Dnes jsme šli poprvé do školy po vánočních prázdninách. Všem jsem musela vyprávět, proč jsem nebyla před Vánocema ve škole. Když jsem jim řekla, že jsem byla otrávená a skoro jsem umřela, záviděli mi.
Bylo to hrozné. Snědla jsem totiž kus chleba, co mi zbyl od svačiny a až po chvíli jsem si všimla, že měl na sobě něco zeleného. Musela to být plíseň! Hned jsem běžela za bráchou, protože jsem se moc polekala a on mi řekl, že je to jasné, že už se nic nedá dělat, že prostě z toho ještě dnes umřu! A šel ven za Ivošem a Milanem. A mě nechal v klidu umřít. Strašně jsem se rozplakala a dostala jsem veliký strach, že nestihnu uvidět maminku ani tatínka. A tak jsem vylezla po poličkách ve špajzce až na horní polici, kde bylo schované cukroví a banány na Vánoce a snědla jsem pár kousků vanilkových rohlíčků a na rozloučenou svůj banán, aby zbytečně neshnil a já si ho naposledy užila. A pak jsem strachy moc plakala. Plakala jsem dlouho a tak strašně, až jsem najednou nemohla dýchat, jak jsem byla uvnitř v krku nateklá a začala jsem se dusit a dávit. Dusila jsem se a sípala a byla jsem si jistá, že teď už umírám. Strašně jsem se bála, ale naštěstí zrovna přišli naši domů. V posteli mi pak změřili teplotu a měla jsem skoro 41 stupňů!
Dostala jsem ještě jeden banán na uklidněnou a brácha pár facek. Druhý den mi už nic nebylo, takže jsem tu otravu přežila. Byla to hrůza. Brácha se mnou nemluvil, asi proto, že musel pokojíček předvánočně poklidit za trest sám.
Když jsem se ráno na Vánoce probudila, řekl mi brácha, že mi do dárku vleze pavouk. Vylezl prý z té díry, co mám na tapetě. Tak jsem mu řekla, že je blbej, protože o Vánocích pavouci spí. Asi si myslí, že mu zas na něco skočím, ale to se plete. Smál se a říkal, že večer uvidím sama.
Přes den jsme nastrojili překrásně stromeček, myslím, že nikdo na světě nemá krásnější. Moc mi chutnal čokoládovej sněhulák z kolekce, ale maminka se zlobila, že mi bude zase špatně. Nevím, proč by mělo být, vždyť jsem měla akorát vánočku s máslem a marmeládou, chlebíčky, talířek cukroví, trochu salátu, jak na něj s bráchou tajně chodíme na balkon, mandarinku, kyselé okurky od babičky no a pak toho sněhuláčka. Dyť ještě nebyl ani oběd. Ale my ani jíst nebudeme, abysme viděli prasátko. My totiž vždycky do večeře hladovíme a nikdy to neporušíme.
Večer jsme se všichni vykoupali, pohádali, kdo spotřeboval všechnu teplou vodu v bojleru, krásně nastrojili, někteří i učesali a šli se navečeřet. Brácha je tak protivnej. Vždycky se přecpe a pak funí a my nemůžeme ke stromečku! Pak tatínek zazvoní na budík, pustí prskavky a svíčky a můžeme jít ke stromečku.
Letos to byla legrace, protože jedna prskavka spadla na dárek a maminka, jak to viděla zařvala hlasitým hlasem na celý dům: „Moje kabelka!“ , popadla hořící dárek a běžela do kuchyně pod vodovod. Do toho večera jsem nevěděla, že je moje maminka tak pohotová a statečná, mohla by být klidně požárnicí. Jen mě překvapuje, jak mohla vědět, že jí Ježíšek donesl novou kabelku a že leží zrovna nahoře.
Pak jsme rozbalovali a já jsem dostala takovou malinkou krabičku. Když jsem ji otevřela, seděl v ní veliký černý pavouk! Strašně jsem zakřičela a krabička mi vylétla z ruky. Sousedi si museli myslet, že jsme nějaká divná rodina, která místo koled u stromečku křičí. Ukázalo se, že tenhle dárek nemám od Ježíška, ale od bráchy. Ten pavouk byl přívěsek na řetízek a byl z umělé hmoty. Pod ním ležely na podušce nádherné stříbrné náušničky, které jsme pak všichni po kolenou asi deset minut hledali po celém obýváku.
Pak už se nedělo nic divného. Tatínkovi jsem zabalila pod stromeček Pitralon, mamince živé květy a bráchovi jsem omylem koupila zubní pastu, myslela jsem si totiž, že je to krém na boty. On dostal malý opravděnský kazeťák a já tranzistorové rádio! Mohla jsem tak v posteli poslouchat večerní četbu na pokračování a rozhlasové hry a Kolotoč.
Vzala jsem ho pak ukázat, když jsme druhý den jeli k babičce a dědovi. Večer mi bylo trochu nevolno, bolelo mě bříško a maminka mi hubovala, že jsem čuník, že se nemám divit, když spasu, na co přijdu. Zas tak moc toho nebylo. Když jsme k babičce dojeli, snědla jsem jenom několik trubiček se sněhem, ale to se nepočítá, protože babička je umí tak dobré, že se samy rozplývají v puse jako cukrová vata. Pak jsem musela ochutnat cukroví, babička má vždycky aspoň dvacet druhů. Nesnáším vosí hnízda, zato jsem vyjedla všechny vanilkové rohlíčky a linecké. Potom byl oběd, polivka s knedlíčky a pažitkou, kuřecí noha se zelím a knedlou, dospěláci měli husu. Pak jsme měli pohár, ještě lepší než v cukrárně. Odpoledne jsme měli chlebíčky a cukroví a na večeři svlíkací párky. Domů jsme dostali navíc krabici cukroví, zbytek chlebíčků, obalované kuřecí čtvrtky a salát, na které jsem dostala po příjezdu chuť a vzala jsem si. V noci jsem šla tajně na jahodovou roládu, ale srazila jsem se u lednice s tatínkem, který se právě dávil kuřetem a salátem, takže mě vyhodil zpět do postele, že mi to stačí a nemám se cpát na noc. Což bylo nespravedlivé, protože ráno nechybělo jen kuře a salát, ale taky ta jahodová roláda a skoro všechny babiččiny trubičky.
Když měl být Silvestr, musela jsem do fronty na chleba a veky. Maminka to všechno objednala u paní vedoucí a měli to přivést o půl třetí, když obchod otvíral. Musela jsem si jít stoupnout do fronty už po druhé hodině, protože tam bylo strašně moc lidí. Když jsem přišla na řadu, okradla mě jakási stará paní o košík, vyrvala mi ho z ruky a křičela na mě, když jsme se chtěla bránit. Chtělo se mi plakat, ale zastal se mě jakýsi pán, té paní vynadal a dal mi svůj košíček. Šla jsem pro chleba a veky a rohlíky, skoro jsem to nepobrala. Musela jsem nahlásit u pečiva jméno, aby mi to vůbec dali. Byl to boj, připadala jsem si jako partyzán, který se musí probojovat nepřátelským územím. Všichni tam hulákali, spěchali, strkali do mě, předbíhali a vůbec, být malá holka je děsně nespravedlivé. Každý si na vás troufne.
Na Silvestra jsem mohla být za odměnu vzhůru až do půlnoci. Dívali jsme se na televizi, jedli jsme chlebíčky, které jsem mamince pomáhala vyrábět a na přípitek jsem dostala tu krásnou skleničku na šampaňské a do ní opravděnské šumivé víno. Mňam, chutnalo mi víc než pivo, co jsem tatínkovi kradla z lednice, nebo ta pálivá slivovice, kterou jsem o Vánocích u babičky tajně upíjela ve špajzu.
Do školy se mi vůbec nechtělo, doufala jsem, že budou uhelné prázdniny, ale bohužel zima sice je, ale autobus normálně přijel a škola byla otevřená taky.
Soudružka přišla v nové halence a usmívala se. Dala nám za úkol namalovat na výkres, co jsme dostali. Pak si to k sobě schovala, přemýšlím, jestli pak se soudruhem učitelem v kabinetě nezkoumali, co jsme kdo dostali a neporovnávali. Tranzistorák jsem dostala ve třídě jenom já! Ale ten modrej svetr s klokaní kapsou dostala i Ivana a Pavla má zase tu bleděmodrou halenku s volánkem.
Než jsme namalovali výkres s dárkama, museli jsme napřed před celou třídou říct, co jsme dostali a co se nám líbilo nejvíc. Bylo mi líto Jirky, protože měl malinko dárků a bylo mu líto, že ostatní mají tak hodně. Tak jsem některé dárky zatajila, protože jsem se styděla, že mám hodnou maminku a tatínka, kteří se o mě tak pěkně starají. S holkama jsme se smály, že jsme dostaly stejné oblečení, bylo nás takhle víc, co máme stejné věci.
Ke svačině jsem měla ještě zbytek cukroví a na oběd byly makaróny. Byla to děsná prča, protože jsme je museli jíst jenom lžičkama a to skoro vůbec nešlo. Strašně jsme se smáli a dělali randál, jak nám cinkaly lžíce o talíř, až jsme si málem vysloužili první trest v novém roce. Soudruh učitel nad námi stál jako sudička. Cukala mu trochu pusa, protože nabírat makarony lžící a pokusit se je dopravit do pusy, je skoro nemožné. Oběd trval nekonečně dlouho, takže nám všem ujel první autobus a všichni jsme jeli až tím v jednu hodinu. Maminka mi pak doma strašně vyhubovala, protože jsem měla nové triko a svetr od Ježíška jako prase, jelikož jsem se pocákala tou červenou omáčkou a navíc se ukázalo, že se mi tam přilepily i nějaké makarony. Jak jsem si toho mohla nevšimnout netuším a hlavně je mi to úplně jedno. Ale mojí mamince ne. Takže dnes musím jít spát bez Večerníčka.
