kabanosy a špekáčky. Já stála sama u starého plotu, s pokřiveným kolem, dírou na koleni a pupínkama od kopřiv. Bylo mi mě tak líto, až jsem se sama sebou dojala a rozbrečela jsem se. Ty kabanosy tak voněly a já měla hlad jako vlk. Jen soudruh si všiml, že tam stojím jak kůl v plotě, tak za mnou přišel, opravil mi ty řidítka a zeptal se, proč si nic nepeču. Řekla jsem mu, že jsem včera blinkala a on pokýval hlavou, jako že mě chápe, jeho zas prý včera chytl žlučník, proto nic nejí. Asi taky nesehnal kabanos.

Pak se oheň uhasil a my šli do školy. Tam jsem se trochu učili a čekali na oběd. Těšila jsem se, co bude. Mohlo mě to napadnout, že když je tak bezva den, že to bude zase něco, po čem budu blinkat. Byla krupice. Dnes ale vydával oběd soudruh, takže jsem ani nemusela říkat, že krupici nejím a rovnou mi nabral vrchovatý talíř polévky.

Za pár dní bylo výzo. Vzala jsem si nažehlené šaty, rozpustila jsem si vlasy, do tašky jsem si dala desky na vysvědčení a s sebou kytičku z babiččiny zahrádky pro soušku. Moc jsem se těšila. Budu mít samé, protože se mi podařilo vylepšit matematiku a dokonce v písance jsem neměla jinou známku, než jedničku. Fakt jsem se těšila i tatínek přišel ze schůzek spokojenej.

Ve třídě byli všichni slavnostně oblečení, souška měla na sobě jakési hnědé šaty, ve kterých vypadala jako velbloud. Hlavně zepředu.

Nemohla jsem se dočkat, až mě vyvolá. Konečně jsem přišla na řadu. Vzala jsem si svou kytičku a šla ke katedře. Souška se zase zubatě usmívala a to mě mělo varovat. Podala mi výzo a pronesla větu, něco jako že doufá, že se mi bude příští rok dařit líp. Zírala jsem na ten sloupeček čísel a mezi špičatými jedničkami tam pluly jako labutě dvě kulaté dvojky. Dostala jsem dvojku z výtvarné výchovy a z pracovního vyučování.

Ani nevím, jak jsem se dostala do lavice. Jak já chtěla brečet. Kousala jsem se do rtu, aby mi neutekla ani jedna slzička. Proč mě souška tak nenávidí?

Lucina dostala pochvalu za sběr a za aktivitu ve vyučování. Dostala dokonce ještě se dvěma holkama za aktivitu knihu s věnováním. A já jsem se tak strašně snažila. A nemám ani vyznamenání.

Souška se s náma loučila, říkala takové ty řeči, že se na nás v září zase těší a ať nás nepřejede auto, nebo ať se neutopíme. Hlavou mi blesklo, že to zas tak špatný nápad není, utopit se. Pak nám dovolila jít domů a protože jel autobus asi až za půl hodiny, nesměli jsme na něj zase čekat, ale museli jsme jít pěšky. Venku jsme se všichni rozloučili a soudruh učitel zrovna startoval tu svou malou dodávku. Pozval některá děcka od něj ze třídy, ať si vlezou dozadu, že je vezme s sebou. A pak si všiml mě a pozval mě do auta taky. Udělal mi tím velkou radost. Dokonce mě pohladil po vlasech. Asi na mě viděl, jak moc jsem smutná.

Cesta byla bezva, ještě nikdy jsem nejela vzadu v autě, kde se normálně vozí třeba krabice. Seděli jsme na zemi, strašně to drncalo a tak jsme se hrozně smáli A v zatáčce jsme všichni padali a tomu jsme se smáli taky. Pak soudruh zastavil na křižovatce, kousíček od sídliště a pomohl nám vystoupit. Popřál mi ještě hezké prázdniny a že se těší na září, až si zase zazpíváme a mrkl na mě jedním okem.

Doma mě dobrá nálada přešla, protože našim ty dvojky vadily. Teda oni mi nic neřekli, to zase ne, ale bylo vidět, že je mrzí, že nemám samé, jako mívá pořád brácha. Druhej den jsme jeli ukázat vysvědčení k dědovi a babičce. Dostala jsem za to od nich deset korun. Ale i bratranec se sestřenicí měli samé a to už jsou ve čtvrté třídě. Já jsem holt za toho nejblbějšího v rodině. Všichni furt mluvili o těch jejich jedničkách a jak se pořád učí, jo a bratranec taky dostal knížku a i se sestřenicí  dostali pochvalu za aktivitu. Já měla kliku, že jsem nedostala důtku za ten útěk z jarního výletu do UP závodů.

Brácha půjde po prázdninách na gympl. Měl samé celou základku. A já? Příští rok mám zase soušku. To je už předem jasné, že já se těch jedniček nedočkám. Chtěla bych se odstěhovat někam daleko, pryč od soušky a všech těch pitomečků, co se mi kvůli ní smějou.

Bylo mi bídně a ani jsem se netěšila na prázdniny. Jak to souška říkala o tom topení?